Giuseppe Ghezzi - Giuseppe Ghezzi

Letnice. San Silvestro in Capite. Řím, 1697.

Giuseppe Ghezzi (6. listopadu 1634[1]–1721) byl italština malíř Barokní období, aktivní hlavně v Řím.

Životopis

Narozen v Comunanza, v Marche (pak součást Papežské státy ), byl synem malíře Sebastiano Ghezzi, malíř a architekt pro papežství Papež Urban VIII.[2] Sebastiano zemřel, když měl Giuseppe jen 11 let, a byl poslán do Fermo studovat filozofii a dopisy, ale vzal si také malířskou výuku Lorenzino da Fermo. Poté se přestěhoval do Říma, kde si vybral malování před právnickými studiemi. Maloval v mnoha římských kostelech.[3]

Maloval ve stylu Pietro da Cortona. Giuseppe Ghezzi byl první sekretářka na věčnost pro Accademia di San Luca v Římě. Byl otcem významnějšího karikaturisty Pier Leone Ghezzi (narozen 28. června 1674). Další syn, Placido, byl apoštolský protonotář.[4] Giuseppe byl také mentorem Pietro da Pietri (1634–1721).

10. prosince 1676 si vypůjčil řadu soukromých děl benátských mistrů a vystavil je v klášterech San Salvatore in Lauro v Římě. Vydal knihu sebraných básní o umění, která popisuje akademickou soutěž.[5]

Ghezzi zemřel v Římě v roce 1721. Mezi jeho učedníky byl Pietro di Pietri z Novary.[6]

Reference

  1. ^ * Ricci, Amico (1855). Memories storlee delle arti e degli artisti della marca di Ancona Hlasitost 1.
  2. ^ Sebastiano byl žákem Guercino.
  3. ^ Biografia universale antica e moderna ossia Storia per alfabeto della vita; Svazek 24, Presso Giovanni Battista Missiaglia, Tipografia di Alvisopoli, vstup Dizionario Storico di Bassano, strana 160.
  4. ^ A. Ricci strana 328
  5. ^ * Ghezzi, Giuseppe (1726). Le Tre Belle Arti Pittura, Scultura, e Architectura, In Lega coll'Armi per difesa della Religione: Mostrate nel Campidoglio Sall'Accademia del Disegno, Reggendo il Principato della medesima il Cavalier Carlo Francesco Person.. Řím: Stamperia di Giovanni Maria Salvioni nell'Archiginnasio della Sapienza. 72–73.
  6. ^ Memories intorno i letterati e gli artisti della città di Ascoli nel Piceno, autor: Giacinto Cantalamessa Carboni, strana 215.

Zdroje

externí odkazy