Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy v. Bailey - Minister for Justice Equality and Law Reform v Bailey

Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy v. Bailey [2012] IESC 16
Erb Irska.svg
SoudNejvyšší soud Irska
CitaceMinistr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy v. Bailey [2012] IESC 16
Historie případu
Odvolání odNejvyšší soud
Odvolánínejvyšší soud
Členství v soudu
Sedící soudciDenham CJ, Murray J., Hardiman J., Fennelly J., O'Donnell J.
Klíčová slova

Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy v. Bailey [2012] IESC 16, byl Irský nejvyšší soud v případě, ve kterém Soud rozhodl, že nemají pravomoc nařídit vydání jiného než irského občana za spáchání trestného činu spáchaného v Irsku.[1] Ian Bailey byl obviněn z vraždy francouzského občana v Irsku. Francouzské soudní orgány požádaly o vydání Baileyho z Irska do Francie, aby ho vyslechli ohledně trestného činu.[2] V tomto případě však šlo o to, že Bailey není francouzským občanem, ale spíše jeho britskou státní příslušností. Tento případ se zabýval bezprecedentní otázkou práva, protože osoba požadovaná vydávajícím státem je obvykle státním příslušníkem tohoto státu. Význam tohoto případu spočíval v tom, že se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy byl Bailey britským státním příslušníkem, přesto o jeho vydání požádaly francouzské orgány. Soud nicméně rozhodl, že Baileyho nelze vzdát, protože Francouzi ho ve skutečnosti neobvinili z trestného činu.[3]

Pozadí

A Evropský zatýkací rozkaz za Baileyho francouzskou vládou za vraždu Sophie Toscan Du Plantier v Irsku. Bailey vzdoroval vydávacímu příkazu do Francie. Bailey byl předtím vyšetřován za vraždu irskými úřady, ale nebyl obviněn. Nejvyššímu soudu to řekl Nejvyšší soud zvážit veřejný význam extrateritoriální příslušnost stíhat osobu za trestný čin, který DPP se rozhodl nestíhat.[1] Soud se zabýval řadou zákonů, aby rozhodl, zda by vydání Baileyho bylo porušením irských zákonů, nebo by to bylo vůči němu nespravedlivé nebo zda by to bylo zneužití pravomoci.

Ian Bailey byl obviněn z vraždy Sophie Toscan du Plantier někdy v průběhu 23. prosince 1996 v Co Cork. Dne 18. března 2011 vydal High Court rozsudek, který rozhodl o vydání Baileyho do Francie. Poté, co soud potvrdil Nejvyššímu soudu, že se v tomto případě jednalo o právní otázku veřejného významu, se Bailey obrátila na Nejvyšší soud. Učinil tak na základě § 16 odst. 12 evropského zatýkacího rozkazu ve znění článek 12 zákona o trestním soudnictví (různá ustanovení) z roku 2009.

Nejvyšší soud rozhodl, že nebyly splněny požadavky článku 21A zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 (zákon z roku 2003). To znamená, že nebylo učiněno žádné rozhodnutí o stíhání Baileyho za údajnou vraždu du Plantiera francouzskými úřady. Bez takového rozhodnutí by bylo nezákonné jeho vydání do Francie. Odvolání tedy bylo povoleno na základě oddílu 44 zákona o evropském zatýkacím rozkazu, ale nikoli na základě oddílu 42 téhož zákona.

Hlavní problémy

Hlavní otázkou, kterou má soud posoudit, bylo to, jak by státní příslušnost Baileyho jako anglického občana, který údajně spáchal trestný čin v Irsku, ovlivnila schopnost irských soudů nařídit jeho vydání vydávajícímu státu, kterým je Francie.

Konání Nejvyššího soudu

Otázkou před Soudním dvorem bylo, zda je předání Baileyho v rozporu s ustanovením 44 zákona z roku 2003, když byl údajný trestný čin spáchán v Irsku a když sám není státním příslušníkem dožadujícího státu. Dalším problémem bylo, že se DPP kvůli nedostatečným důkazům rozhodla nestíhat Baileyho. Obvykle jsou vydávány příkazy k vydání, pokud státní příslušník dožadujícího státu spáchá v tomto státě trestný čin, ale uprchne ze země. V tomto případě však k údajnému trestnému činu došlo v Irsku. Podle francouzských zákonů však tamní soudy mohou požádat o navrácení obviněného, ​​který zavraždil francouzského občana, i když k této vraždě ve Francii nedošlo. Je také důležité poznamenat, že Bailey byl vyslýchán Gardai v souvislosti s vraždou Sophie Toscan du Plantier a jeho spis v kanceláři DPP byl několikrát přezkoumán. Rozhodnutí nestíhat ho však zůstalo stejné. Tento soud musel analyzovat oddíl 44 zákona z roku 2003, oddíl 42 téhož zákona ve znění zákona Zákon o trestním soudnictví (teroristické trestné činy) z roku 2005 (zákon z roku 2005), oddíl 21A zákona z roku 2003 ve znění zákona z roku 2005 a nakonec oddíl 37 zákona z roku 2003.

