Mirosław Iringh - Mirosław Iringh

Mirosław Iringh
Miroslaw Iringh Stanko.jpg
Mirosław Iringh
Přezdívky)Stanko
narozený(1914-02-28)28. února 1914
Varšava, Polsko
Zemřel28. května 1985(1985-05-28) (ve věku 71)
Varšava, Polsko
Roky služby1939-1944
HodnostPoručík
JednotkaČeta 535
Bitvy / válkyVaršavské povstání
OceněníŘád Ľudovíta Štúra
Jiná práceNovinář, fotograf
Část série na
Polska Walczy polština
Podzemní stát
Parasol Regiment, Varšava, 1944

Mirosław "Stanko" Iringh (narozen 28. února 1914 ve Varšavě[1] zemřel 28. května 1985) - byl polsko-slovenský poručík a velitel slovenské jednotky - Četa 535,[2] sloužící pod velením polština Domácí armáda (AK), součást 1. roty praporu „Tur“, „Kryska“ Group, Mokotow kraj[3] - který se zúčastnil Varšavské povstání,[3] zejména v těžkých bojích v Czerniakow a v Praga.[4]

Pozadí

Mirosław pocházela ze smíšené polsko-slovenské rodiny. Jeho otec se přestěhoval do Varšavy ze Slovenska, údajně z "politických důvodů" (v té době bylo Slovensko součástí Rakousko-Uhersko říše) a vzal si polskou ženu Helenu Perzanowskou.[1]

Září kampaň

V září 1939, po Nacistická invaze do Polska se spolu se svým otcem Stanisławem zúčastnil obrana Varšavy v řadách české a slovenské dobrovolnické legie.[5] Poté, co jeho otec v této bitvě zemřel, přijal Mirosław na počest svého otce spiklenecké jméno „Stanko“.[5]

Připojte se k odboji

Na začátku roku 1943 spolu s Adam Chalupec „Mirosław Iringh uspořádal„ Podzemní slovenský národní výbor “(SKN), který navázal kontakty se zástupci domácí armády a navázal civilní a vojenské vztahy.[5] Na konci roku 1943 bylo dosaženo dohody mezi SKN a velením domácí armády, která požadovala vytvoření samostatné slovenské vojenské jednotky v rámci struktury domácí armády - čety 535.[5] Jednotka měla být odlišena náramky a plukovní standard ve slovenských národních barvách, bílo-modro-červená, na rozdíl od červené a bílé barvy ostatních vojáků domácí armády.[5] Iringhovu pásku vyrobila manželka jednoho z polských členů SKN, Jadwiga Szantarek-Szczudłowska. Ušila to z francouzského širokého pásu vojenské vyznamenání která byla jejímu manželovi (plk. Mieczysław Szczudłowski) udělena Maršál Foch - barvy francouzské vlajky jsou stejné jako barvy slovenské.[1] Kvůli barevné podobnosti si během Varšavského povstání varšavští civilisté někdy spletli slovenské partyzány s Francouzi.[1]

Během nacistické okupace byl Iringh držitelem slovenského pasu, který mu umožňoval určitá „privilegia“ nedostupná pro Poláky, které používal k protinacistické podzemní činnosti. Například mu bylo dovoleno vlastnit rádio (vlastnictví Poláků bylo nezákonné), které používal ke sledování spojeneckých zpráv ze Západu[5] kterou pak použil jako základ pro články v podzemních novinách.[1] Slovenský pas ho také zachránil před převzetím tzv Łapankas (ulice kolem), což z něj udělalo přirozenou volbu pro pašeráka a distributora Bibula (Polský podzemní tisk).[1] Podle vzpomínek jeho manželky Walerie (která také působila v podzemí) se Łapanka při jedné příležitosti konala v tramvaji, zatímco Iringh nesl kufřík plný nelegálních novin. Iringh přistoupil k odpovědnému německému policistovi a prohlásil, že je cizinec, a následně byl požádán o doklady. Mirosław podal policistovi kufr plný nelegálního pašování a klidně hledal pas. Jakmile jej vyrobil, kufr mu byl vrácen a mohl odejít.[1] Iringh také připravil protinacistické brožury ve slovenštině, které byly distribuovány slovenským komunitám ve Varšavě a Lwow, stejně jako maďarský vojáci rozmístěni ve Varšavě, kteří, ačkoli sloužili jako spojenci Německa, byli často docela nakloněni polskému odboji (a mnozí z nich byli slovenského původu).[1]

Iringh byl také fotografem bojů a civilního každodenního života během povstání.[5] Mnoho z jeho fotografií je součástí sbírky Polská národní knihovna. Před válkou byl Iringh novinářem, povoláním, které se po válce pokusil obnovit.[6] Psal pro noviny Život (noviny Slovenské komunity v Polsku, které Iringh pomáhal organizovat),[7] Gazeta Lubelska,[1] a Życie Warszawy.[8]

Varšavské povstání a četa 535

„Slovenská četa“ v roce 1944 (foto Maria Budzanowska). Všimněte si slovenské vlajky a náramků.

