Suite française (Némirovsky román) - Suite française (Némirovsky novel)

O filmu viz Suite Française (film).
Suite française
SuitefrançaiseIrèneNémirovsky2004.jpg
První vydání
AutorIrène Némirovsky
PřekladatelSandra Smith
Cover umělecRoger Viollet
ZeměFrancie
Jazykfrancouzština
VydavatelDenoel
Datum publikace
31. října 2004
Typ médiaBrožura
Vázaná kniha
Stránky434 pp (první vydání, brožované)
ISBN978-2-207-25645-9 (první vydání, brožovaná verze)
OCLC56682049
843/.912 22
LC třídaPQ2627.E4 S85 2004

Suite française (Francouzská výslovnost:[sɥit fʁɑ̃sɛːz]; 'Francouzština Suite ') je název plánované sekvence pěti románů od Irène Némirovsky, francouzský spisovatel Ukrajinsko-židovský původ. V červenci 1942, když právě dokončil první dvě série, byl Némirovskij zatčen jako Žid a zadržen v Pithiviers a pak Osvětim, kde byla zavražděna, oběť Holocaust. Poznámkový blok obsahující dva romány uchovaly její dcery, ale zkoumány byly až v roce 1998. Byly vydány v jednom svazku s názvem Suite française v roce 2004.

Pozadí

Sekvence měla vylíčit život ve Francii v období po červnu 1940, měsíci, ve kterém německá armáda rychle porazila Francouze a bojovala s Brity; Paříž a severní Francie se dostaly pod Německá okupace dne 14. června. První román, Tempête en juin (Bouře v červnu) zobrazuje let občanů z Paříže v hodinách předcházejících německé záloze a ve dnech následujících po něm. Druhý, Dolce (Bonbón), ukazuje život v malém francouzském venkovském městečku Bussy (na předměstí východně od Paříže), v prvních, podivně klidných měsících německé okupace. Zdá se, že tyto první dva romány mohou existovat nezávisle na sobě[Citace je zapotřebí ] při prvním čtení. Vazby mezi nimi jsou poměrně řídké; jak Némirovsky ve svém zápisníku poznamenává, spojuje je historie a ne postavy.

Třetí román, Captivité (Zajetí), u nichž Némirovsky zanechal osnovu zápletky, by ukázal spojování odporu, přičemž některé postavy byly představeny v Tempête en juin a Dolce poté, co byl v Paříži zatčen a vystaven hrozbě smrti. Čtvrtý a pátý román by se snad nazýval Batailles (Bitvy) a La Paix (Mír), ale tyto existují pouze jako tituly v Némirovského zápisníku, proti kterým položila otazníky. O spiknutí nelze nic říci Batailles a La Paix. Abych citoval Némirovského poznámky, jsou „v limbu a jaké limbo! Je to opravdu v klíně bohů, protože záleží na tom, co se stane“.

Knihy

Tempête en juin

Vyprávění sleduje několik skupin postav, které se navzájem setkávají jen zřídka, pokud vůbec. Všichni jsou nuceni uprchnout z Paříže před vstupem Němců do města. Vzhledem k tomu, že se doprava a distribuce zhroutily pod německým bombardováním, musí všichni změnit své plány a téměř všichni ztratí civilizační dýhu.

Péricandové se snaží Nîmes, kde mají majetek. Dorazí do města, ale v průběhu cesty zůstane senilní tchán Charlotte Péricandové (zapomenutý), zatímco její druhý syn Hubert uteče, aby se připojil k armádě, a podílí se na jejím zhroucení. Její starší syn, Philippe, je kněz a páří skupinu sirotků, kteří ho nakonec zabijí (na scéně smrti, která možná potřebuje revizi, Némirovsky komentuje ve svém zápisníku, protože je melo [melodramatický]). Gabriel Corte, známý spisovatel, prchá se svou milenkou a živí se Vichy, kde může a nemusí najít útočiště a zaměstnání. Charles Langelet, estét, prchá sám ve svém autě a benzín čerpá od důvěryhodných známých, aby se dostal až k Loire; vrací se do Paříže a při výpadku proudu je zabit při dopravní nehodě.

