Raoul Girardet - Raoul Girardet

Raoul Girardet
Raoul Girardet.jpg
narozený(1917-10-06)6. října 1917
Zemřel18. září 2013(2013-09-18) (ve věku 95)
Národnostfrancouzština
obsazeníHistorik

Raoul Girardet (6. října 1917 - 18. září 2013) byl francouzský historik, který se specializoval na vojenské společnosti, kolonialismus a francouzský nacionalismus. Jako mladý muž byl zapojen do pravicového hnutí Akce Française Nebyl antisemitský, ale vášnivě nacionalistický. Během druhé světové války podporoval Francouzský odpor. Později podporoval boj OAS proti osamostatnění Alžírska.

Život

Raoul Girardet se narodil 6. října 1917. Jeho otec, dědeček, strýc a bratranec byli důstojníci kariéry a byl pojmenován po strýci zabitém v akci v září 1914 během první světová válka Navštěvoval école Levert v Belleville a pak Lycée Voltaire v 11. obvod Paříže Byl ovlivněn prací Péguy Ve 30. letech byl zapojen do pravice Akce Française.V době druhá světová válka studoval na Sorbonna, kde ho učil Pierre Renouvin a Jérôme Carcopino Prošel kolem svého agrese v historii, kvalifikaci učitele.[1]Nesdílel antisemitismus některých stoupenců Maurras a rozešel se s Action française, aby se připojil k odboji. Croix de Guerre 1939–1945 a byl jmenován důstojníkem Čestná legie.[2]

Na začátku německé okupace Francie Roland Laudenbach spoluautorem literární recenze Prétexte s Jean Turlaisem a Françoisem Senteinem a byl spojován s divadelní společností „Le Rideau des jeunes“ vedenou Pierrem Franckem, kterého poznal prostřednictvím Jean Cocteau.[3]Prétexte byl nahrazen Cahiers de la génération v roce 1941 a jeho tým se stal jádrem Cahiers français publikoval mládežnická organizace Vichy Cahiers français přitahovaly nekonformisty 30. let, jako např Louis Salleron, Jean de Fabrègues, René Vincent a Pierre Andreu a následovníci Charles Maurras jako Raoul Girardet, Antoine Blondin a Jean Turlais.[3]

Raoul Girardet se specializoval jako historik na vojenské společnosti, koloniální koncept a francouzský nacionalismus.[1]V roce 1953 jako učitel na Lycée Lakanal, publikoval La Société militaire, který přitahoval velkou pozornost. Byl jmenován asistentem a poté asistentem mistra na Sorbonně.[4]Během Alžírská válka zůstal věrný myšlence francouzského Alžírska a myslel si, že generál Charles de gaulle zradil lidi. Do určité míry se podílel na činnostech OAS v odvětví „Action politique et propagande“ spolu s intelektuály jako François Bluche, Jules Monnerot a Jacques Laurent Psal pro L'Esprit veřejné, a podepsal manifest potvrzující „civilizační misi“ armády v Alžírsku spolu se spisovateli jako Roger Nimier a Henri Massis.[2]V roce 1961 byl zatčen za svůj aktivismus ve prospěch OAS, který vzdoroval tomu, aby Alžírsko získalo nezávislost.[1]Jeho zapojení do OAS mu vyneslo zatčení a čas ve vězení.

Poté se věnoval hlavně práci na hlavních tématech nacionalismu, kolonialismu a vojenské otázce.[2]Stal se lektorem a poté profesorem na Institut d'études politiques de Paris (IEP) v Paříži.[4]V 60. letech učil na IEP kurz „Pohyb politických idejí v současné Francii“ René Rémond a Jean Touchard, generální tajemník Národní nadace pro politické vědy.[1][4]Publikoval referenční práce na téma Vojenská společnost ve Francii, Francouzský nacionalismus a Koloniální myšlenka ve Francii a Esej o mýtech a politických mytologiích. V roce 1990 Singulièrement libre, kniha rozhovorů s novinářem Pierrem Assoulinem, potvrdil svou lásku k své zemi, která vedla k jeho účasti v odporu a angažuje se ve francouzském Alžírsku.[2]Girardet zemřel 18. září 2013 ve věku 95 let.[1]

Publikace

  • Raoul Girardet (1943), Les Traditions sociales dans les pays de France„Les Cahiers de la restauration française, publiés sous la direction de Raymond Marin. No 1, Paris: Éditions de la Nouvelle France (Impr. De l'Atelier d'art graphique), str. 198
  • Raoul Girardet (1953), La société militaire dans la France Contemporaine 1815-1939 ..., Paříž: Plon, s. 333
  • Raoul Girardet (1954), „Interpretace tradice v politice étrangère de la France“, Politique étrangère et ses fondements, Paříž: A. Colin Fondation nationale des sciences politiques: 143–163
  • Raoul Girardet (1956), Histoire, les temps modernes. třída de 4e, Paříž: F. Nathan, str. 384
  • Raoul Girardet; Pierre Jaillet (1959), Histoire. XVIe, XVIIe a XVIIIe siècles. Classe de 3e, Paříž: F. Nathan (Tours, impr. Mame), s. 464
  • Raoul Girardet (1960), Problèmes généraux de la Défense nationale, Paříž: Amicale des élèves de [l '] Institut d'études politiques
  • Raoul Girardet (červen 1960), "Problèmes militaires contemporains", Revue française de science politique, Paříž: Centre d'études des relations internationales (2): 395–418
  • Raoul Girardet (1962), Pour le tombeau d'un capitaine, Paříž: l'Esprit nouveau: (Impr. Combat et presse de France), s. 54
  • Raoul Girardet; Marcel Pacaut (1965), Histoire, la fin du Moyen âge et les temps modernes XIVe-XVe-XVIe-XVIIe siècles, Paříž: F. Nathan (impr. G. Lang), s. 353
  • Raoul Girardet; André Jardin (1966), Histoire, současnost La Naissance Du Monde 1715-1870, Paříž: F. Nathan, str. 448
  • Raoul Girardet (1972), L'Idée coloniale en France de 1871 à 1962, Paříž: la Table ronde, s. 337
  • Raoul Girardet (1979), Le temps des kolonie, Paříž: Berger-Levrault, s. 106
  • Raoul Girardet (1986), Mythes et mythologies politiques, Paříž: Éd. du Seuil, str. 210
  • Raoul Girardet; Raymond Huard; Odile Rudelle (1987), La tradice politique, Paříž: Presses universitaires de France, s. 202
  • Raoul Girardet (1988), Současné problémy militaires et strategiques, Paříž: Dalloz, str. 238
  • Raoul Girardet (1990), Mythes et mythologies politiques, Paříž: Éd. du Seuil, str. 210
  • Pierre Assouline; Raoul Girardet (1990), Singulièrement libre entretiens, Paříž: Perrin, s. 226
  • Raoul Girardet (1996), Nacionalismus a národ„Bruxelles: Éd. Complexe, str. 167
  • Raoul Girardet (1998), La société militaire de 1815 à nos jours, Paříž: Perrin, s. 341
  • Raoul Girardet (2005), L'idée coloniale en France de 1871 à 1962 (Nouv. Éd. Ed.), Paris: Hachette littératures, str. 506

Poznámky

  1. ^ A b C d E Catinchi 2013.
  2. ^ A b C d Svatý Viktor 2013.
  3. ^ A b Velký 2012, str. 225.
  4. ^ A b C Winock 2013.

Zdroje