Rodina Lyzohubů - Lyzohub family
Pogonia (Lisohub) | |
---|---|
![]() Erb tvrdil, že byl udělen Ivan Lizohub v roce 1661. | |
Místo původu | Helmyaziv, (dnes v Zolotonosha Raion ) |
Členové | Fedir Lyzohub Jakiv Lyzohub |
Propojené rodiny | Gogol-Yanovsky Doroshenko Skoropadsky Kochubey |
Nemovitosti | Sedniv |
Lyzohub (ukrajinština: Лизогуби; Ruština: Лизогубы; také hláskoval jako Lizohub, Lisohub, Lizogub) byla ukrajinská rodina Kozák Hetmanate.[1] Mnoho let měli členové rodiny vysoké funkce v ukrajinské vládě.
Počátky
Existují dvě verze původu rodiny Lizohub (Lisohub). Jeden tvrdí, že pocházeli z Kobyzewiczova rodina kteří byli litevskými bojary. Podle historika Volodymyr Antonovych který se zmínil o kronikách rodiny Lizohubů, rodina pocházela z kozáka Klima Lizohuba, který byl zabit v akci v bitvě u Lvova v roce 1648.[2]
První verzi dále rozvíjeli ukrajinští historici A. Lazarevskij, V. Lukomskij a G. Miloradovič. Podle nich údajně přezdívku Lizohub získal Kondratiy Ivanovič Kobyzewicz (Kobyzenko), kozák Gelmyaziv z Pereyaslavl regimentu.[3] Rodina měla údajně panství ve Vilichki poblíž Černigova.[3] I. Kondratiev a V. Krivoshey připsali Kondratiy Lizohub Liubech šlechta (szlachta ).[4]
Kondratiy Lizohub měl údajně dceru jménem Christiana a syny: Jakova, Ivana a Klima.[2]
Výzkumný pracovník Erwin Miden, postgraduální student Černigovské národní pedagogické univerzity, vyvrátil mýtus o původu Lizohubů z klanu Kobyzewicz. Ve svém článku o plukovníkovi Ivanovi Lizohubovi také uvedl, že jeho polská šlechta byla vyrobena jeho potomky v 18. století.
Patent prý dal Ivan Lizohub (pod jménem Jan Kobyzewicz) King Jan Kazimír Vasa v roce 1661 existuje pouze v kopii předložené Černigovskému šlechtickému shromáždění kornet Jakov Lizohub v roce 1799.[5] E. Miden předvedl, že tento dokument byl vyroben, protože v archivu varšavského generála Sejma z roku 1661 neexistuje žádný záznam týkající se povýšení na šlechtu Ivana Lizohuba, který měl takové povýšení potvrdit.[6] Mezi dokumenty předloženými Jakovem Lizohubem v roce 1799 byl patent šlechty údajně udělený jejich předkům, předpokládanému otci kozáka Kondraty Lizohubu Ivanovi Lizohubovi, v roce 1642 králem Janem Casimirem Vasou, když na trůn vstoupil až v roce 1648.[5]
Ivan (Jan) Kondratovič Kobyzewicz-Lizohub byl plukovníkem Uman „a kozácké pluky Kanev. V roce 1658 zastupoval Hejtmana Ivan Vygovskij v Moskva.[7] Bratři Ivan a Jakov Lizohubové hledali moskevskou šlechtu. Získali moskevskou šlechtu (dvorianstvo) před rokem 1667 za špionáž pro moskevskou vládu.[5]
Jakov Kondratovič Lizohub se v roce 1665 stal plukovníkem kozáckého pluku Kanev.[2] V roce 1667 vedl velvyslanectví Hejtmana I. Bryukhovetsky do Moskvy, kde obdržel šlechtický patent.[2] V letech 1669–1674 byl ano generál kozácké armády a v letech 1670–1673 - prozatímní hejtman.[8] Jakovigovský plukovník Yakov Lizohub převzal území svého předchůdce G. Samoyloviče, včetně panství Sedniv které se stalo hlavním sídlem rodiny.[9]
Jakov Kondratovič Lizohub je údajně otcem Efima Lizohuba, černigovského kozáckého plukovníka, který se oženil s dcerou hejtmana Petr Dorošenko, Lyubov. Jejich syn, Yakov Yukhimovich Lizohub, se stal nejslavnějším členem rodiny.[Citace je zapotřebí ]
Pozoruhodní členové rodiny
- Ivan Kindratovych Lyzohub (? - po roce 1662), plukovník pluků Kaniv a Uman, vyslanec Ivan Vyhovsky pižmovi, účastníkovi Bitva o Konotop, provedeno na příkaz Jurij Khmelnytsky
- Yakiv Kindrotovych Lyzohub (? –1698), plukovník kanivského pluku
- Jakov Yukhymovych Lyzohub (1675–1749) - Quartermaster General, úřadující hejtman, člen Rada guvernérů hejtmanského úřadu
- Fedir Andriyovych Lyzohub (1862–1928), a Předseda vlády Ukrajiny (1918).
