Legislativa ottomanu - Législation ottomane - Wikipedia

Hlasitost 1

Législation ottomane, ou Recueil des lois, règlements, ordonnances, traités, capitulations et autres documents officiels de l'Empire ottoman je sbírka Osmanský zákon publikováno Gregory Aristarchis (tak jako Grégoire Aristarchi) a upravil Demetrius Nicolaides (tak jako Démétrius Nicolaïdes). Svazky byly publikovány od roku 1873 do roku 1888.

Byla to jedna z prvních sbírek osmanského zákona v sedmi svazcích francouzština,[který? ][1][2] Aristarchis je pojmenován ve většině svazků, s výjimkou 6–7,[3] který podle Strausse „vypadá, že jej upravil pouze Demetrius Nicolaides“.[4] Sbírka byla určena pro cizince žijící v říši, včetně zaměstnanců ministerstev zahraničí. Strauss to popsal jako „nejznámější příklad“ sbírky osmanských zákonů.[3]

Svazek 1 byl publikován v roce 1873, svazky 2–4 byly publikovány v roce 1874, svazek 5 byl publikován v roce 1878, svazek 6 byl publikován v roce 1881 a svazek VII byl publikován v roce 1888.

Tato publikace spolu s řeckou verzí Osmanského zákoníku veřejného práva (Düstur ), finančně obohatil Nicolaides,[5] dávat mu peníze na provozování jeho novin. Inzeroval překlad v přílohách svých novin a osobně.[6]

Obsah a původ

Úvod napsal Constantinople N. Petrakides, právník řeckého etnika. Editor Nicolaides napsal věnování v osmanské turečtině i francouzštině. Různí lidé psali různé oddíly a sám Aristarchis neprovedl žádný skutečný překlad.[3] Podle Johanna Strausse, autora knihy "Ústava pro mnohojazyčné impérium: Překlady" Kanun-i Esasi a další oficiální texty do menšinových jazyků, „zdánlivě žádný z účastníků nativně nemluvil francouzsky ani nepocházel z Francie.[7]

Má Düstur ve svazcích 1-5, s pátým názvem jako Doustour-i-hamidié.[3] Britský právník John Alexander Strachey Bucknill napsal, že druhým dílem byla „francouzská parafráze“ „Císařského trestního zákoníku“.[8] Korpus zahrnuje Edikt z Gülhane, pocházející ze sbírky z roku 1865 Manuale di diritto publico e privato ottomano Domenico Gatteschi, právník z Itálie Nejvyšší odvolací soud.[3] Knižní překlad Osmanský reformní edikt z roku 1856 (Islâhat Fermânı v moderní turečtině) vyrobil francouzský diplomat François Belin, který také připojil své vlastní poznámky; jeho překlad byl poprvé publikován v Asiatique Journal a později v jeho vydané knize z roku 1862 Etude sur la propriété foncière en pays musulman et spécialement en Turquie, stejně jako v Manuale. Belin také přeložil osmanské předvolby používané v tomto svazku a zahrnoval poznámky. Překlad však byl při několika příležitostech později revidován, aby odpovídal řecké verzi provedené autorem překladatel D. Rhazes, překlad, který Strauss uvedl, měl „tak velkou úctu“.[9] Takvor Efendi Baghtchebanoglou, soudce trestního soudu v Péra (Beyoglu ) arménského původu, měl dosud publikované zákony viděné ve svazcích 4 a 5 (resp. „du Transport de Dette“ a „du Gage“).[7]

Sbírka má také Mecelle, ve svazcích 6–7.[3] G. Sinapian, učenec tureckých studií a právník arménského původu, přeložil osm kapitol Mecelle ve svazku 7. Pro Livre des Preuves jako základ použil dílo Ohannes Bey Alexanian.[7]

L. Rota, právník, kterého Strauss prohlásil, že „pravděpodobně z Levantský původ „Nachází se v Konstantinopoli a přeložil čtrnáct textů z celé sbírky. Mihran Chirinian, etnický Armén, a Alexander Adamides, etnický Řek, mu pomohli s překlady obsahu v 1. až 3. a 5. a 6. svazku.[7]