Během Varšavského povstání Mirosław vedl svou četu v těžkých bojích v okrese Czernakow (ačkoli někteří vojáci čety byli uvězněni v jiných částech Varšavy a nebyli schopni se připojit k hlavní skupině - místo toho bojovali samostatně v Praze).[1] Iringhova jednotka byla posílena řadou zahraničních, neslovenských vojáků, kteří byli přítomni ve Varšavě a kteří také chtěli bojovat proti Němcům, a navíc několika uprchlými sovětskými válečnými zajatci.[1] Podle vzpomínek bývalých členů čety byl Iringh velitelem známým pro jeho upřímnost a přímost, vždy vypadal vážně a nikdy nedělal vtipy, což mu umožňovalo prosazovat přísnou disciplínu ve své jednotce.[1] Zároveň se velmi staral o své vojáky, sám se účastnil přímých bojů, i když v té době byl nemocný zápal plic.[1] Jedna ze zdravotních sester AK přiřazených k jeho jednotce, Danuta Pietraszak (nyní Michałowska), si ho pamatuje jako „Emaciated, přilba místo a helma, vždy s cigaretou, neustále kašle. Měl kontrolu nad všemi, dokonce i nad našimi Gruzínci "(poslední zmínka o uprchlých sovětských válečných zajatcích, kteří byli součástí jednotky)."[1]

Po válce

Byl komunistickými úřady pronásledován za to, že byl členem AK, a na mnoho let mu bylo odmítnuto zaměstnání.[5] Zpočátku pracoval jako spisovatel na volné noze pro různé noviny. V roce 1951 však kvůli svému minulému členství v domácí armádě přišel o práci.[1] Jeho manželka dostala na výběr, zda se s ním rozvede, nebo také ztratí práci. Odmítla a oba byli nezaměstnaní.[1] Výsledkem bylo, že se Iringh snažil podpořit svou rodinu, přestože už byl docela nemocný, fotografováním a prodejem na ulici kolemjdoucím.[1] V roce 1956 začal pracovat pro Sdružení Čechů a Slováků v Polsku, i když byl brzy opět propuštěn na základě absurdního obvinění, že plánuje spiknutí Orava a polsky Spisz regiony z Polska a připojit se k nim Československo.[1]

Zemřel na rakovinu plic v roce 1985 a je pohřben v Varšava je Powązki hřbitov.[1]

Vzpomínka

Část exponátu věnovaného četě 535 vedené Mirosławem Iringhem v Muzeum varšavského povstání

V červnu 2005 dcery Mirosław Iringh přenesly sbírku memorabilií o Iringhovi a četě 535 do Muzeum varšavského povstání v Varšava kde jsou aktuálně zobrazeny.[5] Dne 31. srpna 2007 přijala Iringhova dcera Bogusława Iringh – Nagórska jménem svého otce výzdobu Řádu Ľudovít Štúr (Rád Ľudovíta Štúra ), druhá třída, kterou mu posmrtně udělil Prezident Slovenska Ivan Gašparovič.[5]

Za válečné úspěchy také obdržel následující medaile: Varšavský kříž povstání, Partyzánský kříž, Armia Krajowa Cross, Kříž srdnatosti (čtyřikrát), Kříž za zásluhy (dvakrát), Řád Polonia Restituta (Důstojnický kříž) a Virtuti Militari (Třída V).[8]

Jedno z náměstí ve varšavské části Czerniakow, kde se jeho jednotka účastnila těžkých bojů s Němci je pojmenován po něm.[1]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t Patrycja Bukalska, „Pytania Mirosława Iringha“ (otázka Mirosław Iringh), Tygodnik Powszechny, 2005-08-07, [1] Archivováno 04.10.2011 na Wayback Machine
  2. ^ Józef Ciągwa, Jan Szpernoga, "Słowacy w Powstaniu Warszawskim. Wybór źródeł, recenze" (Slováci ve Varšavském povstání. Přehled pramenů), [2]
  3. ^ A b Stanisław Podlewski, „Wolność krzyżami się znaczy“, Ośrodek Dokumentacji i Studiów Społecznych, 1989, str. 67, 547, [3]
  4. ^ Muzeum varšavského povstání, „WALECZNI SŁOWACY“ (udatní Slováci)
  5. ^ A b C d E F G h i j „Udział Słowaków w Powstaniu Warszawskim“ (Účast Slováků ve Varšavském povstání), Polonus, [4]
  6. ^ Władysław Jewiewicki, „Powstanie warszawskie 1944: okiem polskiej kamery“ (Varšavské povstání 1944: očima polské kamery), Interpress, 1989, str. 72, [5]
  7. ^ Jan Spernoga, Zivot, "550 cislot Zivota" Archivováno 2008-11-23 na Wayback Machine
  8. ^ A b „Powstańcze Biogramy - Mirosław Iringh“. 1944.pl. Citováno 2012-05-08.