Jaroslav Vrchlický - Jaroslav Vrchlický
![]() | tento článek lze rozšířit o text přeložený z odpovídající článek v češtině. (Leden 2017) Kliknutím na [zobrazit] zobrazíte důležité pokyny k překladu.
|
Jaroslav Vrchlický | |
---|---|
![]() Portrét Jaroslava Vrchlického od Jan Vilímek | |
narozený | Emil Bohuslav Frída 17. února 1853 Louny, Rakouská říše |
Zemřel | 9. září 1912 Domažlice, Rakousko-Uhersko | (ve věku 59)
Odpočívadlo | Slavín |
obsazení | Spisovatel |
Národnost | čeština |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Pozoruhodné práce |
|
Manželka | Ludmila Podlipská |
Děti | Eva Vrchlická |
Příbuzní |
|
Podpis | ![]() |
Jaroslav Vrchlický (Česká výslovnost: [ˈJaroslav ˈvr̩xlɪtskiː]; 17. února 1853 - 9. září 1912) byl a čeština lyrický básník. Byl nominován na Nobelova cena za literaturu osmkrát.[1]
Život
Narodil se Emilius Jakob Frida v Louny.[2]Žil deset let se svým strýcem, blízkým pastorem Kolín. Zde chodil do prvních ročníků základní školy od roku 1857 do roku 1861), krátce v Kolíně od roku 1861 do roku 1862.[3] Studoval na gymnáziu v Slaný od roku 1862, kde byl spolužákem Václav Beneš Třebízský, také v Praze a v roce 1872 absolvoval Klatovy.
Na příkladu svého strýce se Vrchlický připojil po absolvování semináře pražského arcibiskupa. Ale v roce 1873 přešel na Filozofickou fakultu Univerzita Karlova-Ferdinanda v Praze, kde studoval historii, filozofii a románskou filologii. Během studií studoval u historika Ernest Denis Jeho první literární dílo vytiskl editor Sofie Podlipská.
V Praze navázal přátelství Zikmund Winter, Josef Václav Sládek a Alois Jirásek. Vytvořili skupinu Lumírovci.
Od roku 1875 pracoval jako sekretář a vychovatel synů šlechtického rodu Montecuccoli-Laderchi, první v Merano u Modena, a později Livorno. Po krátkém návratu pracoval na pedagogickém ústavu v Praze v Manor Street. Prostřednictvím přímluvy Leopold, hrabě von Thun und Hohenstein, v roce 1877 byl jmenován tajemníkem pražské české polytechniky, později se stal profesorem moderní vědy a byl mu udělen čestný doktorát.
V roce 1901 spolu s Antonín Dvořák byl povýšen do šlechtického stavu a rakouský císař Franz Joseph I.. jmenoval jej členem horní komory císařské rady ve Vídni. Vrchlický hájil požadavek všeobecného volebního práva. Byl členem Královské akademie v Padově, členem Polské společnosti v Paříži a čestným občanem mnoha českých měst. V roce 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Karlově univerzitě. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890). V té době (1903–1904) se seznámil také s Milan Rastislav Štefánik.[4]
Psal také epickou poezii, hry, prózy a literární eseje a široce překládal z různých jazyků, představil např. Dante, Goethe, Shelley, Baudelaire, Poe, a Whitman na Česká literatura. Byl jedním z hlavních hlasů Lumír časopis z roku 1851.
Život Vrchlického byl předmětem románu z roku 1997, Za trochu lásky ....
Kritická pověst
Během svého života a ani po něm nebyl Vrchlický nikdy všeobecně kladně uznáván. Jeho zahraniční orientace se stala na konci 70. let 19. století zdrojem kritiky, byl považován za opomíjející místní tematické a vlastně potřeby českého národního života. Eliška Krásnohorská uznal jeho básnický talent, ale měl námitky proti romantickému využití cizích zdrojů, které podle jejího názoru nepřispěly k boji za národní nezávislost.[5]
Na počátku 90. let 19. století, kdy byl považován za největšího českého básníka a získal řadu oficiálních ocenění, se dostal do konfliktu s mladší generací básníků a literárních kritiků, kteří jeho díla považovali za povrchní, postrádající originalitu a těžký s klišé. Byl pokládán za symbol minulosti, kterou bral velmi tvrdě.[3][5] Příklady těchto kritiků jsou (o tři roky starší) Tomáš Garrigue Masaryk, který ho považoval pouze za dobrého překladatele, a F. X. Šalda.
Teprve v posledním období jeho umělecké tvorby, kdy se mu podařilo znovu vytvořit nekonvenční verš, byl uznán mladší generací SK Neumann a K.Toman.[5] Následující generace (např. Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert ) následně plně pochopil podstatu své práce. Dnes je často považován za jednoho z největších českých básníků všech dob.
Funguje
Vrchlického rozsáhlá tvorba obsahuje asi 270 svazků, z toho přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho básnické sbírky a dramata jsou ukázkovým příkladem formální dokonalosti, přesto jsou dobře čitelné. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština je jazyk, který dokáže vyjádřit všechno. Chtěl psát poezii srovnatelnou s jinými evropskými díly a posunout českou literaturu na vyšší úroveň.
