Odmítnuté adresy - Rejected Addresses

James a Horace Smith, autoři Odmítnuté adresy

Odmítnuté adresy byl název knihy z roku 1812 parodie bratři James a Horace Smith. V řadě pastiček z 18. století zaměřených na jediný předmět ve stylu tehdejších básníků obsahovala dvacet jedna dobromyslných pastiček současných autorů. Populární úspěch knihy určil módu pro řadu pozdějších děl stejného druhu.

Předchůdci

Ačkoli parodie je dlouholetý literární žánr, falešný hrdinský z Augustan Časy začaly sdílet své území s parodií pomocí deflační inverze hodnot - srovnáváním malých věcí s velkými - jako satirického nástroje při dekonstrukci epického stylu.^[1] Pozdější vtipnou taktikou, místo falešně epického, spojeného vyprávění, bylo použít básně ve stylu různých autorů na jeden deflační předmět. Konečný předchůdce tohoto přístupu byl identifikován Isaac Brown malá práce, Dýmka tabáku, v napodobování šesti několika autorů, poprvé publikováno v roce 1736.^[2] V tom případě básníci Colley Cibber, Ambrose Philips, James Thomson, Edward Young, Alexander Pope a Jonathan Swift byly použity jako ohnisko pro jeho sérii dobromyslných parodických variací.^[3] O jejich popularitě svědčí řada dalších vydání a jejich reprodukce v básnických sbornících po desetiletích.

Nový směr byl dán tomuto odchodu použitím parodie jako zbraně v politických konfliktech 90. let 20. století. To bylo zvláště identifikováno u Anti-jakobín, kde díla básníků identifikovaných s liberálními tendencemi byla zpracována satirickým humorem. Antologie takových parodií, Poezie anti-jakobínů, následovaný v roce 1800 a jeho popularita zaručovala častá vydání v následujících desetiletích.^[4] Ačkoli název jejich cílů obecně není uveden, vodítko je obvykle dáno formou předmluvy nebo poznámek, někdy citujících úvodní řádky. Robert Southey byl zvláštní obětí v počátečních počtech týdeníku, ve kterém byly jeho vznešené nálady sníženy na směšné bathos. Za jeho „Nápis do bytu na zámku Chepstow, kde byl třicet let uvězněn Henry Martin, byl vražedník“ nahrazen Věznice Newgate cela opilého "Elizabeth Brownrigg Prentice-cide "(I). A Southeyova humanitární témata oblečená v experimentálních metrech byla přepsána jako" přítel lidstva a brusič nožů "(II)^[5] a podvratný film „Příběh vojáka“ (V).

Pozdější počty považovaly za svůj cíl spekulativní filozofické a vědecké práce zaměřené na přijetí veřejnosti tím, že byly oblečeny do veršů. Richard Payne Knight Je Pokrok občanské společnosti (1796) se stal satirickým „Pokrokem člověka“ (XV, XVI, XXI). Toto bylo později připsáno fiktivnímu „panu Higginsovi ze St Mary Axe“, autorovi rovněž „Lásky trojúhelníků“ (XXIII, XXIV, XXVI, parodie na Erazmus Darwin Veršované pojednání Lásky rostlin (1791) se mísil s gallofil propaganda. Znovu se také objevuje jako autor filmu „The Rovers“ (XXX - XXXI), napodobeniny zdánlivě založené na současných překladech populárních německých melodramat.

Odmítnuté adresy

Rozšířené parodické zaměření od poezie k dramatu v USA Anti-jakobín byl vzat ještě dále v Odmítnuté adresy z roku 1812, ve kterém byly z prózy vyrobeny další cíle. Příležitost k jejímu zveřejnění byla veřejná soutěž vypsaná v tisku o adresu, kterou bude řečeno při znovuotevření Drury Lane Theatre, který byl zničen požárem. Protože žádný ze skutečných záznamů nebyl nakonec považován za adekvátní, Lord Byron byl pověřen psát jeden speciálně. Ale když se bratři James a Horace Smithovi dozvěděli o výsledku soutěže, naplánovali svazek parodií spisovatelů té doby, které by měly být zveřejněny jako údajné neúspěšné záznamy a vydány v době otevření divadla.^[6]

S názvem Odmítnuté adresy: Nebo The New Theatrum Poetarumobsah knihy byl následující:

Reference