Grimnitzská smlouva - Treaty of Grimnitz

Grimnitzská smlouva
Lucas Cranach (I) - Joachim I Nestor - Jagdschloss Grunewald.jpg
TypPrávní postavení a dědictví v EU Pomořanské vévodství
Podepsaný26. srpna 1529
UmístěníGrimnitz hrad
Efektivní1530
StavInvestice v Císařská strava v Augsburg
SignatářiJoachim I. Nestor, volič Brandenburga, Barnim IX, vévoda Pomořanska a Georg I., vévoda Pomořanska
StranyDům Pomořanska a Dům Hohenzollernů
JazykNěmec

The Grimnitzská smlouva (26. srpna 1529)[1] bylo konečné vypořádání dlouhodobý spor mezi Dům Pomořanska a Dům Hohenzollernů o právním postavení a dědictví v EU Pomořanské vévodství.[2] Obnovilo se to[3] a změnil Pyritzova smlouva z roku 1493.[2]

S některými formálními upozorněními,[4] Dům Pomořanska obdržel Pomořanské vévodství jako okamžité císařské léno. Na druhé straně Voliči Brandenburgu bylo uděleno dědické právo.[5] Smlouva byla uzavřena mezi Joachim I. Nestor, volič Brandenburga a pomeranští vévodové Barnim IX a Georg I. v Grimnitz u Eberswalde[6] a bylo potvrzeno Karel V., císař svaté říše římské, v roce 1530 na Císařská strava v Augsburg.[7]

Pozadí

Hlavní články: Brandenburgsko-pomeranský konflikt a Pyritzova smlouva

The Brandenburgsko-pomeranský konflikt o tom, zda Dům Pomořanska musel vzít Pomořanské vévodství jako léno z Voliči Brandenburgu nebo jako okamžité léno z Císaři Svaté říše římské byla dočasně osídlena v roce 1493, kdy John Cicero z Brandenburgian Hohenzollern, a Bogislaw X rodu Pomerania, uzavřel Pyritzova smlouva. Tato smlouva zrušila povinnost vojvodů Pomeranianů vzít jejich vévodství jako léno od Hohenzollernů, jak tomu bylo v předchozím Smlouvy z Prenzlau (1472/1479), ale udělil Hohenzollernovi dědické právo pro případ, že by dům Pomořanů vyhynul.[8]

V Pyritzu doufal John Cicero v okamžité nástupnictví tehdy bezdětného Bogislawa X. Když se však Bogislawovi narodily děti,[9] zaujal ho, aby mu zabránil účinně získat imperiální bezprostřednost.[10] Místo toho, aby se postavil na stranu sporu o Hohenzollern-Pomeranian, Císař Karel V. investoval oba domy s vévodstvím a od obou vybral příslušnou daň.[11] Když Bogislaw X zemřel 1523, byl následován jeho syny Barnim IX a George I., kteří vládli společně[12] a pokračoval ve sporu s nástupcem Johna Cicera, Joachim I. Nestor.[13]

Poté, co způsobil nějaký pocit na Císařská strava shromáždění, různí šlechtici Svatá říše římská nabídl zprostředkování konfliktu,[13] a úspěšné zprostředkování ze strany Dukes of Brunswick, Eric I. a Jindřich IV, vyústil ve smlouvu[1] podepsáno v Jagdschloß Grimnitz, lovecké sídlo braniborských voličů v Uckermark, severně od Eberswalde.[6]

Ustanovení

Jiří I. Pomořanský

Joachim I. Nestor přijal imperiální bezprostřednost vévodství Pomořanska.[5][13] Pomořanští vévodové Barnim IX a George I. přijali voličství braniborského dědického práva ve vévodství Pomořansku, pokud Dům Pomořanska vymřel.[5][13]

Braniborové měli být informováni před jakýmkoli investitím pomeranských vévodů a byla jim udělena práva dotknout se vlajek, které Pomeranians obdrželi od Císař Svaté říše římské během slavnostního investituru.[13] Braniborským voličům bylo dále uděleno právo na přítomnost vyslance na slavnostních recepcích věrnostních přísah, které pomeranští vévodové dávali pomeranským šlechtům.[13] Braniborským voličům jakožto vlastníkům pozůstalých bylo rovněž uděleno právo na investici s dědičnou možností nástupnictví v Pomořansku císařem.[13] S každou další investiturou nových vévodů měla být smlouva formálně vyhlášena a obnovena.[13]

Brandenburským voličům byla navíc udělena práva na titul a erb pomeranských vévodů, které jim bylo dovoleno ukázat, kdykoli a kdekoli samotní pomeranští vévodové nebyli přítomni.[13]

Implementace

Investice

Císař Karel V.

