Georges Pioch - Georges Pioch

Georges Jules Charles Pioch
Georges Pioch 1909.jpg
Pioch z Je sais Tout (1909)
narozený(1873-10-09)9. října 1873
Paříž, Francie
Zemřel27. března 1953(1953-03-27) (ve věku 79)
Nice, Francie
Národnostfrancouzština
obsazeníNovinář
Známý jakoPředseda Mezinárodní ligy za mír

Georges Jules Charles Pioch (9. října 1873-27. Března 1953) byl francouzský básník, novinář, pacifista a socialistický intelektuál. V letech 1930–37 byl prezidentem Mezinárodní ligy za mír.

Raná léta

Georges Pioch se narodil v Paříži dne 9. října 1873.[1]Začal psát a publikoval sbírky poezie v Mercure de France Přispěl k recenzi Paula Forta Vers et próza, a byl spojován s Saint-Georges de Bouhélier.[2]Jeho raná díla jako např La Légende rouhání (1897), Toi (1897), Le Jour qu'on aime (1898) a Instants de Ville (1898) obdržela dobré recenze.[3]

Jako novinář od roku 1900 Pioch psal o literárních a dramatických tématech pro Libertaire.Pioch byl redaktorem Gil Blas v roce 1910 a Hommes du jour v roce 1914 patřil ke skupině intelektuálů, kteří se zavázali k osvobození Alfred Dreyfus Hájili pravdu a věřili, že by se intelektuálové měli spojit s lidmi. V roce 1914 se podílel na měsíční revizi La Caravane.[2]Ve své knize 15 000! La Foire électorale (1914) popsal volby 26. dubna 1914. Poznamenal, že vášeň a vážnost událostí byly spíše uměleckým dílem než přírodou a srdce nebylo přítomno.[4]

Socialista

V roce 1915 vstoupil Pioch do Socialistické strany (SFIO ).[2]V roce 1917 Louise Bodinová a Colette Reynaud založili deník La Voix des femmes, ke kterým přispěly hlavní feministky včetně Nelly Roussel a Hélène Brion.[5]První vydání La Voix des Femmes se objevily 31. srpna 1917. Přispěvateli byli muži jako např Boris Souvarine a Georges Pioch stejně jako ženy jako Colette Reynaud.[6]V březnu 1918, Pioch, Séverine, Han Ryner, Léon Werth, Gérard de Lacaze-Duthiers Založili Génold a Maurice Wullens Franšíza, krátkodobý pacifistický a socialistický týdeník.[2]

Po první světová válka (1914–18) Pioch vstoupil do Cechu kovářů (Ghilde des forgerons), aktivně pacifistická intelektuální organizace. Připravil literární program akce sponzorované Socialistickou stranou na Trocadéro dne 31. července 1919, kde 8 000 lidí vzdalo hold válečným mrtvým. 23. října 1919 se zúčastnil akce pořádané deníkem Clarté ve prospěch Ruská revoluce, kde ho 5 000 lidí slyšelo mluvit. V roce 1920 byl Pioch tajemníkem SFIO Federace Seiny. těsně po skončení Prohlídky Kongres pacifističtí intelektuálové včetně Piocha, Victor Méric a další zaujali pozici opozice vůči všem válkám, včetně obrany socialismu Leon Trockij V listopadu 1922 výkonný ředitel Komunistické internacionály vyloučil Piocha z komunistické strany.[2]

Pacifista

Ferdinand Faure, Frossard, Ernest Lafont, Henry Torres, Victor Meric a George Pioch poté založili Jednotnou komunistickou stranu, která byla založena na třídním boji, odmítnutí národní obrany za kapitalismu, vnitřní demokracii ve straně a odborovou nezávislost. Vstoupil do štábu Paris-Soir s dalšími bývalými členy redakčního týmu l'Humanité včetně Frossarda, Aimé a Victora Mérica.[2]Pioch byl uznáván jako jeden z předních kritiků hudby a divadla té doby.[7]Pioch se připojil k Liga lidských práv (Ligue des Droits de l'Homme) a byl zapojen do boje vedeného Bernard Lecache v letech 1926–27 pro Sholom Schwartzbard.[2]Pioch tehdy napsal pro L'Ère Nouvelle, popsaný jako jakýsi oficiální orgán radikální strany, stejně jako prezident Ligy Victor Basch.[8]V roce 1927 se stal viceprezidentem Společnosti přátel židovského osídlení v SSSR, jehož cílem bylo pomáhat ruským židovským populacím zdecimovaným pogromy.[2]

