Sonderzüge in den Tod - Sonderzüge in den Tod

Sonderzüge in den Tod je název a putovní výstava připomínající deportace stovek a tisíců lidí Reichsbahn do koncentrace- a vyhlazovací tábory. Bylo představeno ve Francii v roce 2006 a v jiné podobě v Německu v roce 2008. Výstava byla většinou umístěna na nádražích.

Historie a koncepce výstavy

Interiér a vagón slouží k přepravě Židé a další Oběti holocaustu v době druhá světová válka, United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu, D.C.

V Německu byla výstava otevřena 23. ledna 2008 na mezipatře železniční stanice Berlin Potsdamer Platz. Následně byla umístěna na hlavním nádraží v Halle (Saale). Mezi 28. Březnem a 10. Dubnem to bylo na hlavním nádraží v Schwerin. Bylo to ve Wittemberge do 12. května a od 18. května do 15. června na hlavním nádraží v Münster. Mezipřistání Kolín nad Rýnem, Frankfurt, Drážďany a Mnichov následoval. Od 14. Do 26. Listopadu to bylo na hlavním nádraží v Mannheim. The Deutsche Bahn Odhaduje se, že do dubna 2008 navštívilo výstavu 30 000 lidí. V roce 2008 se očekávalo přibližně 80 000 návštěvníků. V roce 2009 bylo plánováno pokračování výstavy a její zapůjčení městům, která o to měla zájem. První místo bylo Hanau v lednu 2009. Od 22. ledna to bylo v Chemnitz, od 15. února v Židovském muzeu v Dorsten.

Výstavu navrhl Deutsche Bahn ve spolupráci s Beate a Serge Klarsfeld společně s cititzenskou iniciativou a zahrnoval prvky výstavy Enfants juifs déportés de France, který se předváděl více než tři roky na nádražích ve Francii SNCF. 15 ze 40 informačních tabulí vychází ze sbírky francouzské výstavy.

Pojednání o výstavě

Vůz s holocaustem "Güterwagen" používaný společností Milles a Drancy internační tábory ve Francii
Mrtvoly Židů z Varšavské ghetto který zemřel uvnitř zapečetěných vagónů, než dosáhl Vyhlazovací tábor Treblinka, Srpen 1942

Výstavě předcházela veřejná hádka mezi Beate a Serge Klarsfeldem a Deutsche Bahn poté, co společnost odmítla ukázat francouzskou výstavu na německých nádražích. V rozhovoru v listopadu 2006 Hartmut Mehdorn, předseda Deutsche Bahn, odůvodnil odmítnutí výstavy: "Na nádražích je spěch a spěch. Nejsou to místa pro tak vážné téma, jako je holocaust. Na železničních stanicích nemůže být žádné vážné a hluboké studium takového tématu. Známe naše stanice a lidi, kteří Procházím jimi. Dokonce mám sklon říkat, že by bylo kontraproduktivní si to uvědomit. „Šok a jdi“ už nefunguje. “

Dále uvedl, že Deutsche Bahn „ve srovnání s jinými velkými společnostmi vylíčil svou historii příkladně.“ Odkázal na stálou expozici v muzeu DB Norimberk která má 200 000 návštěvníků ročně, účast na „Entschädigungsfonds für ehemalige Zwangsarbeiter“ (fond, který kompenzuje bývalé nucené dělníky), vzdělávání učňů společnosti a její podpora filmu „Der letzte Zug“ (Poslední vlak). Tvrdil, že Beate a Serge Klarsfeldovi se pokusili „vnutit výstavu společnosti“. Poté, co společnost odmítla dopustit, aby k tomu došlo, tvrdila, že v tisku četla, že se pokusila zablokovat zkoumání nacistické éry. Mehdorn oznámil zřízení putovní výstavy, která by měla být umístěna v blízkosti železničních stanic. 1. prosince 2006 německý spolkový ministr dopravy, Wolfgang Tiefensee a Mehdorn souhlasili s uspořádáním putovní výstavy o deportacích, které mají být umístěny na nádražích.

Viz také

Literatura

  • DB Museum Nürnberg (Hrsg.): Jsem Dienst von Demokratie und Diktatur. Die Reichsbahn 1920–1945. Katalog zur Dauerausstellung im DB Museum, Nürnberg 2002. 3-9807652-2-9
  • Raul Hilberg: Sonderzüge nach Osvětim. Mainz 1981. ISBN  3-921426-18-9
  • Serge Klarsfeld: Le Mémorial des enfants juifs déportés de France. La Shoah en France. Bd 4. Gedenkband an die aus Frankreich deportierten Kinder. Édition Fayard, Paříž 2001. ISBN  2-213-61052-5
  • Heiner Lichtenstein: Mit der Reichsbahn in den Tod. Massentransporte v den holocaustu 1941 až 1945. Kolín 1985. ISBN  3-7663-0809-2
  • Janusz Piekalkiewicz: Die Deutsche Reichsbahn im Zweiten Weltkrieg. Transpress, Stuttgart 1998. ISBN  3-344-70812-0
  • Alfred Gottwaldt, Diana Schulle (Hrsg.): Die »Judendeportationen« aus dem Deutschen Reich 1941-1945. Wiesbaden 2007. ISBN  3-86539-059-5

externí odkazy