Základní práva v německé ústavě - Fundamental rights in the German Constitution
Základní práva v EU Spolková republika Německo (Německy: Grundrechte) jsou souborem práv zaručených všem v Německu a částečně Němcům pouze prostřednictvím jejich Federální ústava, Grundgesetz a ústavy některých z Státy Německo. Ve federální ústavě většina z Grundrechte jsou obsaženy v první hlavě, článcích 1 až 19 Grundgesetz (GG). Tato práva mají ústavní status a jsou závazná pro každou zemi ústavní instituce. V případě porušení těchto práv a odepření nápravy společností jiné soudy, ústava stanoví odvolání k Federální ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) (Článek 93 Abs. I Nr. 4a GG).
Podle tohoto článku je Ústavní soud oprávněn projednávat odvolání nejen proti Grundrechte obsažené v umění. 1-19, ale také čl. 20 Abs. I, 33, 38, 101, 103 a 104. Tato práva se proto označují také jako grundrechtsgleiche Rechte (práva rovná se základním právům) nebo hovorově také jako základní práva.
Omezení
Navíc k GrundrechteÚstava zaručuje řadu dalších veřejných práv, například jednotné uplatňování federálního práva mezi státy (čl. 28 odst. 2) (1) GG) a nezávislost církve (čl. 137 odst. 3 Weimarovy ústavy) a čl. 140 GG). Ty však nejsou Grundrechte protože nejsou obsaženy v první hlavě ústavy ani v mechanismu odvolání ke Spolkovému ústavnímu soudu.
Ve většině ústavy státu existují také seznamy základních práv, které se navzájem mírně liší, ale nikdy nemohou vyloučit Grundrecht. Landesrechte (tj. práva zaručená ústavami státu), která zrcadlí Bundesrechte (ty zaručené federální ústavou) se proto nepřihlíží ve prospěch Bundesrechte. Mnoho státních ústav, které byly napsány po federální ústavě, vůbec neobsahuje vlastní seznamy základních práv.
Použitelnost
Všechny Grundrechte mají závazný účinek na každou z ústavních institucí bez ohledu na to, zda se jedná o výkonný, zákonodárce nebo justiční, federálně nebo v jednom ze států (Spolkové země). Je rovněž irelevantní, zda byl stát přímo či nepřímo účastníkem porušení, ať už jednal na základě veřejného nebo soukromého práva nebo prostřednictvím soukromoprávních právnických osob; veřejné orgány jsou vždy vázány Grundrechte (Čl. 1 odst. 3 GG).
Práva podle německé ústavy lze také rozdělit mezi univerzální základní práva (Jedermann-Grundrechte), která jsou poskytována všem, a německá základní práva (Deutschengrundrechte, Staatsbürgerrechte nebo Deutschenrechte), na které mají nárok pouze Němci. Důvod rozchodu je z velké části způsoben demokratickou vůlí a ochranou suverenity.
The Deutschengrundrechte zahrnout práva na svoboda shromažďování (Článek 8 GG), Svoboda sdružování (Článek 9 GG), svoboda pobytu (Článek 11 GG) a svoboda práce (Článek 12 GG), jakož i právo volit a být volen ve veřejné funkci. Omezení těchto práv pouze na Němce se nevztahuje pouze na německé občanství, Německý status upravuje čl. 116 GG. Zatímco někteří Grundrechte platí pouze pro Němce, existují některé, na které se mohou spolehnout pouze Němci, např. právo na azyl (článek 16a GG).
Některé z Deutschengrundrechte platí také pro ostatní občané Evropské unie s pobytem v Německu nebo bez něj, pokud jde o jejich práva volného pohybu v Německu nebo za prací. Je nicméně sporné, zda se na ně vztahují všechna německá základní práva s ohledem na zákaz diskriminace obsažený v čl. 18 odst Smlouva SFEU. Tento článek vyžaduje, aby všichni občané EU měli ve všech právních systémech v komunitě stejné postavení a rovnost ochrany.
Podle jejich obsahu Grundrechte lze také rozdělit na práva na svobodu a práva na rovnost.
Ochrana
Ačkoli Grundgesetz může být změněn 2/3 většinou Spolkového sněmu, původní Základní práva jsou chráněna článkem 19. Úpravy prvních 18 článků (a článku 19) jsou povoleny pouze za předpokladu, že původní základní obsah nebude odstraněn . Tam, kde, jak se stalo v několika případech, byly články pozměněny tak, aby poskytovaly práva, která nejsou uvedena v původním základním zákoně, nejsou tato rozšířená práva chráněna jako základní práva.