Portugalská nepravidelná slovesa - Portuguese Irregular Verbs

Slovesa v portugalštině viz Konjugace portugalského slovesa.
Portugalská nepravidelná slovesa
PortugueseIrregularVerbs.jpg
První vydání
AutorAlexander McCall Smith
IlustrátorIain McIntosh
ZeměSkotsko
JazykAngličtina
SérieProfesor Dr. von Igelfeld
ŽánrKomiksový román
VydavatelMaclean Dubois
Datum publikace
1997
Typ médiaTisk
Stránky128
ISBN0-9514470-4-1
OCLC62223758
NásledovánJemnější body klobásových psů  

Portugalská nepravidelná slovesa je krátký komiksový román podle Alexander McCall Smith a první ze série románů McCall Smitha Profesor Dr. von Igelfeld. Poprvé vyšlo v roce 1997. Někteří považují knihu za sérii propojených povídek.

Moritz-Maria von Igelfeld, okázalý profesor románských jazyků, vystudoval vysokou školu a tvrdě pracuje na napsání tome o portugalských nepravidelných slovesech, což je jeho nárok na akademickou slávu. Mluví a mluví o tom na konferencích, obvykle se účastní se svými dvěma nejbližšími kolegy. Setkávají se se světem mimo akademickou půdu se zábavnou nemotorností.

Jedna recenze říká, že hlavní postava je „jemná postava, která si zaslouží každou kreslenou kovadlinu, která mu padne na hlavu“,[1] ve vtipné tradici fiktivních postav pan Samuel Pickwick (v Pickwick Papers Charles Dickens), Bouvard a Pécuchet (v nedokončeném díle Gustava Flauberta) a Pane Pootere z Deník nikoho. Další recenzent považuje knihu za sérii propojených povídek, „jemných frašek“, „kde se mnoho dělá z ničeho - s velkým komickým efektem“.[2] Tento recenzent přirovnává příběhy k E. F. Benson je Mapp a Lucia knihy.

Shrnutí spiknutí

Německý profesor Moritz-Maria von Igelfeld má pocit, že mu není přiznáno vědecké uznání a úcta, jaké si zaslouží, i když má dobré postavení jako filolog na Ústavu románské filologie v Regensburg, Německo. Von Igelfeld je stejně vysoký jako jeho nejbližší kolegové. Jsou to profesoři Dr Dr (honoris causa ) Florianus Prinzel a Dr. Detlev Amadeus Unterholzer. Von Igelfeld je sužován závistí a podezřením z nich.

Starý irský jazyk byl prvním zájmem von Igelfelda v doktorském studiu. Přestěhuje se do Mnichova, kde pracoval jako expert v irštině. Jdou na exkurzi do Corku, kde jsou nasměrováni na muže na západě, který je do svého domu nepustí; spíše na ně hodinu invektivně křičí, dokud neodejdou. Von Igelfeld to foneticky snižuje, aby se později dozvěděl, že veškerá slovní zásoba jsou prokletá slova založená na pornografii. Jeho bytná vidí ve svém pokoji stránku s irštinou (přeloženou do němčiny) a na místě ho vyhodí. Už dříve považoval nepravidelná slovesa za téma většího zájmu, a tak se podílel od nepodporujícího profesora v Mnichově ke studiu románských jazyků na University of Wiesbaden.

Zájem profesora von Igelfelda o rozsáhlé znalosti Románské jazyky vezměte ho do zahraničí na konference nebo na dovolenou, kde najde dobrodružství a nehodu. Je zván na konference kvůli konečné knize, kterou prozkoumal a napsal: Portugalská nepravidelná slovesa, který prodal asi 200 kopií do knihoven a zanechal několik stovek původního nákladu této statné knihy. Zatímco na vysoké škole, zaváže svého přítele Prinzela k duelu, myslel jej atletický typ muže, pro kterého von Igelfeld slouží jako druhý. Prinzel není atletický a spíše naštvaný. Souboje jsou v areálu módní; von Igelfeld přijal výzvu od skupiny, která má dobré zkušenosti s šermem. Prinzel v duelu ztratil špičku nosu. Chirurg, který ho opraví, přichytí ztracenou kůži vzhůru nohama. Von Igelfeld už nikdy neříká svému příteli jako sportovce. V další kapitole se všichni tři zúčastnili konference v Curychu a vybrali si hotel trochu mimo město s příjemnějšími procházkami venku. Když uvidí tenisový kurt, rozhodnou se od hotelu si zahrát hru, získat vybavení a starou knihu o pravidlech tenisu (napsanou někým z Cambridge). Po deseti minutách čtení knihy zahájí hru, přičemž dvě hrají a třetí jako rozhodčí. Žádný z nich nemůže sloužit, což v knize znělo jednoduše. Nikdo nemůže dosáhnout požadovaného počtu sad k vítězství. Vzdají se hraní a svou neschopnost vítěze přisuzují knize Cambridge poté, co poskytli vynikající zábavu ostatním v hotelu s výhledem na tenisové kurty.