Maurice a Jeanne Michaud, nezletilí zaměstnanci banky, dostanou pokyn, aby šli navštívit Prohlídky na poslední chvíli připraveni o přepravu slíbenou jejich zaměstnavatelem. Jejich syn Jean-Marie je s armádou a nemají ani slovo o jeho osudu. Nemohou se dostat do Tours a nakonec se vrátit do Paříže, nezaměstnaní a téměř opuštění, ale předurčení k přežití. Jean-Marie je ve skutečnosti zraněna; rodina Sabarieho ho pečuje na jejich malé farmě poblíž Bussy, kde ho zdraví sestra Madeleine, pěstounská dcera Sabaries. Na konci románu, kdy jsou obnoveny poštovní služby, je Jean-Marie schopna kontaktovat svou rodinu a vrátit se do Paříže. Michauds, sám mezi hlavními postavami, rostou v morálním vzrůstu, jak se šíří chaos.

Dolce

Městečko Bussy a jeho sousední farmy jsou dějištěm celé scény. Německá okupace se zdá být sladce mírumilovná, ale není pochyb o rovnováze sil. Němci dostanou vše, o co požádají; úřední oznámení slibují trest smrti pro ty, kteří nedodržují jejich předpisy, a francouzští spolupracovníci, včetně Péricandů, uzavírají vlastní dohody se svými německými vládci.

Hlavní zápletka se týká Lucile Angellier, jejíž nevěrný manžel je válečným zajatcem. Žije neklidně se svou tchyní. Jedná se o nejlepší dům ve vesnici, kde se koná německý velitel Bruno von Falk, uznávaný hudebník. Neochotně Lucile zjistí, že se do něj zamilovala. V této a několika paralelních směrech zkoumá román hluboké, možná nepřekonatelné rozdíly a možná povrchní sympatie mezi vojenskými Němci a francouzskými venkovy.

Menší spiknutí se týká rodiny Benoîta Sabarieho, válečného zajatce, který uprchne z německého zajetí, vrací se domů na rodinnou farmu poblíž Bussy, ožení se svou snoubenkou Madeleine a věří (s určitým ospravedlněním), že stále touží po Jean-Marie Michaud, koho ošetřovala během jeho zotavení. Benoît, žárlivý od přírody, také věří, že Madeleine riskuje, že bude svedena německým tlumočníkem Bonnetem, který je ubytován v jejich domě. Zraden majiteli půdy, kteří ho chytí při pytláctví, je Benoît zatčen za držení zbraně. Během zatčení vymyslí, aby Bonnet zastřelil. (Némirovsky ve svém zápisníku uvádí možnou revizi, kdy je Bonnet zraněn, nikoli zabit.)

Příběhy se spojily, když na žádost Madeleine Lucile skryla Benoît ve svém domě. Obecně se předpokládá, že Brunova přítomnost v domě a jeho záliba v Lucile ji ochrání před prohlídkami. Potřeba utajit Benoîta sbližuje Lucile a její tchyni; odděluje ji to od Bruna, i když nikdy neví proč.

Německé jednotky oslavují první výročí svého vstupu do Paříže a Dolce končí v červenci 1941, kdy Německo začíná invaze do Sovětského svazu. Vojáci obsazující Bussy jsou vysláni do Východní fronta. Lucile a Bruno se obávají, že nepřežije, a ona nemá potíže s přesvědčením, aby jí dal cestovní doklad a benzinový kupón, který jí (pro něj neznámý) umožní odvézt Benoîta do nového útočiště. Název Dolcestejně jako celá sekvence záměrně připomíná hudební terminologii, dolce znamená v italštině hudebníků „sladký“ nebo „měkký“. Tento název je pravdivý, ale také ironický, protože pod povrchem existuje hořkost a mělo následovat mnohem méně mírové pokračování.

