Ve chvále stínů - In Praise of Shadows - Wikipedia

Ve chvále stínů

Anglický jazyk
Autor	Jun'ichirō Tanizaki
Originální název	陰 翳 礼 讃 (In'ei Raisan)
Překladatel	Thomas J. Harper a Edward G. Seidensticker
Země	Japonsko
Jazyk	japonský
Žánr	Filozofie
Datum publikace	1933[1]
Publikováno v angličtině	1977[1]
Typ média	Tisk (Brožura )
Stránky	73

Ve chvále stínů (陰 翳 礼 讃, In'ei Raisan) je esej o japonštině estetika podle japonský autor a romanopisec Jun'ichirō Tanizaki. Přeložili jej do angličtiny akademičtí studenti japonské literatury Thomas Harper a Edward Seidensticker. V prosinci 2017 byl vydán nový překlad Gregoryho Starra.

Vydání

Již je načrtnuto v sérii komentářů, které se objevují v Někteří dávají přednost kopřivám Tanizakiho estetické krédo, v dokonalejší podobě této eseje, vyšlo původně v roce 1933 v japonský. Anglický překlad publikoval v roce 1977 Leete's Island Books.^[1]

Překlad obsahuje předmluvu architekta a pedagoga Charles Moore a doslov jednoho z překladatelů Thomase J. Harpera. Harper byl odborným asistentem japonské literatury na VŠE Australská národní univerzita v Canberra. Druhý překladatel, Edward Seidensticker, byl profesorem japonské literatury na Columbia University.

Tato kniha, mnohem kratší než autorovy romány, je malým meditativním dílem o 73 stranách, z nichž 59 je samotnou esejí.

Nový anglický překlad Gregoryho Starra s ilustracemi a fotografiemi Andrewa Pothecaryho vydal nakladatelství Sora Books v prosinci 2017. Součástí tohoto 102stránkového vydání je také předmluva japonského architekta Kengo Kuma a doslov japonské profesorky literatury Eve Zimmermanové z Wellesley College.^[2]

Motivy

Esej se skládá ze 16 částí, které pojednávají o tradičních Japonská estetika na rozdíl od změny. Srovnání světla a tmy se používají pro kontrast Západní a Asijské kultury. Západ je ve své snaze o pokrok prezentován jako neustálé hledání světla a jasnosti, zatímco subtilní a tlumené formy orientálního umění a literatury vidí Tanizaki jako ocenění stínu a jemnosti, úzce související s tradičním japonským konceptem z sabi. Kromě kontrastu světla a tmy Tanizaki dále zvažuje vrstvené tóny různých druhů stínů a jejich sílu odrážet materiály s nízkým leskem, jako je zlatá výšivka, patina a zakalené krystaly. Kromě toho rozlišuje mezi hodnotami lesku a lesku.

Text představuje osobní úvahy o tak různorodých tématech architektura a jeho kování, řemesla, povrchové úpravy, nefrit jídlo kosmetika a mono neví (umění nestálosti). Tanizaki podrobně zkoumá využití prostoru v budovách, lak při svíčkách,^[1] klášterní toalety^[3] a ženy ve tmě nevěstince. Esej funguje jako „klasický popis srážky mezi stíny tradičních japonských interiérů a oslnivým světlem moderní doby“.^{[je třeba uvést zdroj ][4]}

V edici Sora Books je 16 témat sekcí:

• Na stavbě
• Toaleta je estetická
• Jiný směr
• Snění romanopisce
• Na papíře, cínu a špíně
• Světlo svíček a lak
• Mísy s vývarem
• Záhada stínů
• Záhadné ticho
• Odrazy ve tmě
• Stíny na jevišti
• Stará žena
• Krása ve tmě
• Svět stínů
• Chladný vánek v úplné tmě
• Konečné reptání

Kulturní poznámky

Mezi pozorování Tanizaki patří kulturní poznámky k tématům, jako jsou umění a řemesla, výroba papíru, lakovaný design a japonská místnost. Dává recept na neobvyklé jídlo Tomel list Sushi na stranách 60 až 62. Odkazuje také na mnoho historických míst a chrámů, stejně jako na slavné restaurace dne, spolu s zvyky jako „prohlížení měsíce“ (tsukimi ).

Vybraní jednotlivci

Mezi historickými a současnými jednotlivci zmíněnými v eseji jsou:^[5]

• Natsume Sōseki, romanopisec, o zkušenostech s texturami a krajinou prostřednictvím tradiční japonské toalety, str. 9; Sósekiho Polštář trávy, str. 26.
• Saito Ryokuu, básník citovaný slovy „elegance je frigidní“, str. 10.
• Buddha a Konfucius, str. 16.
• Kongo Iwao, žádný herec, str. 39.
• Baikō, stárnoucí herec Kabuki, str. 43.
• Takebaya Sanehiko, prezident Nakladatelství Kaizō (který publikoval Tanizakiho dřívější román Pohyblivý písek ), s. 54.
• Albert Einstein, vědec, str. 54.

Recepce

Práce byla oceněna za její vhled a význam pro otázky modernity a kultury,^[6] a Tanizaki byl nazýván „ekologickým prorokem“.^[6] A. C. Grayling popsal Tanizakiho esej o japonském vkusu jako „hymnus na nuance“ a cvičení všímavosti.^[1]

Junichiro Tanizaki vybírá pro chválu všechny věci jemné a jemné, vše zjemněné stíny a patinou věku, vše podhodnocené a přirozené - jako například vzory obilí ve starém dřevě, zvuk deště kapajícího z okapů a listí nebo praní základ kamenné lucerny v zahradě a osvěžení mechu, který o ní roste - a tím navrhuje postoj uznání a všímavosti, zejména všímavosti krásy, který je ústředním bodem života, který žil dobře.^[1]

V duchu Tanizaki vedle sebe s kulturami východu a západu poznamenává Grayling odkaz na podobný přístup a důraz v britském spisovateli Walter Pater jehož pozdně renesanční esej cituje: „Služba spekulativní kultury směrem k lidskému duchu je probudit, vyděsit ji životem neustálého a dychtivého pozorování.“ Grayling dochází k závěru, že rozdíl mezi těmito dvěma esejisty spočívá v „klidu“ Tanizakiho a „intenzitě“ Patera.^[1]

V roce 2001 Random House zveřejnil dotisk v měkkém obalu.^[7]

K novému překladu publikovanému Sora Books David Mitchell, autor časopisu Cloud Atlas, napsal: „Rapsodická meditace o mizejícím světě, jeho estetice a jeho hodnotách. Nový překlad Gregoryho Starra je perfektní a transparentní.“ Stephen Mansfield v Japan Times napsal: „Tanizaki v novém a vysoce kvalitním překladu Gregoryho Starra zkoumá řadu případů, kdy se použití a vnímání světla liší od Západu, a upozorňuje, že tam, kde západní papír odráží světlo, jej tradiční japonský papír absorbuje.“^[8]

Reference