Kniha hodin - The Book of Hours

Liturgické knihy viz Kniha hodin.
Kniha hodin
Titulní strana z vydání z roku 1920
AutorRainer Maria Rilke
Originální názevDas Stunden-Buch
JazykNěmec
ŽánrPoezie
VydavatelInsel-Verlag
Datum publikace
1905 (1905)
Původní text
Das Stunden-Buch v němčině Wikisource
PřekladKniha hodin na Wikisource

Kniha hodin (Němec: Das Stunden-Buch) je sbírka poezie Český -rakouský básník a prozaik Rainer Maria Rilke (1875-1926). Sbírka byla napsána v letech 1899 až 1903 ve třech částech a poprvé publikována v Lipsko autor: Insel Verlag v dubnu 1905. Svým zasněným, melodickým výrazem a novoromantickou náladou stojí spolu s Lay of the Love and Death of Christoph Cornet, jako nejdůležitější z jeho raných děl.

Práce věnovaná Lou Andreas-Salome, je jeho první skrz-složený cyklu, který si vybudoval reputaci náboženského básníka a vyvrcholil básníkovou Duino Elegies.[1] V provokativním jazyce s využitím přelomu století secese esteticky, Rilke projevil širokou škálu svého básnického talentu. Sugestivní muzikálnost jeho veršů se vyvinula ve znak jeho pozdější lyrické poezie až ke smíšené kritice.[2]

Kniha hodin se skládá ze tří částí se společnými tématy vztahujícími se k Svatý František a křesťan hledá Boha.[3] Oddíly jsou následující:

  • Kniha mnišského života (Das Buch vom mönchischen Leben)
  • Kniha pouti (Das Buch von der Pilgerschaft)
  • Kniha chudoby a smrti (Das Buch von der Armut und vom Tode)

Jeden z překladatelů Rilke, Edward Snow, uvedl, že dílo „je jedním z nejsilnějších inauguračních děl v celé moderní poezii. Přichází jako by odnikud a zdá se, že chce otřít břidlici.“[4]

Složení

Lou Andreas-Salome a Rilke v Rusku, 1900

První kniha, Kniha mnišského života, původně s názvem „The Prayers“ (Die Gebete), byl napsán mezi 20. zářím a 14. říjnem 1899 v Berlíně-Schmargendorfu, kde také skládal Rilke Lay of the Love and Death of Christoph Cornet. Byla napsána střední část cyklu (po jeho sňatku s Clara Westhoff ale před narozením své dcery) od 18. do 25. září 1901 ve Westerwede. Poslední kniha byla složena od 13. do 20. dubna 1903 v italském Viareggiu.

O dva roky později, nyní v Worpswede, revidoval text, který byl poté publikován v prosinci 1905 - jeho první spolupráce s Insel-Verlag. Tato úvodní kniha bude i nadále vydávána po celou dobu jeho životnosti a bude vyžadovat čtyři vydání v celkové hodnotě přibližně 60 000 výtisků.

Rilkeiny cesty do Rusko v létě 1899 a 1900 tvoří biografické pozadí díla. Zavázal se jich u zasvěceného Lou Andreas-Salome, a začali pracovat na cyklu po jejich uzavření. Rozlehlost Ruska, horlivá oddanost jeho rolnictva jejich pravoslavnému náboženství a jeho kultura, kterou se západní civilizace dotkla jen málo - to vše tvořilo pozadí, které se prohlubovalo osobními setkáními s Leonid Pasternak a proslulý Lev Tolstoj, se stal Rilkeovým duchovním domovem.[5] O dvacet let později si vzpomněl, že mu země v této době zjevila „bratrství a temnotu Boží“. V této temné odlehlosti by Rilke nadále „stavěl“ na tomto starodávném a věčném Bohu:[1]

Na Volze, na tomto klidně se valícím oceánu ... se člověk učí všechny dimenze znovu. Jeden objeví: země je obrovská, voda je něco obrovského a především obloha je obrovská. To, co jsem dosud viděl, nebyl nic jiného než obraz země, řeky a světa. Zde je však vše samo. - Mám pocit, jako bych byl svědkem stvoření; pár slov pro všechny existence, věci v míře Boha otce ...

— Rainer Maria Rilke, Schmagendorfův deník, 1. září 1900[6]

Podle Wolfganga Braungarta sentimentální cesty přiblížily Rilkeho k domnělému společenskému úspěchu prvotních pre-modernů. Ve světě zaměřeném na venkov našel „lidskou bratrskou kompatibilitu“. Tímto způsobem mu bylo sděleno náboženství země, vyjádřené prostřednictvím prototypu ruské ikony nebo ikonostas.