Na konci prosince 1930 Pioch vytvořil a předsedal Mezinárodní lize pro bojovníky za mír. Romain Rolland byl čestným prezidentem a generálním tajemníkem Victora Mérica. Součástí čestného výboru byl Albert Einstein, Stefan Zweig, Upton Sinclair, Paul Langevin, Georges Duhamel, Charles Vildrac a Jules Romains.[2]Pro dvacet čísel od 4. října 1930 do 14. února 1931 napsal Pioch týdenní sloupek pro La Volonté, objevující se v sobotu, tzv La Vie qui passe ou qui s'attarde. Sloupek obsahoval filozofický komentář k hlavním událostem předchozího týdne. Sloupec začínal baladou z pátku předchozího týdne, po níž následovaly prózy o ostatních dnech v týdnu.[9]V roce 1931 vydal Vingtské balady (dvacet balad), což odráželo jeho pacifistické názory.[10]Odstoupil z Mezinárodní ligy v roce 1937 s tím, že organizace neodsuzuje Moskevské procesy dost silně.[2]

V době druhá světová válka (1939–45) Pioch nejprve publikoval v kolaborativním tisku pod Vichyho režim.[11]Ještě v srpnu 1942 Pioch psal kritiku opery v Výtvory.[12]Příští rok odešel z veřejné činnosti.[2]V dopise z roku 1943 napsal: „Pokračuji v očištění, ne bez určité důvěrné hrdosti, cti, kterou mi dělají vášně okupace, abych byl vyřazen z takzvaného pařížského tisku a dokonce zakázán publikovat vůbec.[13]Georges Pioch zemřel v Pěkný dne 27. března 1953, ve věku 79.[1]

Publikace

Piochovy publikace obsahovaly:

  • Toi Mercure de France 1896
  • La Légende rouhání Mercure de France, 1897
  • Le Jour qu'on aime Mercure de France, 1898
  • Les Palmes harmonieuses Mercure de France, 1898
  • Le Saint, drame en un acte Editions de la Revue d'Art Dramatique, 1902
  • L'Impuissance d'Hercule Messein, 1904
  • La Bonté d'aimerMessein 1905
  • Les Dieux chez nous Ollendorff, 1912
  • 15 000! La Foire électorale Ollendorff, 1914
  • La Paix Inconnue et Dolente vers et poèmes, L'Epi, 1929
  • Vingtské balady frappées à l'effigie de la Paix Les Ecrivains indépendants, 1930

Reference

  1. ^ A b Georges Pioch (1873-1953) BNF.
  2. ^ A b C d E F G h i j k Faivre-Zellner 2014.
  3. ^ Mendès 1903, str. 227.
  4. ^ Romanelli 1998, str. 61.
  5. ^ Fonds Bouglé, sous-fonds Louise Bodin.
  6. ^ Schiappa 1989, str. 221.
  7. ^ Nouvion 2012, str. 208.
  8. ^ Burrows 2001, str. 50.
  9. ^ Degott 1996, str. 135.
  10. ^ Degott 1996, str. 158.
  11. ^ Moure & Alexander 2002, str. 140.
  12. ^ Nouvion 2012, str. 409.
  13. ^ Moure & Alexander 2002, str. 146–147.

Zdroje

  • Burrows, Stephanie (2001). Tucholsky a Francie. MHRA. ISBN  978-1-902653-62-4. Citováno 2014-11-10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Degott, Bertrand (01.01.1996). Ballade n'est pas morte: étude sur la pratique de la ballade médiévale depuis 1850. Lisy Univ. Franche-Comté. ISBN  978-2-251-60602-6. Citováno 2014-11-10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Faivre-Zellner, Catherine (2014). „Georges Pioch“. Citováno 2014-11-09.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • „Fonds Bouglé, sous-fonds Louise Bodin“. Archives du féminisme. Citováno 2014-10-26.
  • „Georges Pioch (1873-1953)“. BNF. Citováno 2014-11-08.
  • Mendès, Catulle (1903). Le mouvement poétique français de 1867 à 1900. Slatkine. ISBN  978-2-05-101274-4. Citováno 2014-11-10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Moure, Kenneth; Alexander, Martin S. (2002-01-15). Krize a obnova ve Francii. Berghahn Books. ISBN  978-1-78238-164-8. Citováno 2014-11-10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Nouvion, Francois (2012). Asile Hereditaire: Život a kariéra Johna O'Sullivana. Xlibris Corporation. ISBN  978-1-4771-5123-5. Citováno 2014-11-10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Romanelli, Raffaele (01.01.1998). Jak se stali voliči?: Historie franšízy v moderní evropské reprezentaci. Kluwer Law International. ISBN  978-90-411-1012-1. Citováno 2014-11-10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Schiappa, Jean-Marc (1989). „COSNIER Colette, La bolchevique aux bijoux“. Communisme - Révolution Française. L'AGE D'HOMME. ISBN  978-2-8251-3407-8. Citováno 2014-10-27.CS1 maint: ref = harv (odkaz)