Nikolai Spathari - Nikolai Spathari

Nicolae Milescu
Nicolae Milescu-Spatarul poprsí DERIVAT.jpg
Busta Nicolae Milescu
narozený1636
Vaslui, Moldávie
Zemřel1708 (ve věku 71–72)
Moskva, Ruské carství
Státní občanstvíMoldávie
Cestuje přes Sibiř k čínským hranicím, publikovaný v Petrohradě v roce 1882.

Nikolai Spathari (ruština: Николай Гаврилович Спафарий, romanized: Nikolai Gavrilovič Spathari; 1636–1708), také známý jako Nicolae Milescu a Nicolae Milescu Spătaru (Rumunská výslovnost:[nikoˈla.e miˈlesku spəˈtaru], křestní jméno také Neculai, přihlašování v latině jako Nicolaus Spadarius Moldavo-Laco, ruština: Николае Гаврилович Милеску, romanized: Nikolaye Gavrilovich Milesku), nebo Spătarul Milescu-Cârnu (překlad: „Kancléř Milescu Snub-nosed "), byl a Moldavský -rozený spisovatel, diplomat a cestovatel, který žil a pracoval v Ruské carství. Mluvil devíti jazyky: rumunština, ruština, latinský, oba Podkroví a Moderní řečtina, francouzština, Němec, turečtina a švédský. Jedním z jeho vnuků byl Spătar (Kancléř) Jurij Stefanovič, který přišel do Ruska v roce 1711 s Dimitrie Cantemir.[1]

Časný život

Jeho prosonym Moldavo-Lacone[2] (Moldavsko-lakonský ) je považován za indikaci možného řecký původ.[3] Název Milescu byl adoptován jeho rodiči, když se usadili v Milesti.[4] Prof. L. Turdeanu-Cartojan objevil v Oxfordu svou autobiografii napsanou v řečtině (Λαζάρου, Lazarou).

A boyar narozen v Vaslui, Milescu studoval na Patriarchát Vysoká škola Istanbul a po návratu do Iași, byl jmenován kancléřem Moldavanů princ Gheorghe Ştefan. V letech 1660–1664 působil jako zástupce své země s ní Osmanský vládce a poté jako vyslanec Berlín a Stockholm. Následoval Gheorghe Ştefana ve svém vyhnanství do Stockholmu a Štětín (1664–1667) a navštívil Louis XIV Francie ve snaze přimět krále, aby mu pomohl vytvořit protiotomanské spojenectví.

Vyhnanství

Milescu měl vlastní ambice a spikl se proti princi Ştefăniţă Lupu. Jako trest nařídila Ştefăniţă odříznout Milescuův nos (důvod Milescuova přezdívka ). Podle nepravděpodobného účtu kronikář Ion Neculce: „Poté, co [byl zmrzačen], uprchl Nicolae s nosem do Německá země a našel tam doktora, který mu opakovaně vytáhl krev z tváří a vytvaroval nos, a tak krev den za dnem koagulovala, což vedlo k jeho uzdravení “.[5]

Milescu opět odešel do Istanbul, kde obdržel dopis od ruština Car Aleksey I., který ho jmenoval hlavním překladatelem a diplomatem na ministerstvu zahraničí v roce 1671. Milescu přijel do Ruska společně s Jeruzalémský patriarcha Dositheos II. V roce 1674, on je ukazován jako vedoucí jednání s oběma Valašsko a Moldávie a snaží se je shromáždit v protiotomanských projektech vedených Ruskem. V roce 1695 se Milescu zúčastnil Petra Velikého je Azovské kampaně.