Vztah k Nikolai Gogolovi
Nikolai Gogol babičkou byla Tatiana Lizohub, dcera černigovského pronajímatele Semjona Semjonoviče Lizohuba. Tatyana Lizohub byla pravnučkou Hejtmana Petr Dorošenko a vnučka Hejtmana Ivan Skoropadský. Tajně se provdala za svého učitele Afanasije Yanovského. Spojení s rodinou Lizohubů umožnilo Afanasy Yanovskému pokračovat ve vojenské kariéře. Později se zušlechtil jako uchazeč o původ z hejtmana Ostapa Gogola.
Galerie
Soukromé panství v Sedniv, vpředu je pomník Ševčenka
Portrét Andriy Lyzohub podle Taras Ševčenko, 1847
Portrét Illya Lyzohub podle Taras Ševčenko, 1847
Katedrála Nanebevzetí Panny Marie Klášter Yelets obsahuje hrobku Jakiv Lyzohub
Dům Lyzohub v Černihov, regionální (polk) kancléřství
Viz také
externí odkazy
- Syundyukov, I. Pak jedu do Sedněva .... Novinový den. 25. listopadu 2005
- Plukovní kancléřství. Černihov. Hrady a chrámy Ukrajiny.
- Sedniv. Hrady a chrámy Ukrajiny.
Reference
- ^ Rodina Lyzohubů v příručce o historii Ukrajiny
- ^ A b C d Ервін Міден. ЖИТТЄПИС ЯКОВА КІНДРАТОВИЧА ЛИЗОГУБА // Juvenia studia: Збірник студентських наукових праць. Випуск 5. / Інститут історії, етнології та правознавства імені О. М. Лазаревського. - Чернігів: Десна Поліграф, 2015. C. 45.
- ^ A b Ервін Міден. ЖИТТЄПИС ЯКОВА КІНДРАТОВИЧА ЛИЗОГУБА // Juvenia studia: Збірник студентських наукових праць. Випуск 5. / Інститут історії, етнології та правознавства імені О. М. Лазаревського. - Чернігів: Десна Поліграф, 2015. C. 44.
- ^ Кондратьєв І., Кривошея В. Нариси історії Чернігівщини періоду козацтва. Любеч / І. Кондратьєв, В. Кривошея. - К .: ІПіЕНД НАНУ, 1999. - 106 с.
- ^ A b C Ервін Міден. ПОЛКОВНИК КАНІВСЬКИЙ ІВАН КІНДРАТОВИЧ ЛИЗОГУБ / / Сiверянський Лiтопис. Травень-червень, 2018 č. 3 (141). С. 15.
- ^ Ервін Міден. ПОЛКОВНИК КАНІВСЬКИЙ ІВАН КІНДРАТОВИЧ ЛИЗОГУБ / / Сiверянський Лiтопис. Травень-червень, 2018 č. 3 (141). С. 14.
- ^ Игорь Сюндюков. Меценаты, казаки, державотворцы. Славный род Лизогубов в истории Украины. 8 февраля 2018 г .//https://day.kyiv.ua/ru/article/istoriya-i-ya/mecenaty-kazaki-derzhavotvorcy
- ^ Ервін Міден. ЖИТТЄПИС ЯКОВА КІНДРАТОВИЧА ЛИЗОГУБА // Juvenia studia: Збірник студентських наукових праць. Випуск 5. / Інститут історії, етнології та правознавства імені О. М. Лазаревського. - Чернігів: Десна Поліграф, 2015. C. 46.
- ^ Ервін Міден. ЖИТТЄПИС ЯКОВА КІНДРАТОВИЧА ЛИЗОГУБА // Juvenia studia: Збірник студентських наукових праць. Випуск 5. / Інститут історії, етнології та правознавства імені О. М. Лазаревського. - Чернігів: Десна Поліграф, 2015. C. 47.