Rozhodnutí Meca-Medina - Meca-Medina ruling - Wikipedia

David Meca

The Rozhodnutí Meca-Medina, známý oficiálně jako David Meca-Medina a Igor Majcen v. Komise Evropských společenství,^[1] byl mezník rozsudek^[2] v Evropský soudní dvůr která stanovila nadřazenost Právo EU přes sportovní federace. Rozhodnutí se týkalo David Meca-Medina a Igor Majcen, plavci na dlouhé vzdálenosti ze Španělska a Španělska Slovinsko a jejich neúspěšný test na drogy. Případ byl rozsáhlý a důležitý, protože stanovil rozsah a povahu, kterou by jednotlivé zákony sportovních regulačních orgánů, provozovatelů lig a jednotlivých asociací v Evropě mohly ukládat svá vlastní pravidla a pokud by byly v přímém rozporu se smlouvami, acquis nebo rozhodnutími EU Evropské soudy.

Pozadí

Walrave a Koch

Před rokem 2006 měl sport v Evropě něco, čemu se říkalo sportovní výjimka^[3] z důvodu případu dvou nizozemských cyklistů ve Walrave a Koch (Walrave and Koch proti Association Union Cycliste Internationale) u Evropského soudního dvora v roce 1974, který rozhodoval o tom, zda organizace (např UCI v tomto případě) lze považovat za stejná diskriminační pravidla jako členské státy. Z ustanovení Smlouvy 7 (zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti), 48 (předpoklad volného pohybu (zaměstnaných) pracovníků) a 59 (předpoklad volného pohybu (samostatně výdělečně činných) pracovníků) bylo zřejmé, že žádný členský stát EHS nemůže diskriminovat tímto způsobem, ale u evropských soudů nebylo vyzkoušeno, zda se na regulační nebo sankční organizaci mohou vztahovat stejná pravidla.

Evropský soudní dvůr uvedl, že jeho pravidla pro členské státy se nevztahují na organizaci, která sankcionuje a reguluje určitý sport, protože pravidla byla vytvořena v zásadě pro hospodářskou činnost EU a jelikož se jednalo o pravidla čistě sportovního charakteru, nepodléhala práva Společenství, i když omezovaly ekonomickou svobodu určitých profesionálních nebo poloprofesionálních sportovců .:^[4]

Tato ustanovení Společenství o volném pohybu osob a volném pohybu služeb se nevztahují pouze na činnost orgánů veřejné správy, ale vztahují se rovněž na pravidla jakékoli jiné povahy, jejichž cílem je regulace výdělečného zaměstnání a hromadného poskytování služeb. Zákazy stanovené těmito ustanoveními Smlouvy však nemají vliv na pravidla týkající se otázek, které mají čistě sportovní význam a jako takové nemají nic společného s hospodářskou činností.

Obecným cílem antidopingových pravidel týkajících se sportu je boj proti dopingu za účelem spravedlivého provádění soutěžního sportu a zahrnuje potřebu zajistit rovné šance pro sportovce, zdraví sportovců, integritu a objektivitu soutěžního sportu a etické hodnoty v sport. Navíc vzhledem k tomu, že k zajištění dodržování zákazu dopingu jsou nezbytné sankce, je třeba jejich účinek na svobodu jednání sportovců v zásadě považovat za inherentní antidopingovým pravidlům.

Jelikož se navíc pracovní podmínky v různých členských státech řídí ustanoveními právních a správních předpisů a někdy dohodami a jinými akty uzavřenými soukromými osobami, mohlo by omezení dotyčných zákazů na akty veřejného orgánu vést k vytvoření nerovnost v jejich aplikaci.

Toto rozhodnutí stanoví, že evropské právo se vztahuje pouze na „hospodářské činnosti“ v obecném smyslu článku 2 Smlouvy. v Walrave, Soud rozhodl, že právo EU se nepoužije na pravidla upravující složení národních sportovních týmů a není na ESD, aby posoudil, zda jsou nebo nejsou nepřiměřená. To ve skutečnosti znamenalo, že regulační orgány ve sportu mohly pokračovat v regulaci tak, aby se cítily nejlépe, aniž by dodržovaly určitá pravidla EU.

Bosmanovo rozhodnutí

Více informací viz Bosmanovo rozhodnutí

Jednou z prvních výzev vládnutí Walrave a Koch byla belgický fotbalista Jean-Marc Bosman. Bosman byl záložník kdo se připojil Standardní Liege v roce 1983. Poté, co se tam nedokázal etablovat a RFC Liege jeho smlouva vypršela v roce 1990. Dunkerque chtěl ho podepsat, ale nesplnil poplatek RFCL, belgický klub poté snížil Bosmanovu výplatu o 75%. Bosmanovi právníci včetně Jean-Louis Dupont žaloval klub, belgický FA a UEFA pro omezení obchodu a v prosinci 1995 soud EU uvedl, že mimosmluvní hráči mohou přesouvat bezplatné převody a zakázat limity počtu zahraničních hráčů v EU podle zákona EU o omezení obchodu.

Ačkoli Bosmanovo vítězství bylo pyrrhický končící alkoholismem a uvězněním^[5] účinek, který měl, byl obrácení částí rozsudku Walrave a Koch, konkrétně že smluvní omezení svobody podnikání nemohla být výjimkou. od Bosmana byly na ESD podány další případy, jako je Deliège^[6] což dále oslabilo sportovní výjimku.