Von Igelfeld navštíví zubaře kvůli nepříjemnému zubu a rozhodne se, že ji bude romanticky sledovat. Dá Lisbettě, zubařce, kopii své jediné knihy jako dárek. Stojí na knize, aby usnadnila péči o své pacienty. Vypráví svému kolegovi Unterholzerovi o tomto vynikajícím novém zubaři. Unterholzer jedná rychleji při namlouvání Lisbetty a pár se zasnoubí. Von Igelfeld snáší emocionální výzvu účastnit se jejich svatby. Poté se v září vydá na dovolenou do Benátek s Prinzels, kde se dozví, že Benátčané nemají rádi německé turisty, protože jich nebylo dost na návštěvě. Kupodivu má šanci na a Geigerův počítač v jejich hotelu. Nenašel na sobě žádný důkaz radiace. Když Florianus Prinzel vyzkouší zařízení, odhalí to radioaktivita na košili, kde na něj při jízdě gondolou s jeho ženou vystříkla voda. Von Igelfeld sdílí poznámky k problému s vodou v Benátkách, která v létě vedla k úbytku německých turistů. Měřily se směry jejich jídla, což je vedlo k tomu, aby poslali rybí kurz zpět do kuchyně. Všichni tři se rozhodnou ukončit svůj pobyt v Benátkách dříve, takže Prinzel může vyhledat lékařskou pomoc v Německu. Pak mladý Tadeusz - chlapec s polskou rodinou pobývající ve stejném hotelu - prochází kolem měřícího zařízení, které odhalí, že má velmi vysokou úroveň záření. Von Igelfeld přistoupí k matce, mluví francouzsky a říká jí, že její syn má problém s radioaktivitou. Zdvořile odpověděla, poděkovala mu za informace a naznačila, že má teorii o dětech a radioaktivitě, už nic neříká. Von Igelfeld obdrží od Unterholzera telegram o ocenění od portugalské vlády. Je šťastný, protože si myslí, že stroze formulovaný telegram znamenal, že to bylo pro něj samotného. Při cestě přes Rakousko zpět domů Prinzel zdůrazňuje, že Unterholzer pravděpodobně znamenal, že cena byla udělena jemu, nikoli von Igelfeldu. Po chvíli smutku si uvědomí, že to není konec, a všichni tři se vydávají zpět do Německa, „kam patří“.

Postavy

  • Moritz-Maria von Igelfeld: Vysoký německý učenec filologie, který se specializuje na portugalská nepravidelná slovesa. V posledních pěti kapitolách mu je asi 35 let.
  • Dr. Dr (honoris causa ) Florianus Prinzel: Kolega z Igelfeldu. Igelfeld si o něm myslí, že je sportovec-učenec, i když není sportovec. Prinzel se poprvé setkal s von Igelfeldem na vysoké škole. Ožení se s Ofélií a pracuje v jazykovém institutu poblíž jejího rodného města a pravidelně udržuje kontakt s von Igelfeldem. Získal čestný doktorát na univerzitě v Palermu.
  • Dr. Detlev Amadeus Unterholzer: kolega von Igelfeld. Igelfeld opovrhuje sociálním postavením své rodiny, ale nikdy to nezmínil Unterholzerovi.
  • Profesor Vogelsang: Profesor, který vyniká ve staré irštině, v Mnichově a kde von Igelfeld začíná doktorské studium. Vogelsang nemá žádné výčitky v tom, aby využil práci svého studenta, a nenabízí žádnou podporu, když odporný jazyk přepsaný v Irsku vede k tomu, že jeho student bude vyhozen z ubytování.
  • Patrick Fitzcarron O'Leary: Kontakt na exkurzi do Korek kde von Igelfeld považuje Irsko za velmi odlišné místo od Německa.
  • Signora Margarita Cossi: majitelka hostince v Montalcino venkovský Toskánsko která je „nenapravitelným xenofobem“, což je v její profesi nešťastná vlastnost.
  • Profesor J. G. K. L. Singh: indický profesor filologie, který zve von Igelfelda na konferenci v Goa. Prof. Singh je zraněn při nehodě vlaku a konference se nedostane.
  • Svatý muž: Guru, kterého von Igelfeld potkává v Goa. Muž mu vypráví o něčem špatném, co se stalo příteli spojenému s Goou, a že se u něj doma děje spiknutí. Obě události se stávají: zranění profesora Singha a spiknutí Unterholzera a Prinzela, aby knihu dostali Portugalská nepravidelná slovesa sundal z polic v knihovně svého ústavu, kterou zastavil předčasným opuštěním konference v Goa.
  • Doktorka Lisbetta von Brautheinová: Zubařka, která opravila von Igelfeldův bolestivý zub, poté se provdala za Unterholzera, který ji pronásledoval, zatímco von Igelfeld ji miloval, ale nejednal.
  • Polští turisté v Benátkách: Matka se svým synem a několika dcerami bydlí ve stejném hotelu jako Von Igelfeld. Dozví se synovo jméno Tadeusz, když slyšel, jak na něj matka volá. Chlapec znervózňuje Von Igelfelda, protože vypadá, že zíral na Von Igelfelda. Matka je atraktivní a děti jsou vychované. Rodina mluví francouzsky.