Poezie
Lyrická poezie
Vrchlického raná poezie vyjadřuje jeho vnímání života prostřednictvím přírodních motivů. Zabývá se milostnými zážitky, mladistvým pesimismem a uměleckou pochybností o sobě samém. Jeho úvahy jsou ukázány v přírodních obrazech, jeho básně chválí ideály umění a krásy.[5] Představují jej zejména sbírky:
- Z hlubin (1875) - hlavně milostná poezie
- Vittoria Colonna (1877) - chvála lásky a práce stárnoucího Michelangela
- Rok na jihu (1878) - přírodní a milostná poezie
- Symfonie (1878) - reflexe a osamělost
Romantická a intimní poezie tvoří důležitou součást Vrchlického tvorby. Tato poezie, zpočátku plná pohanské mytologie, později velmi osobní, má v centru pozornosti ženu. Přesvědčivě vyjádřil všechny jemnosti romantického vztahu a manželského a rodinného štěstí. To je reprezentováno:
- Eklogy a písně (1880)
- Dojmy a rozmary (1880)
- Poutí k Eldorádu (1882)
- Co život dal (1883)
- Jak táhla mračna (1885)
- Čarovná zahrada (1888)
- Dni a noci (1889)
Některé z jeho sbírek obsahují velmi komplikované slokové formy, kterými obohatil českou poezii. Komplexní složení je velmi pozoruhodné v:
- Hudba v duši (1886) - kombinace sestinas s orientálními ghazals a balady.
- Moje sonáta (1893)
- Zlatý prach (1886 a 1897) - sbírka skládající se ze dvou částí psaných v různých obdobích, hlavní forma je rondeau
Sbírky sonety tvoří samostatnou kategorii, kterou psal po celý svůj život. Neexistuje žádné společné téma, ale všechny zobrazují jeho pocity a emoce:
- Sonety samotáře (1885)
- Nové sonety samotáře (1891)
- Poslední sonety samotáře (1896)
Práce z 90. let 20. století sdílejí společné téma Vrchlického existenční krize a vyjádřit pocity melancholie, pesimismu, deziluze a rezignace:
- Hořká jádra (1889)
- Brevíř moderního člověka (1891)
- Bodláčí z Parnasu (1893)
- Ẻ malta (1894, 1893)
- Okna v bouři (1894)
- Písně poutníka (1895)
- Než zmlknu docela (1895)
- Pavučiny (1897)
- Skvrny na slunci (1897)
Vrchlického pozdní díla ukazují klid, rovnováhu a novou víru ve smysl života a práce. Po předchozím oslabení kreativity se jeho poezie stala méně ubohou a ukvapenou. Verš je jednodušší a melodičtější.
- Fanfáry a kadence (1906)
- Korálové ostrovy (1908)
- Strom života (1909)
Epická poezie
- Zlomky epopeje (1878 – 1906)

Volně sestavený cyklus epických i lyrických básní, který se snaží vykreslit pokrok lidstva a cestu k němu humanismus. Rozsáhlé básnické sbírky, které obsahují většinu Vrchlického epické poezie, nejsou chronologicky řazeny.[6]
Próza
Vrchlický psal prózu jen příležitostně a většinou povídky.[5]
- Povídky ironické a sentimentální (1886)
- Barevné střepy (1887)
- Nové barevné střepy (1892)
- Loutky (1908) - autobiografický
Drama
Jeho hry byly psány pro Národní divadlo v Praze, která byla postavena v jeho třicátých letech (1881). Napsal více než 30 dramat, z nichž některá byla veršované drama. Napsal také několik libreta s příběhy z české historie nebo zahraniční literatury.[7]
Hry
- Česká trilogie - historické hry z Přemyslovci éra
- Drahomíra (1882) Dostupný online
- Bratři (1889)
- Knížata (1903) Dostupný online
- Komedie
- V sudu Diogenově (1883) – jednoaktová romantická komedie o Alexandr Veliký
- Soud lásky (1887) – odehrává se v roce 1341 Avignon
- Pietro Aretino (1892) - protagonistou je italský renesanční básník Benátky
- Noc na Karlštejně (hra) - komedie z českého prostředí, která dosáhla vysoké popularity. Na základě falešné legendy Karel IV., Císař svaté říše římské zakázal přítomnost žen v EU Karlštejn hrad; zfilmován v roce 1973 Zdeněk Podskalský (Noc na Karlštejně (film) )
- Historické hry
- Julián Apostata (1885) - tragédie o zániku starověkého světa
- Exulanti (1886) - příběh z příspěvku Bitva na Bílé hoře doba
- Smrt Odyssea (1882)
- Hippodamie (1888–1891) - trilogie, z níž vytvořil hudbu Zdeněk Fibich
Libreto
- Svatá Ludmila - nastavit hudbu jako oratorium podle Antonín Dvořák
- Jessika - na základě Shakespearových Kupec benátský zhudebnit pomocí J. B. Foerster
- Armida - opera Antonín Dvořák
- Bouře - opera Zdeněk Fibich
Zdroje
- ^ „Nominační databáze“. www.nobelprize.org. Citováno 2017-01-31.
- ^ Rejstřík narození, 1853
- ^ A b Codr, Milan (1988). Přemožitelé času sv. 5 (v češtině). Praha: Mezinárodní organizace novinářů.
- ^ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 136 - 144, 146 - 147
- ^ A b C d E Pohorský, Miloš (1961). Dějiny české literatury III (v češtině). Praha: nakladatelství ČSAV. 294–320.
- ^ Pohorský, Miloš (1961). Dějiny české literatury III (v češtině). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. 300–301.
- ^ "Vrchlický, Jaroslav - Divadelní Encyklopedie". Česká divadelní encyklopedie (v češtině). Archivováno od původního dne 17. června 2020. Citováno 2020-01-03.
externí odkazy
Média související s Jaroslav Vrchlický na Wikimedia Commons
Díla napsaná nebo o ní Jaroslav Vrchlický na Wikisource
- Krátká biografie v češtině, včetně několika fotografií