Šišman z Vidinu - Shishman of Vidin

Shishman
Prince Shishman of Vidin.jpg
Despota z Vidin
Panování70. a 80. léta -
před 1308/1313
NástupceMichael Shishman
narozený13. století
Zemřelpřed 1308 nebo 1313
Vznešená rodinaShishman dynastie
Manžel (y)dcera Anna – Theodora
dcera srbského velkého prince Dragoš
Problém

Shishman (bulharský: Шишман; fl. 70. a 80. léta - před 1308/1313) byl a bulharský šlechtic (boyar ), který ovládal polonezávislou říši založenou na Podunajský pevnost Vidin na konci 13. a na počátku 14. století. Šišman, kterému byl udělen titul „despota „bulharským císařem George Terter I., byl Kumánský, a mohl být ustanoven jako pán Vidin již v 70. letech 12. století.

V roce 1291 se dostal pod Zlatá horda ("Tatar") svrchovanost a v roce 1292 měl na starosti neúspěšné tažení proti sousedním Srbsko. I když Srbové dobyli Vidina v jejich protiofenzivě, snad díky tatarskému vlivu byl Shishman znovu umístěn jako vládce regionu, tentokrát jako srbský vazal. Nadále však vládl svým zemím převážně samostatně. Jako jeho syn a nástupce jako despota Vidina Michael Shishman nastoupil na bulharský trůn v roce 1323, byl Šišman předkem poslední středověké bulharské královské dynastie, Shishman dynastie.

Bulharský despota a tatarská svrchovanost

Šišmanův raný život a vzestup v řadách bulharské šlechty jsou špatně zdokumentovány. Byl Kumánský,[1] považován za potomka vlny Kumány která se v Bulharsku usadila po roce 1241, kdy došlo k etnickým konfliktům s Maďaři přiměl je opustit Maďarské království.[2] To bylo přijato v bulharské historiografii, že Shishman první manželka byla nejmenovaná dcera Anna-Teodora a sebastokrator Petr a tedy císařova vnučka z matčiny strany Ivan Asen II (r. 1218–1241) z Asenova dynastie.[3][4] V současných pramenech je Shishman různě popisován jako princ (knyaz ), král nebo dokonce císař (car ) Bulharska, ačkoli jeho jediným oficiálním titulem byl titul „despota ".[5]

Podle historika Johna V. A. Fine může mít Shishman svou autoritu nad Vidin již v 70. letech 12. století, po smrti předchozího pána této oblasti, Jacob Svetoslav.[6] Možná byl brzy povýšen na vidinského despota Vidina brzy po vstupu dalšího bulharského šlechtice kumánského původu, George Terter I. (r. 1280–1292), na bulharský trůn v roce 1280.[5] Shishman byl pravděpodobně blízký příbuzný, možná dokonce bratr, George Terter I.[7]

Šišmanova doména zahrnovala „velkou část bulharské země“ i „sousední země“, jak uvádí zpráva srbského arcibiskupa Danilo.[1] Jeho země skutečně představovaly v té době největší autonomní provincii Bulharska.[8] Bulharský historik Yordan Andreev odhaduje, že země ovládané Shishmanem se rozšířily od Železné brány rokle Dunaj na západě do měst Lom a Vratsa na východě. Shishman také ovládal území na sever od Dunaje, na západě Valašsko (Oltenia ), jak kronikáři popisují, že řeka Dunaj protéká středem jeho zemí.[5]

V roce 1285 přinutil rostoucí tatarský tlak ze severovýchodu Druhá bulharská říše dostat se pod politickou závislost Nogai Khan, vládce Zlatá horda.[9] V té době byla Šišmanova říše soustředěná na Vidin do značné míry nezávislá na bulharských carech Tarnovo, ačkoli si udržel určitou loajalitu k Bulharsku a udržoval přátelské vztahy s Srbsko. Avšak v roce 1291 byl Shishman také nucen uznat svrchovanost Nogai, aby čelil rostoucímu srbskému tlaku ze západu. Ve stejném roce byly společné síly bratří, jeden maďarský vazal Stefan Dragutin a srbský král Stefan Milutin (r. 1280–1321), se mu podařilo vyhnat dva kumánsko-bulharské šlechty a spojence Shishmana, Darman a Kudelin, kteří měli pod kontrolou Braničevo kraj.[5] Výsledkem bylo, že Šišman neodrazil bratrské síly a přijal srbskou svrchovanost.[10]

Protisrbská kampaň a srbské vazalství

Fotografie středověkého kamenného hradu se dvěma obdélníkovými věžemi v popředí
Středověký Baba Vida hrad v Vidin, hlavní město Šišmanovy polonezávislé říše

Povzbuzen Nogaiem zahájil v roce 1292 Shishman hlavní kampaň proti Milutinovi, jeho srbskému sousedovi na západě. Díky podpoře tatarských žoldáků zaútočily Shishmanovy síly hluboko na srbské území a dosáhly Hvosno (v Kosovo ). Po pokusu o dobytí pevnosti Ždrelo poblíž Peć zbytečně[1] a pálení Žiča klášter, šišmanovy jednotky se vrátily do Vidinu bez územních zisků.[11] Milutinova reakce na agresi Shishmana byla mnohem úspěšnější. Jeho protiútok vyústil v srbské síly, které se po krátkém obléhání dostaly do Vidinu a dobyly Shishmanovo hlavní město. Despotu se však podařilo uprchnout na sever od Dunaje do bezpečí svých tatarských vrchností.[5][1]