Titul

Název knihy odkazuje stejnojmenně k von Igelfeldu magnum opus, svazek téměř 1 200 stránek, který se špatně prodává. Toto je jeho akademická specializace.

Názvy povídek

Někteří považují knihu za sérii propojených povídek. V návaznosti na toto hledisko jsou uvedeny názvy osmi.

  1. Eins: Principy tenisu
  2. Zwei: Souboje a jak proti nim bojovat
  3. Drei: Early Irish Pornography
  4. Vier: Italské záležitosti
  5. Fünf: Portugalská nepravidelná slovesa
  6. Sechs: Svatý muž
  7. Sieben: Bolest zubů
  8. Acht: Smrt v Benátkách

Recenze

Kirkus Recenze se těší z tohoto milého anithera, který je „stejně předvídatelný ve svých zvycích a nepropustný pro vnější svět jako Kant“ a řídí se velkou tradicí:

"Vše, co chci, je láska," žalostně odráží autor této standardní, ale pomalu se prodávající referenční práce, Portugalská nepravidelná slovesa„A trochu uznání od Portugalců.“ Místo toho dostává sérii osmi malých dobrodružství, která přispívají k životu tichého zoufalství. Vyloučen z původního zájmu o ranou irštinu kvůli hrůze své bytné na objevení německého překladu barevných poznámek, které s ním sdílel přeživší mluvčí rané irštiny, usadí se na židli v Řezně. Přestože se von Igelfeld vydává do vzdálených zemí jako Itálie a Indie, zůstává ve svých zvycích stejně předvídatelný a vůči vnějšímu světu stejně nepropustný jako Kant. Detlev Amadeus Unterholzer a Prof. Dr. Dr. (honoris causa) Florianus Prinzel, podporovaný svými kolegy, bohužel jménem Prof. Dr. Detlev Amadeus Unterholzer a Florianus Prinzel, který vypadá jako sportovec, ale není, hraje tenis poté, co strávil hodinu s knihou pravidel, připomíná zkrácený souboj, který skončil zkráceným nosem, pokouší se vyvrátit tvrzení xenofobní sienské bytné, že Němci jedí příliš mnoho, zamiluje se do svého zubaře a stane se radioaktivním. Von Igelfeld, který se statně plahočil z jedné akademické konference na druhou, vzpomíná na skvělé komedie markantů z 19. století nafouknuté do obludných rozměrů, i když je méně majestátní než Pane Pickwicku a méně divoce hloupý než Bouvard a Pécuchet. Snad nejbližší analogií je pan Pooter, kancelářský blázen George a Weedona Grossmitha Deník nikoho, jehož shovívavý satirický tón Smith věrně reprodukuje.