Jedním z Milescových úkolů bylo posílit legitimitu Dynastie Romanovců. Za tímto účelem tvrdil, že car byl nástupcem římských i byzantských císařů.[6] v Vasiliologion („Kniha vládců“, 1674) napsal, že carská vláda byla odvozena od Boha, jehož představitelem na Zemi byl car.[7] Práce zahrnovala krátké biografie slavných panovníků, které vyvrcholily Michael Romanov a Aleksey, ale také včetně Ivan Hrozný, Dmitrij Donskoy, Alexander Něvský, Byzantští císaři Constantine a Theodosius, a Augustus a Julius Caesar z Říma. Je příznačné, že zahrnoval slabomyslné Feodor Ivanovič, jehož vláda byla podstatně méně proslulá, ale která musela být zmíněna, aby prokázala dynastickou kontinuitu.[8]

v Khrismologion („Kniha proroctví“, 1672) analyzoval komentář k čtyři království Daniel proroctví se závěrem, že kvůli jeho spojení s Konstantinopolem bylo Rusko jediným skutečným nástupcem čtvrtého království, Říma. Jde-li dále, tvrdil, že právo římské posloupnosti patří pouze do Ruska, a ne do Svatá říše římská. Při uvádění svého tvrzení odkazoval na Anna Porphyrogenita, sestra byzantského císaře Basil II, který se oženil Vladimír Veliký. Podle jeho názoru tato unie nejen posílila silné spojení mezi Byzancí a Ruskem, ale také vytvořila dynastickou hranici mezi Vladimírem a Aleksey.[8]

Busta Nicolae Milescu v Alley of Classics Kišiněva

V Číně

V roce 1675 byl jmenován velvyslancem Ruské říše v Pekingu, hlavním městě Qing Čína Vrací se v roce 1678. V čele 150členné expedice, která měla vojenskou složku (která měla odrazit možné útoky nepřátelského domorodého obyvatelstva), měl Milescu za hlavní úkol urovnání několika hraničních incidentů mezi Ruskem a Čínou, - navázání trvalých obchodních vztahů s Čínou a průzkum nově začleněných ruských zemí podél Řeka Amur. Předchozí moskevské velvyslanectví v Číně, vedené Fjodor Baykov v letech 1656-56 tyto cíle nedosáhl.

Na rozdíl od předchozích Rusů, kteří prošli Mongolskem, se Milescu rozhodl cestovat až na Sibiř Nerchinsk, přímo na sever od Pekingu. Po dosažení Jenisejsk Milescu poslal jednoho ze svých mužů Ignatiye Milovanova k čínskému soudu, aby o tom informoval Císař Kangxi o účelu jejich velvyslanectví. Milovanov byl první Evropan, o kterém je známo, že překročil řeku Amur (Heilong) a dosáhl Pekingu nejkratší možnou cestou. Milescu následoval stejnou cestu k čínským hranicím a založil svůj tábor na dálnici Řeka Nen v Heilongjiang, čeká na zprávy od Milovanova. Ten se vrátil do tábora 18. února a vzal s sebou zprávu Milescu carovi a pokračoval do Moskvy. Milescu naproti tomu přešel do Pekingu Hebei v polovině května poté, co byl na dva měsíce zdržen v Kalgan (moderní Zhangjiakou). Zde byl schopen komunikovat v latině s jezuity Ferdinand Verbiest. Jeho diplomacie se ukázala neúspěšná a stejnou cestou se vrátil na Sibiř na jaře 1677.

Úspěchy

Nicolae Milescu Spătaru na razítku Moldavska z roku 1998

Milescu je autorem jednoho z prvních ruských děl o aritmetice „Arithmologion“, který byl napsán v roce 1672 na základě jeho vlastního řeckého originálu. Rukopis byl zachován v Chudovský klášter, dokud ji neobjevil církevní historik Nikolay Kedrov.[9]

V jeho silniční deník - později publikováno pod názvem Cestuje přes Sibiř k čínským hranicím, Milescu správně popsal střední průběh Ob, Irtysh, a Angara. Předpokládal, že Ob má svůj zdroj Jezero Teletskoye v Altajské hory. Byl také prvním člověkem, který popsal jezero Bajkal a všechny řeky napájející jezero a první, která poukázala na Bajkalskou nevyzpytatelnou hloubku.

Na své cestě přes Sibiř použil Milescu astroláb zjistit souřadnice některých osad. Jeho materiály byly později použity Jezuité, který se o Čínu značně zajímal. Po návratu do Moskvy předložil ministerstvu zahraničí tři svazky bankovek: Cestovní poznámky a Popis Čínyvedle Cestování.

