Válka Mughal – Safavid (1649–1653) - Mughal–Safavid War (1649–53) - Wikipedia
| Válka Mughal – Safavid | |||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Část Mughal – perské války | |||||||||
| |||||||||
| Bojovníci | |||||||||
 Khanate of Bukhara | Mughalská říše | ||||||||
| Velitelé a vůdci | |||||||||
 Abbas II z PersieMehrāb KhanAutar KhanAbdul Aziz | Shah Jahan Kilij Khan Murad Baksh Dara Shikoh Aurangzeb | ||||||||
| Síla | |||||||||
| 40,000 10,000 12,000 Zamburak | 80,000 18,000 Sowars (Kavalerie) 110 Děla | ||||||||
| Ztráty a ztráty | |||||||||
| 5,000 | 17,000 | ||||||||
The Válka Mughal – Safavid z let 1649–1653 se bojovalo mezi Mughal a Safavid říše na území moderní Afghánistán. Zatímco Mughalové byli ve válce s Janid Uzbeks, armáda Safavidů dobyla pevnostní město Kandahár a další strategická města, která region ovládala. Mughalové se pokusili znovu získat město, ale jejich úsilí se ukázalo jako neúspěšné.
Pozadí
The Safavidy měl územní nároky na Kandahár od doby vlády Shah Tahmasp. Svržení Humayun, Mughalský císař Je známo, že získal podporu Šáha Tahmaspa výměnou za jeho povolení povolit Safavidy zajmout Kandahár. Následně se v regionu objevily konflikty za vlády jiného mughalského císaře, Jahangir.
Od roku 1638, kdy kurdský přeběhlík Ali Mardan Khan předal Kandahár Shah Jahan, oba Kábul a Kandahár byli pod Mughalovou kontrolou. Pro říši Mughalů bylo považováno za zásadní, aby byla dvojitá „brána-města“ do Hindustanu, tj. Kábulu a Kandaháru, pod Mughalskou vládou, a to ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé, Mughalské království v Indii často považovali za bolestně malou kompenzaci za ztrátu své vlasti - Samarkand - z nichž byli vyhnáni Uzbeky. Kromě vnitřních administrativních agend si Mughalové vždy nechali prioritu rozšířit západní hranici říše v sentimentu ¬reququista¬. Zadruhé, středoasijský obchod poskytoval Mughalům válečné koně, bez nichž by byly nejen vojenské síly neschopné, ale mohly také vyvolat kmenové vzpoury a cizí invaze.[2] Zejména Kandahár byl na křižovatce řady hlavních obchodních obchodních cest ve Střední Asii. Obě města tak byla předmětem hlubokého strategického zájmu.[3]
V únoru 1646 vyslal Shah Jahan 60 000 armádu do Kábul a odtud do Badakshan a Balch se svým synem Muradem Bakshem jako vrchním velitelem. Stalo se tak na podporu Nazra Muhammada a jeho syna Abd al-Azíze proti balkánskému vládci Toqai-Timurid. Nazr Muhammad a Abd al-Aziz však Mughaly po skončení kampaně zradili a uprchli do Isfahan. Následnou balkhskou kampaň proti nim v roce 1647 vedl Aurangzeb a stálo říši Mughalů 20 milionů rupií spolu s nedávno získaným Balkhem a Badakshanem.[3]
V roce 1639 vojska Shah Safi z Persie zajat Bamyan a zdálo se, že příští zaútočí na Kandahár. Shah Jahan, ve spolupráci s Kamranem Khanandem Malik Maghdood, pochodoval na Kandahár a vyjednával o kapitulaci od perského velitele Ali Mardana Khana v roce 1638. Očekával, že se Peršané brzy pokusí znovu získat město, a proto nařídil rychlou opravu zdi, zatímco velká mughalská armáda se sídlem v Kábul chránila oblast. Když nepřišel žádný perský útok, poslal císař v roce 1646 svého syna, Murad Baksh, napadnout uzbeckou kontrolu Badachšan. V následujícím roce Aurangzeb, další syn, porazil Uzbek síla mimo Balch a dobyli město.[4] Ačkoli Mughalové zvítězili v poli, nebyli schopni zajistit dobytá území a Shah Jahan byl nucen svolat svá vojska z Badachšanu.
Válka
Povzbuzením Mughalským obratem v Badachšanu[5] v létě 1648 pochodoval Šáh Abbás II Isfahan s armádou 40 000. Po zajetí Bost obléhal Kandahár a po krátkém obléhání dne 22. února 1649 jej snadno zajal.[6] Katastrofa balkhské kampaně vážně oslabila postavení Mughalů na hranici. Krátké trvání obléhání Kandaháru - dva měsíce - svědčí o zranitelnosti Mughalů v Afghánistánu.[3] Mughalové se pokusili dobýt město v roce 1651, ale příchod zimy je přinutil pozastavit obléhání.[6]
Obléhání Kandaháru
Shah Jahan poslal Aurangzeb s 50 000 vojáky, aby ho znovu dobyli, ale přestože porazil Safavidy mimo město, nedokázal to vzít.[7] Ukázalo se, že jeho dělostřelecký vlak není pro tento úkol schopen.[8] Aurangzeb se pokusil znovu dobýt pevnostní město v roce 1652. Abdul Aziz Khan z Bukhary uzavřel spojenectví s Shah Abbasem a v květnu 1652 vyslal v květnu 10 000 vojáků do Kábulu, aby obtěžoval zásobovací vedení Mughal.[9] Uzbekové sice nebyli dost silní na to, aby obklíčení ukončili, ale ohrozili 2 000 Mughalských konvojů, kteří doprovázeli jeden a půl milionu stříbrných mincí obléhací armádě v Kandaháru.[9] Po dvou měsících boje proti perskému odporu[8] a rostoucí aktivity Uzbeků,[6] Aurangzeb byl nucen kampaň opustit.
