Otakar Ostrčil - Otakar Ostrčil

Otakar Ostrčil

Otakar Ostrčil (25 února 1879 v Praha - 20. srpna 1935 v Praze) byl a čeština hudební skladatel a dirigent. Je známý symfonickými díly Improvizovaný, Apartmá c moll, a Symfoniettaa v jeho operních skladbách Poupě a Honzovo království.

Kompoziční kariéra

Ostrčil se narodil a celý život strávil v Praze, v centru české hudební komunity své generace. Filozofii studoval na Univerzita Karlova, navštěvoval hodiny Otakara Hostinského a současně soukromě studoval kompozici a hudební teorii pod Zdeněk Fibich. Od svých raných studentských dob byl blízkým přítelem Zdeněk Nejedlý, jehož otevřený hlas v muzikologii vytvořil největší Ostrčilovu kritickou podporu. Pracoval jako dirigent na Vinohrady Divadlo (1914-1919) a později v Národní divadlo (Praha) (1920-1935), což byla jedna z nejvlivnějších pozic v českém hudebním životě. Pracoval také jako pedagog na Pražská konzervatoř, výuka dirigování.

Ostrčil napsal šest oper: Jan Zhořelecký (psáno jako student podle Fibicha, 1898, neprovedeno), Vlasty skon (Vlastův odchod, který měl premiéru v roce 1904, na libreto, které dříve zvažoval Smetana a Fibich), Kunálovy oči (Kunálovy oči, 1908), Poupě (Bud, 1912), Legenda z Erinu (Legenda o Erin, 1921) a Honzovo království (Honzovo království, založené na povídce od Lev Tolstoj, 1934). Jeho nejvýznamnější orchestrální hudba zahrnuje Symfonie v A (1906), Improvizovaný (1912), Apartmá c moll (1914), Symfonietta (1922), Léto (Léto, tónová báseň, 1927) a Křížova cesta (Křížová cesta, orchestrální variace, 1929). Složil také různá díla pro komorní a sborové soubory. Stejně jako v případě jeho hlavního hudebního vlivu, Gustav Mahler, jeho přísný dirigentský plán zřídka umožňoval volný čas na kompozici, s výjimkou léta, kdy divadlo nebylo v sezóně.

Vlivy

Stejně jako jeho současníci, Vítězslav Novák, Josef Suk, a Otakar Zich, Ostrčil složil v hustě řízeném, silně kontrapunktickém stylu, který byl silně ovlivněn Mahlerem, Richard Strauss a raná díla Arnold Schoenberg. Občas byla extrémní linearita jeho díla (jako v orchestrálních předehrách k Legenda z Erinu a vrcholné úseky Křížova cesta) jde nad rámec funkční harmonie; v těchto okamžicích může být snadno sladěn s vídeňský expresionisté, kterého velmi obdivoval. Na samém konci své kariéry se svou závěrečnou operou Honzovo království, obrátil se k ironickému druhu neoklasicismus připomínající Paul Hindemith nebo dokonce Dmitrij Šostakovič: dílo je plné groteskních pochodů a lidových tanců, které ladí s socialista politika falešné folklórní atmosféry libreta.

Jako dirigent měl Ostrčil významný vliv na své mladší současníky v meziválečné doba. Od počátku svého působení v Národním divadle koncipoval nové myšlenky hudebního vedení a výběru repertoáru, ve kterém představitelé současné hudební generace modernismus, doma i v zahraničí, byly představeny pražskému publiku jako věc kulturní odpovědnosti. Výsledkem bylo, že pod Ostrčilem měla Praha české premiéry děl Debussy, Strauss, Stravinskij, Darius Milhaud, Zich, a co je nejdůležitější, opera Wozzeck podle Alban Berg v roce 1926.

Tyto možnosti programování se setkaly s extrémními kontroverzemi nad Ostrčilovým patnáctiletým působením v Národním divadle, zejména ze strany konzervativních kritiků, jako je Antonín Šilhan, který dirigenta označil za protičeský pro-komunistický zrádce a jejichž články vyvolaly nepokoje při třetím představení Wozzeck. Mnoho z těchto kritik souviselo s Ostrčilovým blízkým vztahem s Nejedlým, který byl do této doby silným zastáncem Komunistická strana československá. Byla to Ostrčilova víra v nutnost prezentace moderního umění veřejnosti, která si získala mnoho příznivců mezi pražskými studenty pod vedením mladého pedagoga a mikrotonální hudební skladatel Alois Hába; v klimatu, který je pro modernistické zkoumání stále nesympatický, byl dirigent oslavován jako hrdina.

Jeho předčasná smrt v roce 1935, na vrcholu jeho kariéry, byla pro komunitu hořkou ranou a po zbytek demokratické éry (do roku 1938) byly jeho úspěchy neustále rapsodizovány v tisku.

Funguje

Opery
  • Rybáři (fragment)
  • Jan Zhořelecký (1898)
  • Cymbelín (1899 - nedokončený)
  • Vlasty skon, Op. 5 (1903)
  • Kunálovy oči, Op. 11 (1908) na téma z povídky Julius Zeyer.
  • Poupě, Op. 12 (1910)
  • Legenda z Erinu, Op. 19 (1919)
  • Honzovo království, Op. 25 (Honzovo království po Lvu Tolstémovi 1933)
Melodramy a orchestrální písně
  • Krásné dědictví (Eliška Krásnohorská - zničeno)
  • Kamenný mnich (1893)
  • Lilie (Karel Jaromír Erben )
  • Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici, Op. 6 (K.Leger - 1904)
  • Balada česká, Op. 8 (Jan Neruda - 1903)
  • Osiřelo dítě, Op. 9 (Příběh sirotka, 1907)
  • Cizí hostitel, Op. 16 (Cizinec, 1913)
  • Skřivan, Op. 26 (Mir. Valenta - 1934)
Orchestrální díla
  • Selská slavnost, Op. 1 (Rolnické slavnosti, 1897)
  • Pohádková Suita, Op. 2 (Fairy Tale Suite, 1898)
  • Pohádka o Šemíku, Op. 3 (Příběh o Šemíkovi, tónová báseň, 1899)
  • Symfonie v A, op. 7 (1906)
  • Sirotek, Op. 10 (Sirotek, scénická hudba ke hře po Němcové, 1906)
  • Impromptu, op. 13 (1912)
  • Suita c moll, op. 14 (1912)
  • Sinfonietta, op. 20 (1922)
  • Léto, Op. 23 (léto, tónová báseň, 1927)
  • Křížova cesta Variace pro velký orchestr, op. 24 (1928) (Kalvárie nebo Křížová cesta)
Sborová díla
  • Česká legenda Vánocní, Op. 15 (Česká vánoční legenda, 1912)
  • Legenda o sv. Zite Cantata, op. 17 text Jaroslava Vrchlického (1913)
  • Prosté Motivy, Op. 21 (1922)
Komorní hudba
  • Smyčcový kvartet B dur op. 4 (1899)
  • Sonatina pro violu, housle a klavír op. 22 (1925)
Písně
  • 3 písně, op. 18 (1910-1913)

externí odkazy