Místo toho, aby anektoval Shishmanovy země, Milutin přeinstaloval Shishmana jako despota Vidina a uzavřel s ním spojenectví. Aby potvrdil spojenectví, Shishman se oženil s dcerou Srbska veliki župan Dragoš. Budoucí manželství Shishmanova syna a budoucnost Bulharský císař Michael Shishman (r. 1323–1330) Milutinově dceři Ana-Neda byl v té době rovněž sjednán se záměrem dalšího utěsnění unie.[1][8] Je zcela zřejmé, že Shishmanovo nepravděpodobné znovuzřízení ve Vidinu a spojenectví se Srbskem diktoval Nogai, protože Srbsko se zároveň dostalo pod tatarskou závislost. Milutin byl dokonce nucen poslat svého syna Stefan Dečanski do zajetí, aby se zabránilo tatarskému útoku.[5][11]

Ačkoli Shishman říše byla nominálně Srb stav klienta po neznámou dobu si uchoval svoji předchozí polosamostatnost a měl plně na starosti své země. Udržoval dobré vztahy s Bulharskem a podle Andreeva se jeho politická činnost soustředila hlavně na jednání s Bulharskem.[5] Také si udržoval úzké vazby s Nogai a jeho potomky. V letech 1301–1302 poskytl Shishman politické útočiště několika Nogaiovým příbuzným, včetně jeho vnuka Qara-Keseka, který uprchl do Vidinu spolu s 3000člennou jízdou a zůstal tam až do roku 1325. Tito tatarští šlechtici prchali před pronásledováním Nový chán, Toqta, který porazil a zavraždil Nogai v letech 1299–1300.[12] Na rozdíl od Andreevova názoru Fine věří, že smrt Nogai zvýšila vliv Srbska na Vidina.[13]

Shishman zemřel na počátku 14. století, ale před 1308[5] nebo 1313.[14] Po něm nastoupil za vládce Vidina jeho syn Michal, který byl v roce 1323 zvolen na bulharský trůn kvůli bezdětné smrti císaře George Terter II (r. 1321–1322). Kromě Michaela byly zahrnuty i další Shishmanovi potomci Belaur, další Vidinův despota, a Keratsa Petritsa, matka bulharského císaře Ivan Alexander (r. 1331–1371).[5] Bulharský historik Ivan Bozhilov klasifikuje všechny Šišmanovy známé děti jako potomky dynastie Asenů, což naznačuje, že se narodily jeho první manželce, dceři Anně-Theodoře.[15] Potomci šišmana z Vidinu, známého souhrnně jako Shishman dynastie, vládl Druhé bulharské říši od roku 1323, dokud nebyl nakonec podroben Pohovky na přelomu 15. století.[16]

Reference

  1. ^ A b C d E Vásáry 2005, str. 107.
  2. ^ Vásáry 2005, str. 65.
  3. ^ Андреев, str. 21
  4. ^ Божилов, str. 112–113
  5. ^ A b C d E F G h i Андреев, str. 395
  6. ^ Fajn, str. 220
  7. ^ Павлов 2005, str. ?
  8. ^ A b Бакалов & Куманов 2003, str. ?
  9. ^ Vásáry 2005, str. 88.
  10. ^ Balkán: Od Konstantinopole ke komunismu autor D. Hupchick, strana 88
  11. ^ A b Fajn, str. 221
  12. ^ Vásáry 2005, str. 92, 97.
  13. ^ Fajn, str. 261
  14. ^ Fajn, str. 268
  15. ^ Божилов, s. 119, 134, 136
  16. ^ Fajn, str. 269

Zdroje

  • Fajn, John Van Antwerp (1994). Pozdně středověký Balkán: kritický průzkum od konce dvanáctého století po dobytí Osmanem. University of Michigan Press. ISBN  978-0-472-08260-5.
  • Vásáry, István (2005). Kumáni a Tataři: Orientální armáda na předotomanském Balkáně, 1185–1365. Cambridge University Press. ISBN  978-0-521-83756-9.
  • Андреев, Йордан; Лазаров, Иван; Павлов, Пламен (1999). Кой кой е в средновековна България [Kdo je kdo ve středověkém Bulharsku] (v bulharštině). Петър Берон. ISBN  978-954-402-047-7.
  • Бакалов, Георги; Куманов, Милен (2003). „ШИШМАН (II половина на XIII в.-началото на XIV в.)“ “[SHISHMAN (2. polovina 12. století - začátek 14. století)]. Електронно издание „История на България“ [Elektronické vydání „Historie Bulharska“] (CD) (v bulharštině). София: Труд, Сирма. ISBN  954528613X.
  • Божилов, Иван (1994). Фамилията на Асеневци (1186–1460). Генеалогия и просопография [Rodina Asenů (1186–1460). Genealogie a prosopografie] (v bulharštině). София: Издателство на Българската академия на науките. ISBN  954-430-264-6.
  • Павлов, Пламен (2005). „Метежници и претенденти за търновската царска корона през XIV век“ [Rebels and Claimants to the Imperial Crown of Tarnovo in the 14th Century]. Бунтари и авантюристи в средновековна България [Rebelové a spoluvlastníci ve středověkém Bulharsku] (v bulharštině). Název: LiterNet. ISBN  954-304-152-0. Citováno 21. března 2011.