Captivité

Děj Némirovského třetího románu existuje v jejím zápisníku jako obrys zápletky, s určitými rozpory. Benoît má v Paříži „přátele“ (rodící se komunistický odpor). Lucile ho odvede do města, kde ho skryjí Michauds, se kterými se Angelliers krátce setkali Tempête en juin. V Paříži jsou Benoît a Jean-Marie Michaud odsouzeni a zatčeni a ve vězení se setkávají s Hubertem. Jean-Marie je Němcům omilostněna, když Lucile kontaktuje jeho jménem Bruna von Falka. Benoît a jeho přátelé zorganizují útěk a propustí Jean-Marie a Huberta. Jean-Marie a Lucile se setkají a zamilují se, ale poté, co se dozvěděli, že je stále zamilovaná do Bruna, odejde bojovat proti Němcům a hrdinsky zemře. Na východní frontě je zabit také Bruno, Lucile ztratila své francouzské a německé milované. V sub-spiknutí, spisovatel Gabriel Corte, relativně malá a nesympatická postava v Tempête en juin, se jeví jako propagandista a politik, původně spolupracující s Němci, později možná nespokojený; Benoît umírá brutálně a plný naděje.

Rukopis a jeho znovuobjevení

Suite française, pokud to bylo dokončeno, bylo napsáno mikroskopickým rukopisem v jediném notebooku; Tempête a Dolce dohromady naplnilo 140 stránek, což odpovídá 516 publikovaným stránkám. Bylo by to možná nejstarší dílo literární fikce druhá světová válka, a je pozoruhodný jako historický nová sekvence napsaný během období, které zobrazuje, transformovaný daleko za úroveň deníku událostí, u nichž lze očekávat, že se vynoří z nepokojů a tragédie, které Némirovsky zažil.

Je mimořádné, že rukopis měl přežít za tak extrémních okolností, protože jej nesla dcera Irene Némirovského Denise, když jí během války pomáhala uprchnout z jednoho úkrytu do druhého.

Denise si nechala sešity obsahující téměř nerozluštitelný rukopis Suite française nepřečtené v kufru více než šedesát let, přesvědčeno, že by bylo příliš bolestivé číst. Na konci 90. let, když se Denise dohodla na darování těchto rukopisů francouzskému archivu, se rozhodla nejprve dešifrovat notebooky a vytisknout je; a tak byl román objeven a publikován ve spolupráci s vydavatelem Olivierem Rubinsteinem ve Francii v roce 2004.

Historie publikace

Francouzská publikace

Suite française byl publikován Éditions Denoël, Paříž, v roce 2004.[1] Vydání obsahuje předmluvu Myriam Anissimov, poznámky Némirovského o revizi a plánovaném pokračování sekvence a korespondence mezi samotnou Némirovskou, jejím manželem Michelem Epsteinem, jejím vydavatelem Albin Michel a další v období před a po její deportaci.

Suite française vyhrál Prix ​​Renaudot pro rok 2004, poprvé, kdy byla cena udělena posmrtně.

Překlady

Anglický překlad Sandry Smithové publikovali Chatto & Windus, Londýn, 2004, a Knopf, New York, v roce 2006.[2] Korejský překlad 프랑스 조곡 (P'ŭrangsŭ chogok) od Yi Sang-hae publikoval Munhak Segyesa v roce 2005 (ISBN  9788970753522). Indonéský překlad Mimi Benetto a Lenah Susianty byl publikován společností Qanita v Jakartě v roce 2011. ISBN  978-602-8579-80-3.

Kritický příjem

Suite française byl publikován s velkým ohlasem od kritiků. Kniha obdržela 95/100 vážený průměr na staré Metakritický na základě recenzí 19 kritiků.[3] v The New York Times Paul Gray označil knihu za „ohromující“ a tvrdil, že se řadí k „největší, nejhumánnější a nejpropracovanější fikci, jakou konflikt vytvořil.[4][5] Janice Kulyk Keefer z Zeměkoule a pošta napsal, že kniha byla „zázračná pro sílu, brilantnost a krásu psaní a pro samotnou celistvost“.[6]

V roce 2009, Časy ji zařadil na pátou nejlepší knihu roku 2000. V roce 2014 The Telegraph umístil číslo 31 na jejich seznam všech dob největších románů.[7]

