Závěsná zahrada (Bílý román) - The Hanging Garden (White novel) - Wikipedia

Závěsná zahrada
TheHangingGarden.jpg
První vydání vázaná kniha
AutorPatrick White
ZeměAustrálie
JazykAngličtina
ŽánrLiterární fikce
VydavatelRandom House Australia
Datum publikace
2. dubna 2012
Typ médiaTisk
Stránky240 stran
ISBN9781742752655

Závěsná zahrada je nedokončený román australského autora a nositele Nobelovy ceny Patrick White.[1] Román byl publikován 2. dubna 2012 společností Random House Australia.[2] Publikované vydání románu se odhaduje na zhruba třetinu toho, co by byla konečná délka hotového výrobku, a bylo objeveno na Whiteově stole po jeho smrti.[3]

Spiknutí

Román zůstal z velké části nedokončený a kniha měla původně tři části.[3] První část, jediná část, kterou White dokončil, se točí kolem Eirene Sklavos a Gilberta Horsfall, dvou dětí ve věku kolem třinácti, které byly jako uprchlíci přivezeny do zahrady v Přístav v Sydney, Austrálie s cílem hledat úkryt před účinky druhá světová válka. Obě děti kvůli válce ztratily rodiče. Eirenein otec byl popraven v řeckém vězení jako Komunistický zatímco Gilbertova matka zemřela během Blitz v Anglii. Obě děti jsou ubytovány společně s Essie Bulpit Neutrální záliv, přestože Eirene měla poblíž žijící příbuzné. Obě děti se pomalu začaly navzájem přitahovat, nakonec se staly mimořádně blízkými a trávily většinu času v neupravené zahradě obklopující Essiein dům. Příběh sleduje Eirene a Gilberta, kteří se potýkají s potížemi a očekáváními každodenního života, až nakonec vyvrcholí nevyhnutelným rozchodem, až skončí válka. Whiteův příběh zde končí, s jedinou známou poznámkou o budoucím vývoji příběhu zmíněným v poznámce, kterou White napsal na konci první části knihy a uvedl „14 v roce 1945, 50 v roce 1981“.[4][5]

Rozvoj

White nejprve začal pracovat na románu v 70. a 80. letech, ale přestal pracovat na románu, aby se zaměřil na divadlo a politický aktivismus.[4] White zemřel před dokončením románu, s ním předával pokyny své literární exekutorce Barbarě Mobbsové, že chce dílo zničit, sentiment, který vyjádřil také Národní knihovna Austrálie když byl požádán o některé z jeho osobních dokladů.[2][6] Později objevila román mezi sadou osobních papírů na Whiteově stole. Mobbs zpočátku váhal s vydáním Závěsná zahradauvedla, že se obává, že dílo zničí Whiteovu literární reputaci, sentiment, který se ozýval některými recenzenty.[7] Nakonec se rozhodla nechat si přepsat rukopis z jeho ručně psaného stavu, což uvedla Závěsná zahrada „zaslouží si uzřít denní světlo“.[2] Román přepsali profesorky z univerzity v Sydney Margaret Harris a Elizabeth Webby,[7] pomocí grantu od Australská rada pro výzkum, s Random House Publishing vyzvednutí práv k dílu.[7][8][9] Přepisovatelé poznamenali, že tento proces byl „náročný“ z důvodu Whiteova rukopisu a interpunkce, jakož i zahrnutí hovorových řeckých frází, které si vynutily hledání překladatele, jehož „řečtina nebyla vědecká“.[5] Jeden z přepisovatelů také předpokládal, že dílo nebylo opuštěno, ale místo toho bylo pozastaveno kvůli poznámce na konci knihy, která zněla „14 v roce 1945, 50 v roce 1981“.[5]

O konci románu White řekl svým přátelům, že konec byl „v mé hlavě“, ale že „na takových věcech nezáleží na jaderné válce a že díky hrám a veřejným vystoupením mohu účinněji odolávat“.[7] White byl také hlasitý, když šlo o uchování jakýchkoli nepublikovaných děl, poznámek nebo soukromých dokumentů. V reakci na Národní knihovnu v Austrálii White uvedl: „Nemohu vám dovolit mít své‚ doklady ', protože si žádné nenechávám ... Všechno nedokončené, až zemřu, má být spáleno. “[2]

Recepce

Kritický příjem nedokončené práce byl pozitivní,[10] s Měsíční psaní, že to bylo jako „šodó „v tom to bylo„ dokonale hladké, rychle spotřebované, snadno strávitelné “.[11] Australan chválen Závěsná zahradaa nazval jej „bohatým odkazem“.[4] The Britský divák citoval „aretační obrazy“ knihy, ale uvedl, že noví čtenáři by měli začít číst s Whiteovými dřívějšími díly, jako je Vivisektor a Oko bouře.[12] The Sydney Morning Herald označil za „vhodnou codu pro Whiteův úspěch“ a vyjádřil politování nad tím, že kniha zůstala nedokončená a že konečné osudy dvou hlavních postav zůstanou neznámé.[13] Příspěvek rovněž uvedl, že kniha „[navrhla] autor směřující k humánnějšímu pohledu na svět“.[14] The Herald Scotland také vyjádřil lítost a smutek, že práce nebyla nikdy dokončena, a knihu nazval „strašidelným a lákavým postscriptem“.[3]

Reference

  1. ^ „Je vzrušující najít rukopisy opuštěné spisovateli nebo hudebníky, ale rané koncepty byly z nějakého důvodu zamčené“. Telegraph (UK). Citováno 7. listopadu 2012.
  2. ^ A b C d „Patrick White revival signalizuje novou kapitolu australské literární klasiky“. Australan. Citováno 7. listopadu 2012.
  3. ^ A b C Taylor, Alan. "Nedokončená práce". Herald Scotland. Citováno 7. listopadu 2012.
  4. ^ A b C Williamson, Geodie (31. března 2012). „Vyvrhel Patrick White se vrací do stáje s The Hanging Garden“. Australan. Citováno 7. listopadu 2012.
  5. ^ A b C „Posmrtný román Patricka Whitea“. Time Out Australia. Citováno 7. listopadu 2012.
  6. ^ „Bílé tajemství odhaleno“. Sydney Morning Herald. Citováno 7. listopadu 2012.
  7. ^ A b C d „Nakonec bude vydán román, který Patrick White nechal viset“. Sydney Morning Herald. Citováno 7. listopadu 2012.
  8. ^ „Poslední román Patricka Whitea, který má být vydán“. Telegraph (UK). Citováno 7. listopadu 2012.
  9. ^ „Ztracený román Patricka Whitea“. Rádio ABC. Citováno 7. listopadu 2012.
  10. ^ „Visící zahrada od Patricka Whitea“. Sunday Times. Citováno 7. listopadu 2012.
  11. ^ de Kretser, Michelle. "'The Hanging Garden 'od Patricka Whitea “. Měsíční. Citováno 7. listopadu 2012.
  12. ^ „Leštěný fragment“. Spectator (UK). Citováno 7. listopadu 2012.
  13. ^ „Intimita náčrtu“. Sydney Morning Herald. Citováno 7. listopadu 2012.
  14. ^ "Poslední slovo". Sydney Morning Herald. Citováno 7. listopadu 2012.