Podle Strausse, jelikož „Charakteristickým řeckým jazykem je léčba turečtiny“ a v úvodní části bylo několik technických slov z osmanské turečtiny „téměř otrocky [přepsáno] z řečtiny“, některé překlady ve sbírce ve skutečnosti pocházely z řečtiny místo osmanské Turecké a byly provedeny překladateli, kteří nevěděli o osmanských tureckých konvencích.[7]

Recepce

D. G. Hogarth, v recenzi na Corps de droit osmanské pro Anglický historický přehled popsáno Legislativa ottomanu jako „dobře známé“, ale také „stejně nepřesné, jako neúplné“.[10]

The Law Quarterly Review, také přezkoumává Corps de droit osmanské, uvedl, že Legislativa ottomanu patřil mezi „nejznámější“ sbírky osmanského práva.[11]

Reference

  • Strauss, Johann (2010). "Ústava pro vícejazyčné impérium: Překlady Kanun-i Esasi a další oficiální texty do menšinových jazyků ". In Herzog, Christoph; Malek Sharif (eds.). První osmanský experiment v demokracii. Wurzburg. 21–51. (informační stránka knihy na Univerzita Martina Luthera ) - Citováno:

Poznámky

  1. ^ Sinan Kuneralp (2000) Osmanská diplomacie a kontroverze ohledně výkladu článku 4 Turco-americké smlouvy z roku 1830. Turecká ročenka, sv. 31, str. 13, 14. Dostupné online ve formátu PDF.
  2. ^ Sacramento Daily Union, svazek 2, číslo 154, 21. srpna 1876 - ZAHRANIČNÍ VOJNA. [ČLÁNEK]
  3. ^ A b C d E F Strauss, „Ústava pro vícejazyčné impérium“, s. 1. 27 (PDF str.
  4. ^ Strauss, „Ústava pro vícejazyčné impérium“, s. 1. 27–28 (PDF str. 29–30)
  5. ^ Strauss, „Ústava pro vícejazyčné impérium“, s. 1. 29 (PDF str.
  6. ^ Balta, Evangelia; Ayșe Kavak (2018-02-28). „Vydavatel novin Konstantinoupolis po půl století. Po stopách Dimitrisa Nikolaidise v osmanských archivech“. Ve městě Sagaster, Börte; Theoharis Stavrides; Birgitt Hoffmann (eds.). Tisk a masová komunikace na Středním východě: Festschrift pro Martina Strohmeiera. University of Bamberg Press. str.33 -. ISBN  9783863095277. - Svazek 12 Bamberger Orientstudien - starý ISBN  3863095278 // str. 40
  7. ^ A b C d E Strauss, „Ústava pro vícejazyčné impérium“, s. 1. 28 (PDF str.
  8. ^ Bucknill, John A. Strachey; Haif Apisoghom S. Utidjian (1913). Císařský osmanský trestní zákoník: Překlad z tureckého textu, s nejnovějšími dodatky a změnami, spolu s poznámkami a vysvětlujícími komentáři k textu a obsahující dodatek zabývající se zvláštními změnami platnými na Kypru a soudními rozhodnutími kyperských soudů. Humphrey Milford, Oxford University Press. str. xiii, xv. - PDF str. 12-14 / 263
  9. ^ Strauss, „Ústava pro vícejazyčné impérium“, s. 1. 30 (PDF str.
  10. ^ Hogarth, D. G. (leden 1906). "Recenzovaná práce: Corps de Droit Ottoman George Young “. Anglický historický přehled. Oxford University Press. 21 (81): 186–189. JSTOR  549456.
  11. ^ „Corps de Droit Ottoman“. Law Quarterly Review. Stevens a synové. 21: 443 -444. Říjen 1905. - Číslo LXXXIV

externí odkazy