Stejně jako tito milí antihrdinové z minulosti zůstává von Igelfeld jemnou postavou, která si zaslouží každou kreslenou kovadlinu, která mu padne na hlavu, ale zachová si svou důstojnost a dobrotu. (Illus. Po celou dobu s černobílými výtisky bloků)[1]

Dawn Drzal hodnotí první tři knihy poté, co byly vydány v USA. Ona příběhy přirovnává k E. F. Benson je Lucia knihy.[2] Drzal říká, že první kniha je sbírkou povídek, nikoli krátkým románem označeným v USA. Příběhy jsou „jemné frašky“, které vytvářejí místo, „kde je mnoho z ničeho - s velkým komickým efektem. Humor je samozřejmě umocněn vznešenou formálností, s níž se profesoři navzájem oslovují, i když jsou myšlení nejzákladnějších myšlenek. “ Humor hraje „mnoho variací na neochvějnou víru von Igelfelda v německou nadřazenost“.[2] Drzal považuje první tři příběhy za nedůležité a ve zbývajících pěti příbězích vidí výrazné zlepšení. Při psaní knih zaznamenává „ohromující úroveň produktivity McCalla Smitha“ a nebude překvapena, pokud překročí P. G. Wodehouse celkem přesahuje 100 knih. (Většina odborníků říká „asi 100“ “, ​​pokud jde o počet románů, které Wodehouse napsal.[3])

Při vydání zvukové knihy Recenze deníku knihovny odkazoval se na knihu jak “tyto postupné sbírky příběhů”. „Komiksové viněty založené na klasické formě markantů nafouknuté do obludných rozměrů,“ recenzent však očekává, že tyto příběhy nejsou tak okouzlující jako ty ze série z Gaborone.[4]

Sarah Weinman recenzovala tuto knihu, když první tři knihy vyšly ve Velké Británii v jednom svazku, 2 1/2 pilíře moudrosti.[5] Poznamenává, že „Příběhy, které tvoří trilogii von Igelfeld, mají kořeny ve vlastní kariéře McCalla Smitha na akademické půdě jako profesora lékařského práva.“ Úspěch románu připisuje autorově „okouzlujícímu, jemnému hlasu“, který je „vždy jasný a přítomný, překypující inteligencí a humorem a zakořeněný ve zvědavosti, která povznáší i ty nejneškodnější interakce k vysoké komedii i umění.“[5] Tento recenzent poznamenal ilustrace příznivě, „dokonale se shodují s textem v daném okamžiku.“[5]

Vývoj románu

Per Dawn Drzal, „kniha začala jako soukromý vtip s velmi významným německým profesorem z reálného života, přítelem McCalla Smitha Reinhardem Dr. Dr. Dr. Zimmermannem. (Jeho oficiální název: Němečtí akademici shrnuli všechny své doktoráty.)“[2] Zimmerman koupil polovinu nákladu 500 knih a pomalu si vybudoval kultovní pokračování („jakési samizdat "[2]), který rostl s každým dalším románem ze tří.[2]

Historie publikace

Kniha vyšla ve Velké Británii v roce 1996 v nákladu 500 výtisků. Polovinu koupil jeho přítel Reinhard Dr. Dr. Dr. Zimmermann, německý akademik. První tři knihy vyšly v USA najednou v roce 2004, po divoce populárním úspěchu jiné série McCalla Smitha, Dámská detektivní agentura č. 1, která „osprchovala celý svět čtyřmi miliony kopií pouze v angličtině.“[2]

Následoval Alexander McCall Smith Portugalská nepravidelná slovesa se dvěma pokračováními: Jemnější body klobásových psů a Ve vile za snížených okolností, oba publikovány v roce 2003. V roce 2004, Abacus (otisk Malý, hnědý a společnost ) publikoval všechny tři romány v brožované podobě omnibus s názvem 2½ pilíře moudrosti. Čtvrtý svazek, Neobvyklá použití pro olivový olej, byla zveřejněna v roce 2011.

Reference

  1. ^ A b „Portugalská nepravidelná slovesa Alexandra McCalla Smitha“ (1. prosince 2004 ed.). Kirkus Recenze. 20. května 2010. Citováno 25. července 2016.
  2. ^ A b C d E F G Drzal, Dawn (13. března 2005). "Ořechoví profesoři". Recenze knihy New York Times Sunday Book. Citováno 26. července 2016.
  3. ^ „About P. G. Wodehouse“. Wodehouse Society. Citováno 26. července 2016.
  4. ^ Glover, Sandy (2010). „Portugalská nepravidelná slovesa, recenze v knihovním deníku“. Veřejná knihovna okresu Buffalo a Erie. Citováno 27. července 2016.
  5. ^ A b C Weinman, Sarah (18. prosince 2004). "Zábava zábava zábava". Zeměkoule a pošta. Toronto. Citováno 28. července 2016.

externí odkazy