Ve svých příbězích Milescu shrnul poznatky, které o východní Sibiři shromáždili ruští průzkumníci. Ačkoli věřil, že Amur byla největší řekou na světě, bezchybně uvedl její hlavní přítoky. Jeho myšlenka, že existuje obrovská pohoří táhnoucí se od Bajkalu po Okhotské moře, ačkoli zásadně špatně, byl široce věřil mnoho geografů až do poloviny 20. století. Také slyšel zvěsti o Sachalin, což měl být stejný ostrov jako Hokkaido, což značně zveličuje jeho rozměry.

Bogdan Petriceicu-Hasdeu věřil, že Milescu byl autorem prvního překladu Bible do rumunštiny, Bukurešť vydání (vytištěno v roce 1688, za vlády knížete Şerban Cantacuzino ). Nicméně, Nicolae Iorga a další historici tvrdili, že o tom neexistuje žádný skutečný důkaz, a navrhli Constantin Cantacuzino jako hlavní překladatel.

Dědictví

Nicolae Milescu Spătaru na razítku Moldavska z roku 2002

Jméno Milescu bylo přiděleno několika ulicím v lokalitách po celém Rumunsku a Moldavsko, včetně jednoho v Bukurešť s názvem "Strada Spatărul Nicolae Milescu",[10] jeden dovnitř Kišiněv s názvem "Strada Nicolae Milescu Spătaru",[11] jeden dovnitř Constanța s názvem "Strada Nicolae Milescu",[12] atd. Také existují vědecké a vzdělávací instituce pojmenované na počest Milescu, mezi nimi a lyceum v Kišiněvě, Liceul Teoretic "Nicolae Milescu Spătarul",[13] a Sdružení vědců Moldavska "N. Spătaru Milescu".[14] Několik bust na Milescu je napříč rumunskými a moldavskými městy. Také v Moldavsku bylo vydáno několik známek s Milescu.

Numismatické vydání - v roce 2011 vydala Rumunská národní banka stříbrnou minci věnovanou 375. výročí narození Nicolae Milesca.[15]

Viz také

Poznámky

  1. ^ Olga Metchnikoff, Vie d'Elie Metchnikoff, Hachette, Paříž, 1920
  2. ^ Arnauld Antoine, Sur la créance des Grecs (Latinsky), s. 1091–98 in La perpétuité de la Foi de l'Église Catholique touchant l 'Eucharistie, Paříž, 1781. Zpřístupněno 21. září 2012.
  3. ^ Daniela Dumbravă, The k'ou-t’ou, politický a náboženský obřad u soudu dynastie Ch’ing: Stručná poznámka o případu Milescu - K’ang-hsi (červen 1676) Archivováno 17. června 2013 v Wayback Machine, Florentská univerzita. Přístupné 21. září 2012.
  4. ^ Lazarou Achilleas, Η ελληνικοτητα των βλαχων (He hellenikoteta ton Vlachon„Řeckost Vlachů“, v řečtině.)
  5. ^ Ion Neculce, Ó samă de cuvinte, XLI
  6. ^ Pesenson a Spock, s. 294
  7. ^ Pesenson a Spock, s. 294-95
  8. ^ A b Pesenson a Spock, s. 295
  9. ^ Andonie George Ştefan, Istoria Matematicii v Rumunsku1965, sv. 1, s. 45–47
  10. ^ Strada Spatarul Nicolae Milescu, bucurestiul.info
  11. ^ Strada Nicolae Milescu Spătaru (fosta Милеску). Blogul „Chișinău, orașul meu” al Bibliotecii Municipale „B.P. Hasdeu “
  12. ^ Strada Nicolae Milescu, Constanța, bulevarde.ro
  13. ^ Liceul Teoretic "Nicolae Milescu Spătarul", rson.justice.md
  14. ^ Asociația Oamenilor de Știință din Moldova "N. Spătaru Milescu", rson.justice.md
  15. ^ http://www.bnro.ro/page.aspx?prid=5897

Reference

  • Michael A. Pesenson a Jennifer B. Spock, "Historické psaní v Rusku a na Ukrajině", v Oxford History of Historical Writing: Svazek 3: 1400-1800, vyd. José Rabasa, Andrew Feldherr, Daniel Woolf, Masayuki Sato, Grant Hardy. Oxford University Press, 2012, ISBN  978-01992-19-17-9