Zákon o uplatňování imperiálních zákonů z roku 1988 - Imperial Laws Application Act 1988
| Zákon o uplatňování imperiálních zákonů z roku 1988 | |
|---|---|
 | |
| Parlament Nového Zélandu | |
| |
| Postavení: Současná legislativa |
The Zákon o uplatňování imperiálních zákonů z roku 1988 je důležitou součástí Nekodifikovaná ústava Nového Zélandu. Zákon aplikuje některé právní předpisy Parlament Spojeného království a jeho předchůdci, rozhodnutí Soudní výbor rady záchoda a Anglické zvykové právo do novozélandského práva.
Pozadí
The 2. novozélandský parlament prošel Zákon o anglických zákonech z roku 1858, který potvrdil použití stanov parlamentu Spojeného království a jeho předchůdců na novozélandské právo.
Klíčová ustanovení
Zákon stanoví, že po svém zahájení nejsou součástí novozélandského práva žádné imperiální předpisy ani podřízené právní předpisy, které nejsou uvedeny v příloze zákona.
První a druhý harmonogram zákona uvádí císařské zákony, které jsou součástí novozélandského práva. Zákon rovněž stanoví, že obecné právo v Anglii (včetně zásad a pravidel EU) spravedlnost ), pokud byl součástí zákonů Nového Zélandu bezprostředně před zahájením platnosti tohoto zákona, bude i nadále součástí zákonů Nového Zélandu. Mezi tyto zákony patří:
Ústavní zákony
- Část Statut Westminsteru 1275 (S názvem Peace of the Church and the Realm Act 1275 ve Velké Británii)
- Magna Carta (Platí pouze preambule a kapitola 29)[1]
- Část Šest stanov zahrnující řádný proces, počítaje v to Statut pátý (1351) a Svoboda subjektu (1354).
- Petice práva 1628
Jiné zákony
- Wills Act 1837, pro osoby, které zemřou před 1. listopadem 2007.
Tento zákon dává generálnímu guvernérovi v Radě pravomoc přijímat podřízené právní předpisy podle imperiálních předpisů, které jsou součástí tohoto zákona.
Viz také
Reference
- ^ David Clark (2000). „Ikona svobody: postavení a role Magny Charty v právu Austrálie a Nového Zélandu“. Melbourne University Law Review. Citováno 15. února 2008.