David Meca-Medina a Igor Majcen

David Meca-Medina a Igor Majcen byli plavci na dlouhé vzdálenosti ze Španělska a Slovinsko respektive kteří po dokončení prvního a druhého závodu v Brazílii měli pozitivní antidopingový test Nandrolon, zakázáno^[7] anabolický steroid, a byly na dobu čtyř let zakázány rozhodnutím FINA Dopingový panel ze dne 8. srpna 1999. Meca-Medina a Majcen se poté proti rozhodnutí odvolaly před Sportovní arbitrážní soud, který pozastavení potvrdil dne 29. února 2000, poté jej znovu zvážil a následně snížil na období dvou let.

EHS a EU

Rozhodnutí z roku 1974 Walrave byl vyroben v jiné verzi EU. The Římská smlouva z roku 1957 založil Evropské hospodářské společenství nebo „společný trh“, jak byl znám, a jeho působnost byla mnohem užší, než je dnes v EU. Byl to primárně ekonomický nástroj a jeho cílem bylo ekonomické spojení jejích členských zemí. Když Maastrichtská smlouva byla podepsána v roce 1993, cíle nadnárodní organizace byly rozšířeny a začleněny další instituce jako Soudní dvůr Evropské unie, Evropská centrální banka a Evropský parlament. To stačilo k přesvědčení soudu, že předchozí případy byly založeny na Walrave lze upravit nebo nahradit.

Pouzdro

Meca-Medina a Majcen (rovněž zastoupené Jean-Louis DUPONT) následně podaly žalobu proti výkonnému orgánu Evropská unie, Evropská komise, že pravidla přijatá Mezinárodní olympijský výbor týkající se dopingové kontroly byly neslučitelné s pravidly ES o hospodářské soutěži a volném pohybu služeb.^[1] Jak v té době byla uvedena pravidla, evropské právo se většinou (kromě výše uvedených případů Bosman a Deliège) vztahovalo pouze na hospodářské činnosti podle článku 2 Smlouvy.^[8] Dne 30. května 2001 podaly navrhovatelky stížnost u Komise, v níž uvedly, že antidopingová pravidla porušují články 49, 81 a 82 Smlouvy o ES. Článek 82 stanoví:^[9]

Jakékoli zneužití dominantního postavení jedním nebo více podniky na společném trhu nebo na jeho podstatné části je zakázáno jako neslučitelné se společným trhem, pokud by mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy.

Tvrdili, že stanovení limitu pro nandrolon na dva nanogramy na mililitr moči bylo jednání ve vzájemné shodě mezi MOV a 27 laboratořemi, které byly akreditovány, a že protisoutěžní povaha tohoto postupu byla posílena skutečností, že odpovědné soudy pro urovnání sportovních sporů arbitráží nebyly nezávislé na MOV.^[10]

Soud prvního stupně ESD nesouhlasil a rozhodl, že doping je sportovní a nikoli ekonomický problém. Proti rozsudku bylo podáno odvolání a odvolací soud rozhodl, že se Soud prvního stupně dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že dotčená antidopingová pravidla nespadají do oblasti působnosti článků 49, 81 a 82 Smlouvy o ES.^[1] Zadruhé zpochybnili posouzení Soudu, podle něhož antidopingová pravidla jsou čistě sportovní pravidla, a proto nespadají do oblasti působnosti Smlouvy o ES.^[10] V zásadě se tím říkalo, že smlouva upravuje zákon, že činnost, která má formu placeného zaměstnání pro profesionální nebo poloprofesionální sportovce.

Důsledky

Před Meca-Medinou bylo sportovní pravidlo, které mělo ekonomický účinek, imunní vůči výzvě pouze proto, že se jednalo o sportovní pravidlo. V současné době bude muset být prokázáno, že jakékoli sportovní pravidlo, které omezuje hospodářskou soutěž, bude mít účinky, které nebudou dalekosáhlejší než jeho bezprostřední cíle. Je významný pro odklon od předchozího zákona o sportu, protože případy se rozhodují případ od případu a odráží to, že evropské sportovní orgány mají ekonomické účinky a jsou předmětem kontroly ze strany orgánů pro hospodářskou soutěž. Pokud však sportovní orgány mohou prokázat, že cíle sledované jeho pravidly jsou legitimní a jejich účinky přiměřené, pak by rozhodnutí nemělo mít žádný účinek.

I když je to z výše uvedených důvodů mnoho vnímáno v pozitivním světle, někteří nesouhlasili. Uvedla UEFA „Bezpochyby je konečný rozsudek neuspokojivý ...“^[8] A nadále naznačuje, že EU mohla v budoucnu otevřít stavidla pro více případů:

Povzbuzen rozsudkem Meca-Medina lze očekávat, že stěžovatelé nyní zesílí argumenty v tom smyslu, že sportovní pravidla a postupy mají „nepřiměřené“ účinky nebo se „neomezují na to, co je nezbytné pro řádné chování soutěžního sportu“ a tímto způsobem „prokázat“ porušení soutěžního práva. Zdá se, že Evropský soudní dvůr (na rozdíl od Soudu prvního stupně) nyní deklaroval svůj zájem a ochotu prozkoumat všechny podobné argumenty v budoucnu. Evropská komise může mít také těžší práci při odmítání nevhodných tvrzení podle práva hospodářské soutěže.

Reference