Článek 44 zakazuje předání osoby, pokud je trestný čin, který je proti ní vznesen, spáchán mimo dožadující stát nebo pokud byl údajný trestný čin spáchán mimo Irsko. Bailey je navíc britským občanem. Podle irských zákonů tedy mohou být obvinění z vraždy v Irsku vnímáni pouze irští občané. Soudce vrchního soudu přisoudil význam výkladu oddílu 44 ve světle ostatních oddílů zákona z roku 2003. Soudce nižšího soudu nakonec dospěl k závěru, že oddíl 44 nezakazuje vzdání Baileyho ani čl. 4 odst. 7 rámcového rozhodnutí. Druhá část však není součástí irských právních předpisů. Oddíl 44 umožňuje Irsku vydat osobu, která je obviněna ze spáchání trestného činu mimo vydávající stát, za okolností, kdy by irský stát vykonával extrateritoriální jurisdikci za vzájemných okolností.[1] Soud rozhodl, že je třeba zvrátit situaci a posoudit, zda je irský stát příslušný, pokud by to bylo v kompetenci francouzských orgánů. V důsledku toho bylo řečeno, že Irsko nemůže požadovat vydání britského občana z Francie za vraždu irského občana, kterého se údajně dopustil tento britský občan. Vražda v jiném státě není trestným činem, který může být v Irsku stíhán, pokud není spáchán irským občanem[4]. Soud se proto rozhodl povolit odvolání ve vztahu k § 44, protože Baileyho nelze vydat do Francie, pokud není francouzským občanem.

Dalším číslem byl oddíl 42 ve znění pozdějších předpisů. Uvádí se v něm, že osobu nelze předat, pokud DPP nebo generální prokurátor ještě musí rozhodnout, zda by měla být osoba stíhána či nikoli. To neplatí v případě Baileyho, protože DPP již učinil rozhodnutí po přezkoumání jeho spisu. Ustanovení § 42 písm. B) se rovněž nevztahuje na Baileyho, protože stanoví, že v případech, kdy je zahájeno řízení proti obviněnému z trestného činu uvedeného v evropském zatýkacím rozkazu, nemůže být této osoby vydáno. Nicméně proti Baileymu nebylo řízení stejně zahájeno. Bailey se snažil spoléhat na článek 42 písm. C), který byl změněn. Soud uvedl, že neexistuje právo nebýt stíhán. Rozhodnutí státního zástupce mohou být ovlivněna nebo změněna, pokud se objeví nové důkazy bez ohledu na to, jak závažné jsou skutečnosti případu. Denham J uvedl, že Bailey má právo na řádné a spravedlivé postupy, ale neprokázal, že má právo na to, aby se nevzdal.[1] Odvolání na základě článku 42 proto nebylo povoleno, protože právní předpisy v Irsku se zaměřují na pozměněný oddíl, a nikoli na původní pododdíl c, kterého se dovolává Bailey. Pododdíl c byl po změně odstraněn z oddílu 42.

Třetím problémem byl článek 21A zákona z roku 2003 ve znění pozdějších předpisů. Členské státy Evropské unie jsou podle rámcového rozhodnutí povinny odevzdat lidi. Zrušený článek 21A stanoví, že k vydání osoby musí žádající stát nejprve rozhodnout, že tuto osobu obviní a postaví před soud. Rozkaz, který francouzské orgány předložily, nebyl.

Nejvyšší soud povolil odvolání na základě prvního a třetího důvodu. Soud jednomyslně zrušil usnesení Vrchního soudu.

Následný vývoj

Bailey v roce 2017 opět úspěšně vzdoroval vydání. Francouzské orgány formálně obvinily Iana Baileyho a ten byl odsouzen v nepřítomnosti francouzským soudcem v roce 2019.[5] Francouzi po odsouzení obnovili svou žádost o vydání.

Viz také

externí odkazy

Reference

  1. ^ A b C d „Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy v. Bailey [2012] IESC 16 (1. března 2012)“. www.bailii.org. Citováno 6. dubna 2020.
  2. ^ „Ian Bailey vyhrává odvolání proti vydání“. Zprávy RTE. 2. března 2012.
  3. ^ Barry, Aoife. „Ian Bailey vyhrává proti vydání“. TheJournal.ie. Citováno 6. dubna 2020.
  4. ^ „Pokus o vydání zneužití procesu“. IrishTimes.com. 9. července 2012.
  5. ^ Giblin, Ruaidhrí. „Ian Bailey vyjadřuje své námitky proti vydání do Francie“. Irish Times. Citováno 1. května 2020.