Židovská klauzule - Jew clause

Nicolai Wergeland, jeden z hlavních autorů doložky.

The Židovská klauzule (Norština: Jødeparagrafen)[1] je v národním názvu druhého odstavce Ústava Norska od roku 1814 do roku 1851. Klauzule ve své původní podobě byla zakázána Židé od vstupu Norsko, a také zakázáno Jezuité a klášterní řády. Byla vytvořena výjimka pro tzv Portugalští Židé. Předposlední věta téhož odstavce je známá jako jezuitská klauze (Norština: Jezuitský paragrafen).

Doložka se zhruba překládá jako:

Evangelicko-luteránské náboženství je veřejným náboženstvím státu. Obyvatelé, kteří to praktikují, jsou povinni vychovávat své děti stejně. Jezuité a řeholní řády nemusí být tolerovány. Židé jsou z přístupu do Království vyloučeni.

Christian Magnus Falsen, Georg Sverdrup a Nicolai Wergeland byli ústředními delegáty za zněním posledního odstavce sekce. Znění bylo přijato 4. května 1814. Tento odstavec byl dokončen v Ústavním výboru a přijat po diskusi, avšak beze změn v plénu.

13. června 1851[2] po neúnavném úsilí básníka Henrik Wergeland (syn architekta klauzule Nicolai Wergeland), stejně jako politik Peder Jensen Fauchald, ředitel školy Hans Holmboe a další, Norský parlament vypustil článek z ústavy, a tím zrušil zákaz vůči Židům, kteří tak získali náboženská práva na stejné úrovni jako křesťanští disidenti.

Viz také

Reference

  1. ^ „Digitální šíření dokumentů k dějinám Židů, § 2, poslední pasus, v norské ústavě ze dne 17. května 1814“.
  2. ^ „Zrušení zákona o Židech v norském základním zákoně 1814 - 1851 - 2001. Stručná historie a popis dokumentace“.