Roberta Gropper - Roberta Gropper

Roberta Gropper na adresu Volkskammer
Květen 1951

Roberta Gropper (16. srpna 1897 - 1. února 1993) byl a Němec Komunistický politický aktivista, který se stal členem Reichstag (národní parlament) v roce 1930.[1] V roce 1934 uprchla do Sovětský svaz kde se stala obětí stranického factionalismu a strávila více než tři roky v koncentračním táboře: následoval sibiřský exil. V roce 1947 se mohla vrátit do Berlína a stala se političkou hlavního proudu v Německá demokratická republika (Východní Německo).[2][3]

Život

Raná léta

Roberta Gropper se narodila v Memmingen, středně velké město v kopcích na jih od Ulm. Její otec byl tkadlec. V roce 1905 se rodina přestěhovala do Ulm a bylo to zde než v letech 1911 až 1924 byla Roberta Gropperová zaměstnána v továrně na cigarety. V roce 1915 nastoupila do dělnického mládí (Arbeiterjugend) a v roce 1918 se stal členem odborové organizace.[2] Bylo jí 20 v roce 1917, kdy Sociálně demokratická strana rozdělena, zejména kvůli neshodám ohledně podpory vládě v válka a připojila se k odtržení Nezávislá sociálně demokratická strana (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands / USPD).[3] V revoluční turbulence že následoval na konci války byla členkou Dělnická rada v Ulmu. V roce 1919 byl Gropper zakládajícím členem místní komunity Komunistická strana v Ulmu.[2]

Komunistický aktivismus

V roce 1924 se stala pokladnicí a v roce 1925 vedoucí ženské sekce stranického regionálního vedení (Berzirksleitung) pro Württemberg strana se sídlem v Stuttgart. Právě zde poznala šéfredaktorku „Dělnických novin“ („Arbeiterzeitung“), Paul Langner, za kterého se později provdala. V roce 1927 se zúčastnila jako delegátka Württembergu jedenáctého stranického kongresu, který se konal v tomto roce Essen. Na konci roku 1927 se se svým manželem přestěhovala do Mannheim, se připojuje k regionálnímu vůdčímu týmu strany pro Rýnské Falc. Pracovala jako vedoucí ženské sekce a jako písařka. Poté se na podzim roku 1928 znovu přestěhovali do Gleiwitz v Horní Slezsko regionu, kde převzali rovnocennou odpovědnost stran. V červnu 1929 se přestěhovala do Berlín, pracující jako písař ve velké stálé sovětské obchodní delegaci a v informačním oddělení Německá komunistická strana. V létě roku 1930 se stala vedoucí ženské sekce pro regionální vedoucí tým v Berlíně-Braniborsku, poté vedla ženskou sekci ústředního výboru strany až do června 1932. Období bylo pokračujícím frakcionalizmem německého komunistického režimu. Strana, která přímo odrážela mocenský boj, který se v Moskvě odehrával Stalin dokázal odstranit soupeře z vlivných pozic. V Berlíně byla Gropperová propuštěna ze stranických povinností, protože byla členkou Neumann -Remmele frakce, která se postavila proti pro-Stalin prvky ve straně. Nadále však pracovala jako instruktorka pro ústřední výbor strany.[2]

Spolu se svou stranickou prací zastupovala v letech 1930 až července 1932 svůj berlínský volební obvod v Reichstag (národní zákonodárce).[4] Politické pozadí se dramaticky změnilo v lednu 1933, kdy Nacisté převzal moc a převedeny Německo do jeden-stranická diktatura. Politická činnost (s výjimkou podpory nacistické strany) se stala nezákonnou. Její manžel byl zatčen 1. března 1933 a příští rok strávil v „ochranné vazbě“.[5] Roberta Gropper pokračovala v práci, nyní nelegálně, pro komunistická strana v Německo do května 1934, kdy emigrovala do Paříž pomocí krycího jména „Paula Brenner“. V únoru 1935, cestování přes Stockholm a Kodaň, dosáhla Sovětský svaz,[2] připojila se k jejímu manželovi, který tam byl od srpna 1934.[5]

Moskva

V Moskvě Gropper pracoval pro Workers International Relief („Internationale Arbeiterhilfe“) sociální organizace. Dostala další ránu, nicméně, v květnu 1935, kdy její manžel zemřel. Po určitou dobu byla Roberta Gropperová bez práce. Poté vzala práci jako přispívající redaktorka. V listopadu 1937 však byla zatčena NKVD a odsouzen na tři a půl roku v koncentrační tábor. Časté politicky motivované zatýkání byly rysem života v Moskvě v této době. Gropperovým zločinem bylo členství v „protisovětském uskupení“. To odkazovalo na její vztah před pěti lety s Neumann a Remmele což bylo nově relevantní, protože i oni skončili jako političtí uprchlíci v Moskvě, kde se stali obětí diktátorova paranoia. (Hermann Neumann byl odsouzen k smrti a zastřelen 26. listopadu 1937: Hermann Remmele potká stejný osud 7. března 1939.[6]) Jeden z Gropperových internovaných v koncentračním táboře byl soudruh z minulosti, Margarete Buber-Neumann, nyní vdova, která také přežila táborový zážitek, a později napsala memorandum o životě v táboře s názvem „Als Gefangene bei Stalin und Hitler“ („Jako vězni Stalina a Hitlera“). Kniha obsahuje zajímavý postřeh týkající se Groppera, kterého se její přítelkyně zeptala, zda by měli po propuštění sdělit lidem v zahraničí, co se děje v Sovětském svazu. Gropper odpověděl, že je jejich povinností to nedělat: „v žádném případě byste neměli okrádat dělníky o jejich iluze ani o jejich naději!“ („... das unsere Pflicht sei«, sagte Gropper: »Um Gottes willen, út das nicht! Du darfst den Arbeitern nicht ihre Illusionen, nicht ihre Hoffnung rauben!« “).[2]