V roce 1653 poslal Shah Jahan Dara Shikoh s velkou armádou a dvěma nejtěžšími dělostřeleckými díly říše,[7] ale po pětiměsíčním obléhání nedokázali Mughalové vyhladovět město a pokus o prolomení jejich zdí dělovou palbou také selhal.[7] Mughalové se nakonec vzdali všech pokusů získat Kandahár zpět.[8]
Role životního prostředí a klimatu
Kmeny v oblasti Hindúkuše se často vzbouřily a musely být neustále pacifikovány, disciplinovány nebo eliminovány. Jejich nájezdy na zásobovací linky Mughal a postupující strany byly pro armádu katastrofální. Občas byly tyto skupiny bojovníků nezávislé a jindy pracovaly v koordinaci s Uzbeky.[10] Získávání hotovosti pro armádu bylo nesmírně obtížné kvůli rozdílům v peněžní infrastruktuře mezi Mughal Indií a Afghánistánem, a proto byla armáda nucena vláčet drahé kovy a hotovost přes strmé průsmyky a úzké defilé pohoří Hindúkuš.
Dále je terén a podnebí Hindúkuše a dalších zemí neslavně oslabující. Ani přepadení oblastí, ani získávání výnosů z dobytých oblastí nebylo v žádném případě extravagantně odměňováno vojákům kvůli mírné zemědělské produkci oblasti. Neexistoval žádný ekvivalent indických místních dopravců obilí, Banjaras. Rovněž byl velmi malý prostor pro hledání potravy s neustálými nájezdy uzbeckých vojsk a rezidentních kmenových skupin. K těmto strastem se ještě přidala dravost afghánské zimy. Zimní měsíce znamenaly vážné přerušení dopravy přes Hindúkuš, což pomohlo k neúspěchu několika Mughalských kampaní proti Safavidům ve Střední Asii.[10]
Viz také
Poznámky
- ^ „SAFAVID DYNASTY - Encyclopaedia Iranica“. www.iranicaonline.org. Citováno 2. června 2019.
Kromě konfliktu s Mughals v letech 1648-50, během něhož šach chytil Kandahar od Shah Jahāna, nebyly vedeny žádné velké vnější války
- ^ Kinra 2015, s. 157
- ^ A b C http://dlx.b-ok.org/genesis/628000/06ae9010b197a442876290ce257027ff/_as/
- ^ Chandra 2005, s. 226
- ^ Cambridge 1986, str. 299
- ^ A b C Iranica
- ^ A b C Chandra 2005, s. 228
- ^ A b C Kohn 2007, s. 338
- ^ A b Burton 1997, s. 266
- ^ A b Kinra, Rajeev (2015). "Sekretářské umění a Mughal Governance". Zrcadlo pro Munshīs: Sekretářské umění a Mughal Governance. Writing Self, Writing Empire: Chandar Bhan Brahman and the Cultural World of the Indo-Persian State Secretary. University of California Press. str. 60–94. JSTOR 10.1525 / j.ctt1ffjn5h.6.
Zdroje
- Burton, Audrey (1997). Bukharané: dynastická, diplomatická a obchodní historie, 1550–1702. Palgrave Macmillan. ISBN 9780312173876.
- Chandra, Satish (2005). Medieval India: from Sultanat to the Mughals. II. Publikace Har-Anand. ISBN 9788124110669.
- Kohn, George C. (2007). Slovník válek. Publikování na Infobase. ISBN 9780816065776.
- „KANDAHAR iv. Od mongolské invaze skrz éru Safavida“. Encyklopedie Iranica. Citováno 13. října 2011.
- Cambridge History of Iran, svazek 6. Cambridge University Press. 1986. ISBN 978-0-521-20094-3.
- „Mughal Warfare: Indian Frontiers and Highroads to Empire, 1500-1700, Jos Gommans“ (PDF).
- Kinra, Rajeev (2015). „King of Delhi, King of the World: Chandar Bhan's Perspective on Shah Jahan, the Mughal Court, and the Realm“. Writing Self, Writing Empire: Chandar Bhan Brahman and the Cultural World of the Indo-Persian State Secretary. Psaní já, Psaní říše. University of California Press. str. 95–158. JSTOR 10.1525 / j.ctt1ffjn5h.7.
- van Leeuwen, Richard (2017). "Bohové, démoni a králové". Narratives of Kingship in Euroasian Empires, 1300-1800. Brill. str. 52–77. JSTOR 10.1163 / j.ctt1w8h2gc.7.