Podobnosti s jinými romány

Někteří čtenáři si všimli podobností mezi nimi Bruce Marshall román z roku 1943 Žluté svíčky pro Paříž a Irène Némirovsky je Suite française který byl napsán přibližně ve stejnou dobu, ale objevil se až v roce 1998.[8] Neexistuje žádný návrh plagiátorství, Némirovsky byl mrtvý před vydáním Marshallova románu a před jeho objevem v roce 1998 Némirovského dílo nikdo neviděl. Obě díla mají protagonisty, kteří pracují v oblasti financí, Marshallova protagonista je účetní, zatímco Némirovského práce má několik postav, které pracují pro banku. Obě knihy byly napsány během akce a / nebo bezprostředně po ní, ale vykazují výraznou reflexi; nejsou to autobiografická díla, ale fikce představující vymyslené postavy. Příběhy pokrývají předehru Nacistická invaze a jeho následky, ale události v příbězích jsou hodně odlišné. Marshallovy konce před obsazení, zatímco Némirovsky má tomu věnováno významné části. „Dolce,“ druhá část Suite française, je podobný Le Silence de la mer, novela francouzského autora Vercors (pseudonym Jean Bruller ). Oba příběhy pojednávají o německém důstojníkovi, který byl v civilu skladatelem a který je ubytován v domě mladé Francouzky. Suite française a Le Silence de la Mer byly dokončeny počátkem roku 1942.

Filmová adaptace

Hlavní článek: Suite Française (film)

Filmová práva na Suite française byly zakoupeny společností Univerzální v roce 2006.[9] Ronald Harwood, který napsal scénář pro Klavírista, byl připraven psát scénář, s Kathleen Kennedyová a Frank Marshall produkovat film.[9] V roce 2007 TF1 vysílá audiovizuály získala práva na román od vydavatele Éditions Denoël.[10] Román byl poté upraven pro obrazovku Saul Dibb a Matt Charman, s Dibbovou režií.[10] Výroba se začala ubírat vpřed v roce 2012 s Michelle Williams v hlavní roli Lucille Angellier Kristin Scott Thomas jako její tchyně a Matthias Schoenaerts jako Bruno von Falk. Natáčení začalo v Belgii a Paříži v červnu 2013[11][12] a film byl propuštěn v roce 2015.[13][14]

Reference

  1. ^ Némirovsky, Irène (30. září 2004). Suite française (ve francouzštině) (Paper ed.). Paříž: Éditions Denoël. ISBN  978-2207256459. Citováno 14. června 2020.
  2. ^ Némirovsky, Irène (2006). Suite française. Přeložil Smith, Sandra. New York: Knopf Doubleday Publishing Group. ISBN  9781400044733. Citováno 14. června 2020.
  3. ^ "Suite Francaise od Irene Nemirovsky: Recenze". Archivovány od originál dne 1. února 2008. Citováno 1. března 2015.
  4. ^ Gray, Paul (6. dubna 2006). „Recenze: Suite Française“. The New York Times (Umění). Citováno 14. června 2020.
  5. ^ Gray, Paul (9. dubna 2006). „Jako Francie shořela“. The New York Times (NYT Book Review). Citováno 14. června 2020.
  6. ^ Kulyk Keefer, Janice (15. dubna 2006). „Suite Francaise“. Zeměkoule a pošta. Archivovány od originálu dne 1. února 2008. Citováno 27. srpna 2014.CS1 maint: unfit url (odkaz)
  7. ^ „100 románů, které by si měl každý přečíst“. The Telegraph. 4. září 2014. Citováno 1. března 2015.
  8. ^ „Yellow Tapers for Paris & Suite Française“. hankarcher.blogspot.com.
  9. ^ A b Fleming, Michael (9. listopadu 2006). "Přihlašování do 'Suite'". Odrůda. Citováno 16. května 2017.
  10. ^ A b Rosser, Michael (27. června 2013). „Střílení Suite Francaise začíná“. Vřele. Citováno 16. května 2017.
  11. ^ „Michelle Williams hovoří pro 'Suite Francaise'". Odrůda.
  12. ^ „Suite française (2014)“. IMDb. 1. března 2015. Citováno 16. května 2017.
  13. ^ „SUITE FRANCAISE: Světová premiéra v Paříži“. TF1 International. 16. března 2015. Citováno 16. května 2017.
  14. ^ „Michelle Williams se zúčastní světové premiéry filmu„ Suite Francaise “v kině UGC Normandie 10. března 2015 v Paříži ve Francii.“. Getty Images. 10. března 2015. Citováno 16. května 2017.

externí odkazy