Vnitřní vyhnanství

V době, kdy byla propuštěna, Sovětský svaz a Německo byly ve válce, ačkoli až do června 1941 se obě vlády považovaly, alespoň oficiálně, za na stejné straně. Po svém propuštění vzala Roberta Gropper práci korektorky s "Červená vlajka" noviny v Volga Německá autonomní sovětská socialistická republika. Krátce poté však Německá armáda napadl the Sovětský svaz. Volgská autonomní republika byla „formálně uhasena“ v září 1941, což byl také měsíc, kdy byl Gropper, stejně jako tisíce příslušníků německy mluvící etnické menšiny na tomto území, „formálně zakázán“. Dalších šest let přežila v Sibiř, živila se domácí prací a výrobou šatů.[2]

Zóna sovětské okupace

V roce 1947 se vrátila do Berlína. Válka skončila v květnu 1945 a velká část toho, co bylo ve středním Německu, byla podáváno jako Zóna sovětské okupace. Gropper neztrácel čas připojením se k nedávno vytvořené Socialistická jednotná strana (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands / SED), která byla na dobré cestě k tomu, aby se stala vládnoucí stranou v novém druhu němčiny jeden-strana diktatura. Vzala místo jako instruktorka v ženském oddělení „Parteivorstand“ (předchůdce mocných) Ústřední výbor strany ). V roce 1949 byla povýšena na důležitou stranu stranické sekretářky Velký Berlín okres.[2]

Německá demokratická republika

Rok 1949 byl také rokem, ve kterém Zóna sovětské okupace byl znovu spuštěn, formálně v říjnu, jako Sovětský sponzor Německá demokratická republika, oddělený německý stát se svými politickými institucemi vědomě po vzoru těch z Sovětský svaz. V letech 1949 až 1952 působila Roberta Gropper jako předsedkyně berlínské oblasti v berlínské oblasti Demokratická liga žen („Demokratischer Frauenbund Deutschlands“ / DFD). DFD byl oficiálně pověřená „masová organizace“ které podle Leninská ústava struktura, která se použije, obdrží předem stanovenou pevnou kvótu křesel v EU Národní parlament ("Volkskammer"). Nebylo to jako zástupce SED (párty) ale jako berlínská představitelka DFD seděla v letech 1950 až 1981 jako členka Volkskammeru Roberta Gropperová. Kromě toho po mnoho let zastávala vyšší politickou pozici v berlínské oblasti Federace odborových svazů.[3] Ona byla také údajně v roce 1962 předsedat komisi pro sociální zabezpečení.

Zemřela v Berlíně dne 1. února 1993.[2]

Ocenění a vyznamenání

Reference

  1. ^ „Kommunistische Partei“. Reichstags-Handbuch. Zdroj obsahuje (poněkud nelichotivý) fotoportrét Roberty Gropperové. Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov. 1930. str. 572. Citováno 10. června 2016.
  2. ^ A b C d E F G h i „Gropper, Roberta * 16. 8. 1897, † 1. 2. 1993“. Karl Dietz Verlag, Berlin & Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur, Berlín. Citováno 10. června 2016.
  3. ^ A b C Eberhard Schröder. „Poznámka pod čarou 16 Roberta Gropper, geb. am ...“ (PDF). Diskuse zum Thema "Antifascusmus und Stalinismus" Zensl Mühsams Rückkehr unerwünscht. Die Linkspartei PDS, Berlín. p. 47. Citováno 10. června 2016.
  4. ^ „Kommunistische Partei“. Reichstags-Handbuch. Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov. 1930. str. 352. Citováno 10. června 2016.
  5. ^ A b „Langner, Paul * 20.2.1896, † 17.5.1935“. Karl Dietz Verlag, Berlin & Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur, Berlín. Citováno 10. června 2016.
  6. ^ Ernst Schumacher (září 1999). ""Wir haben gelogen. Wir sind an allem selber schuld. "Niederschrift eines Gespräches mit Hedwig Remmele" (PDF). Rosa-Luxemburg-Stiftung Gesellschaftsanalyse und politische Bildung e. V., Berlín. 61–69. Citováno 10. června 2016.
  7. ^ „Politbüros Erich Honecker anläßlich seines 50. Geburtstages. Der Orden« Banner der Arbeit "wurde verliehen dem ..." Neues Deutschland, Berlín. 13. září 1962. Citováno 10. června 2016.