Ustanovení smlouvy týkající se investitury byla provedena v sněmu dne Augsburg v roce 1530,[14] když pomeranští vévodové Barnim IX a George I. poprvé formálně přijali své vévodství jako léno.[3] Císař Karel V. a kurfiřti vstoupili do stravy jako první a poté, co se posadili, Joachim I. Nestor formálně oznámil, že protestuje proti investituru Dům Pomořanska, ale byl by spokojen, kdyby mu bylo dovoleno zúčastnit se obřadu a dotknout se pomeranských vlajek.[14] Císař odpověděl, že protest je zaznamenán.[14] George, markrabě Brandenburg-Ansbach, vyslal protest voličů.[14]

Potom vojáci Pomeranian vstoupili do shromáždění se svým doprovodem nesoucí vlajky Pomořanska, Štětín, Kašubie, Wenden, Barth, Rujána, Wolgast, Usedom a Buckow, předali císaři vlajky a na kolenou mu složili přísahu věrnosti.[14] Kurfiřt Joachim I. Nestor obnovil svůj protest, a když pomeranští vévodové dostali své vlajky od císaře, vykročil vpřed a položil ruce na každého z nich.[14] Tento formalizovaný postup se proto opakoval při každé nové investici.[14]

Posloupnost

George William, volič Brandenburgu
Hlavní články: Stettinská smlouva (1630) a Stettinská smlouva (1653)

Poslední vévoda z Dům Pomořanska, Bogislaw XIV, zemřel v roce 1637, během Třicetiletá válka.[15] George William, volič Brandenburgu, zažádala o dědictví na základě dědické doložky ve smlouvě z Grimnitzu.[15]

Bogislaw XIV však uzavřel spojenectví s Švédsko v Stettinská smlouva (1630), a rozhodl, že Švédsko by mělo vládnout Pomořanské vévodství po jeho smrti.[15] Švédsko odmítlo předat vévodství.[16] Bylo dosaženo dohody o rozdělení vévodství na švédský a a Braniborská část v Vestfálský mír (1648),[17] který byl uveden v platnost v Stettinská smlouva (1653).[18]

Zdroje

Reference

  1. ^ A b Branig (1997), s. 94
  2. ^ A b Schleinert (2007), s. 37
  3. ^ A b Krause (1997), s. 44
  4. ^ Schmidt (2007), str. 120
  5. ^ A b C Schmidt (2007), s. 10
  6. ^ A b Lucht (1996), str.77
  7. ^ Christian von Nettelbladt und Karl Friedrich Wilhelm von Nettelbladt: Nexus Pomeraniae cum S. R. G., oder Versuch einer Abhandlung von der Verbindlichkeit Pommerschen Landen, sonderlich Königlich-Schwedischen Antheils, mit dem Heilig-Römisch-Teutschen Reich. Garbe, Frankfurt / M. 1766, 156 až 160.
  8. ^ Heitz (1995), s. 202
  9. ^ Materna (1995), s. 260
  10. ^ Stollberg-Rilinger (2008), s. 81
  11. ^ Stollberg-Rilinger (2008), s. 81-82
  12. ^ Krause (1997), s. 43
  13. ^ A b C d E F G h i Stollberg-Rilinger (2008), s. 82
  14. ^ A b C d E F G Stollberg-Rilinger (2008), s. 83
  15. ^ A b C Croxton (2002), str.30
  16. ^ Heitz (1995), s. 226
  17. ^ Heitz (1995), s. 230
  18. ^ Heitz (1995), s. 232

Bibliografie

  • Branig, Hans; Buchholz, Werner (1997). Geschichte Pommerns I: Vom Werden des neuzeitlichen Staates bis zum Verlust der staatlichen Selbständigkeit, 1300-1648 (v němčině). Böhlau. ISBN  3-412-07189-7.
  • Croxton, Derek; Tischer, Anuschka (2002). Vestfálský mír: historický slovník. Greenwood Press. ISBN  0-313-31004-1.
  • Heitz, Gerhard; Rischer, Henning (1995). Geschichte in Daten. Mecklenburg-Vorpommern (v němčině). Münster-Berlín: Koehler & Amelang. ISBN  3-7338-0195-4.
  • Krause, Gerhard; Müller, Gerhard, eds. (1997). Theologische Realenzyklopädie, skupina 27 (v němčině). New York-Berlín: Walter de Gruyter. ISBN  3-11-015435-8.
  • Lucht, Dietmar (1996). Pommern: Geschichte, Kultur und Wirtschaft bis zum Beginn des Zweiten Weltkrieges (2. vyd.). Verlag Wissenschaft und Politik.
  • Materna, Ingo; Ribbe, Wolfgang; Adamy, Kurt (1995). Brandenburgische Geschichte (v němčině). Akademie Verlag. ISBN  3-05-002508-5.
  • Schleinert, Dirk (2007). „Der Codex dipolomaticus Bogislai X“. V Scholz, Michael (ed.). Jahrbuch für die Geschichte Mittel- und Ostdeutschlands. Pásmo 53 (v němčině). Walter de Gruyter. ISBN  3-598-23202-0.
  • Schmidt, Roderich (2007). Das historische Pommern: Personen, Orte, Ereignisse. Reihe 5. Pásmo 41 (v němčině). Böhlau. ISBN  3-412-27805-X.
  • Stollberg-Rilinger, Barbara (2008). Des Kaisers alte Kleider: Verfassungsgeschichte und Symbolsprache des Alten Reiches (v němčině). CH Beck. ISBN  3-406-57074-7.