Nadja (román) - Nadja (novel)

Nadja

Nadja, obálka 1964 Livre de Poche edice
Autor	André Breton
Země	Francie
Jazyk	francouzština
Žánr	Surrealistický vyprávění
Vydavatel	Grove Press
Datum publikace	1928
OCLC	23109462

Nadja (1928), druhá kniha, kterou vydal André Breton, je jedním z ikonických děl Francouzů surrealistický hnutí. Začíná to otázkou „Kdo jsem?"

Je založen na skutečných bretonských interakcích s mladou ženou, Nadjou (ve skutečnosti Léona Camile Ghislaine Delacourt 1902–1941),^[1] v průběhu deseti dnů a předpokládá se, že je semi-autobiografický popis jeho vztahu se šíleným pacientem Pierre Janet. Nelineární struktura knihy je ve skutečnosti založena na odkazech na další pařížské surrealisty jako např Louis Aragon a 44 fotografií.

Poslední věta knihy („Krása bude KONVULZIVNÍ nebo vůbec nebude“) obsahovala název Pierre Boulez flétnový koncert ... výbušná oprava ....

Z roku 1960, široce dostupný anglický překlad od Richard Howard je překladem prvního vydání bretonského románu z roku 1928. Breton vydal druhé přepracované vydání v roce 1964. Žádný anglický překlad tohoto druhého vydání není v současné době k dispozici.

souhrn

Vypravěč, který se jmenuje André, přemýšlí o řadě surrealistických principů, než nakonec (zhruba ve třetině románu) zahájí narativní popis, obvykle lineární, své krátké desetidenní aféry s titulární postavou Nadjou. Je pojmenována „protože v ruštině je to začátek slova naděje a protože je to jen začátek“, ale její jméno by mohlo evokovat také španělskou „Nadie“, což znamená „Nikdo“. Vypravěč je posedlý touto ženou, s níž při náhodném setkání při procházce ulicí okamžitě naváže konverzaci. Stává se závislým na denním setkání, občas vyvrcholí romantikou (polibek sem a tam). Jeho skutečnou fascinací Nadjou je však její vize světa, kterou často provokuje diskuze o díle řady surrealistických umělců, včetně jeho samotného. I když její chápání existence podvrací přísně autoritářskou kvótinu, později se zjistilo, že je šílená a patří do sanatoria. Poté, co Nadja odhalí příliš mnoho podrobností o svém minulém životě, se v jistém smyslu demystifikuje a vypravěč si uvědomí, že nemůže v jejich vztahu pokračovat.

Ve zbývající čtvrtině textu se André distancuje od její tělesné podoby a sestupuje do meandrujícího přemítání o její nepřítomnosti, a to natolik, že si člověk klade otázku, zda mu její nepřítomnost nabízí větší inspiraci než její přítomnost. Koneckonců André nakonec pohrdá a zhmotňuje Nadju jako obyčejného člověka, kterou pohrdá a nemůže tolerovat až do vyvolání slz. Mezi vypravěčem a Nadjou kdysi bylo cítit něco, co naznačovalo hloubku za hranicemi vědomé racionality, bdělé logiky a rozumných operací všedního dne. Je v ní něco v podstatě „záhadného, ​​nepravděpodobného, ​​jedinečného, ​​matoucího“; to posiluje představu, že jejich věrnost slouží pouze k tomu, aby Andrému připomněla neproniknutelnost Nadje. Její případná recese do nepřítomnosti je základním zájmem tohoto textu, nepřítomnosti, která umožňuje Nadji svobodně žít v Andrém vědomém a nevědomém, zdánlivě bezuzdném zachování její paradoxní role jak současné, tak nepřítomné. S Nadjinou minulostí fixovanou v jeho vlastní paměti a vědomí je vypravěč probuzen k neproniknutelnosti reality a vnímá obzvláště přízračný zbytek vykukující zpod jeho tenkého závoje. Mohl by tedy lépe uplatnit svou teorii surrealismu založenou na snivosti zkušenosti reality v realitě samotné.

Citace

• „Nemiluji ji? Když jsem v její blízkosti, jsem v blízkosti věcí, které jsou v její blízkosti.“
• „Krása bude křečovitá nebo vůbec nebude.“
• „Nemůže vstoupit, nevstupuje.“
• „Jsem povinen odpovědět, že o tom nic nevím, že v takových věcech se mi právo svědčit zdá být vše, co je zaručeno.“
• „Nikdy jsi nemohl vidět tuto hvězdu jako já. Nerozumíš: Je to jako srdce bezcitného květu.“

Viz také

• Le Mondeje 100 knih století

Reference