Rilke sdílel kulturní praxi idealizace Ruska s intelektuály jako např Thomas Mann a Oswald Spengler. Na tyto konzervativce měl vliv mizející mýtus, který vytvořil Friedrich Nietzsche, jehož literární svědectví se nacházelo v Dostojevskij.[7]

Rilke sám prohlásil poetickou inspiraci pro původ veršů, něco, co mělo později charakterizovat jeho práci. Ráno nebo večer se probudil a obdržel slova jako věštění, která potřeboval pouze k přepisu.[8]

Název a pozadí

Rilkeho obrazy zdí a obrazy oddanosti nacházejí inspiraci v typickém ruském pravoslavném ikonostasu

Souhrnný název pochází z kniha hodin, druh osvětlené breviář populární ve Francii v pozdějším středověku.[3] Tyto modlitební a bohoslužobné knihy byly často zdobeny osvětlením, a tak kombinovaly náboženské vzdělání s uměním. Obsahovaly modlitby pro různé denní doby a byly navrženy tak, aby strukturovaly den pravidelnou oddaností Bohu.

Práce je ovlivněna Friedrich Nietzsche a soudobé filozofické myšlenky a ukazuje Rilkeho hledání smysluplného základu pro život, který označuje jako panteistický bůh.[9] Našel takového Boha „ve všech těchto věcech / ve kterých jsem dobrý a jako bratr“[10] a oslovil ho jako „bližního Boha“, ve kterém „někdy / za dlouhé noci hlasitým zaklepáním ruší“, a u kterého ho odděluje pouze „tenká zeď“.[11]

Rilke přepisuje nedokončený dialog mezi sebou a Bohem, který znemožňuje pokusy definovat Boha; nejenže bylo odděleno lyrické já, ale je vyvolán i „partner“ v různých formách, někdy se jeví jako „nejtemnější“, někdy jako „princ Země světla“.

Kromě sebe-hledání a sebepoznání odhaluje Boží dialog také problémy jazykového vyjádření. Je pravda, že jeden nenajde v jeho Kniha hodin jakýkoli zásadní skepticismus ohledně jazyka, jako např Hugo von Hofmannsthal vyjádřený ve svém Chandosově dopise. Rilke však spíše ukazuje problém lingvistického zachycení podstaty sebe a Boha. Před ním lidé staví obrázky „... jako zdi; aby kolem vás už stálo tisíc zdí. / Protože zakrýváš naše zbožné ruce, / kdykoli uvidíš naše otevřená srdce.“[11]

Pro kritika Meinharda Prilla je Rilke „stáváním se Bohem“, které je sice představitelné jako zdroj smyslu a účelu ve světě, ale nakonec je nevyslovitelné.[2]

Forma a lyrická rozmanitost

Prozatímní povaha náboženské básnické řeči odpovídá formě sbírky s jejími volně uspořádanými básněmi, jejichž rozsah je velmi odlišný. Rilke hrál s nejrůznějšími veršovými formami a používal četné virtuózní lyrické prostředky, které měl k dispozici: obklíčení a vnitřní rým, sugestivní obraznost, vynucený rým a rytmus, aliterace a asonance. Mezi další charakteristické vlastnosti patří populární, často polysyndetická spojka „a“, jakož i častá nominalizace, která je někdy považována za manýristu.[12]

Viz také

Reference

  1. ^ A b Braungart 2013, str. 216
  2. ^ A b Prill 1991, str. 151
  3. ^ A b Freedman, Ralph (2001). "Das Stunden-Buch a Das Buch der Bilder: Předzvěsti Rilkeho dospělosti “. V Metzger, Erika A .; Metzger, Michael M. (eds.). Společník děl Rainera Maria Rilkeho. Rochester, New York: Camden House Publishing. str. 90–127. ISBN  1-57113-052-7. Citováno 2012-03-01.
  4. ^ Rilke 2009, str. 623
  5. ^ Rilke, Rainer Maria, v Killy Literaturlexikon, sv. 9, s. 468–469.
  6. ^ Rilke 2009, str. 626
  7. ^ Braungart 2013, str. 217
  8. ^ Braungart 2013, str. 218
  9. ^ Prill 1991, str. 150
  10. ^ Rilke 1955, str. 266
  11. ^ A b Rilke 1955, str. 255
  12. ^ Braungart 2013, str. 219

Bibliografie

  • Braungart, Wolfgang (2013). Rilke-Handbuch, Leben - Werk - Wirkung [Rilke Handbook, Life - Work - Impact] (v němčině). Stuttgart: Metzlersche J.B.Verlagsb. str.216–219. ISBN  978-3476018113.
  • Prill, Meinhard (1991). Rainer Maria Rilke, Das Stunden-Buch [Rainer Maria Rilke, Kniha hodin] (v němčině). Mnichov: Metzlersche J.B.Verlagsb. 216–219.
  • Rilke, Rainer Maria (1955). Sämtliche Werke, Erster Band [Shromážděná díla, první svazek] (v němčině). Frankfurt: Insel Verlag. s. 150–151.
  • Rilke, Rainer Maria (2009). Snow, Edward (ed.). Poezie Rilke (v angličtině a němčině). New York: North Point Press.