Esper Ukhtomsky - Esper Ukhtomsky
Esper Esperovich Ukhtomsky | |
---|---|
narozený | 26. srpna 1861 |
Zemřel | 26. listopadu 1921 |
Národnost | ruština |
obsazení | Diplomat Dvořan Básník |
Manžel (y) | Maria Vasilievna Vasilyeva |
Děti | Dy Esperovich Ukhtomsky |
Rodiče) | Esper Alekseevich Ukhtomsky Yevgeniya Alekseevna Greig |
Princ Esper Esperovich Ukhtomsky, Эспер Эсперович Ухтомский (26. srpna [OS 14 srpna] 1861 - 26. Listopadu 1921) byl básník, nakladatel a Orientální nadšenec v pozdních Carista Rusko. Byl blízkým důvěrníkem Car Mikuláš II a doprovázel ho, zatímco byl Tsesarevich na jeho Velká cesta na východ.
Rodina
Ukhtomsky se narodil v roce 1861 poblíž císařského letního ústupu v Oranienbaum. Jeho rodina vysledovala jejich rodovou linii k Dynastie Rurik, a byl mírně prominentní boyars (šlechta) v Moskevské období. Rodina Ukhtomsky tvrdila, že je přímým potomkem Rurika Vikinga, pololegendárního zakladatele Ruska.[1]
Jeho otec, Esper Alekseevich Ukhtomsky, byl důstojníkem v Imperial ruské námořnictvo Během Krymská válka, a sloužil během obléhání Sevastopolu. On pokračoval založit obchodní paroplavební společnost s cestami z Petrohrad na Indie a Čína. Po smrti jeho první manželky v roce 1870, kdy bylo Uktomksému pouhých 9 let,[2] on si vzal 1874 Karin Etholène, dceru Adolf Arvid Etholén, který byl ruským guvernérem Aljaška. Zemřel v roce 1885 Montreux, Švýcarsko. Jeho matka, Jevgenija (Dženni) Alekseevna Greig, pocházela z Greigů, dlouhé řady admirálů skotského původu, zejména Samuele a Alexey Greig. Jeden z Esperových vztahů, Pavel Petrovič Ukhtomsky, sloužil jako viceadmirál Pacifické eskadry v Rusko-japonská válka.
Časný život
Esper byl soukromě vzděláván učiteli během jeho raných let a cestoval do Evropy při mnoha příležitostech se svými rodiči. Jako teenager byl pozoruhodně Slovanofil ve své politice a vydal svou první báseň v časopise Slavophile Rus editoval Ivan Aksakov.[3] V průběhu let byla jeho poezie publikována v časopisech jako Vestnik Evropy, Russkaia mysl ‘, Niva, Sever a Grazhdanin.[3] Střední vzdělání získal na a Tělocvična a pokračoval ve čtení filozofie a literatura na University of Saint Petersburg. Promoval v roce 1884 a získal pro něj stříbrnou medaili magisterský teze „Historický a kritický průzkum studia svobodné vůle.“ To bylo během tohoto období on začal fušovat do poezie, která byla publikována v řadě ruských periodik. Ukhtomsky, romantická, tajemná postava s hlubokým zájmem o okultismus a silným smyslem pro aristokratický estetismus, se jako mladý muž začala zajímat o téma Asie a přesvědčila se, že ruský osud leží na východě.[4] Ukhtomsky spojil své zájmy o okultismus, estetiku a Asii s velmi pevným ultrakonzervativismem, který byl nesmírně proti jakýmkoli změnám, které by mohly ohrozit absolutní monarchii, které předsedá Romanovci.[4]
Získal práci na ministerstvu zahraničních vyznání ministerstva vnitra a odcestoval na východ Sibiř podat zprávu o Buriati. Poté pokračoval cestovat až sem Mongolsko a Čína, hlášení o tření mezi Ruská pravoslaví a Buddhismus. Ukhtomsky byl fascinován buddhismem a ve zprávě prohlásil, že obdivuje „humánní vyznání Gautamy (lorda Buddhy), které je na druhém místě za křesťanstvím“.[4] Během svého pobytu v Buriatii navštívil Ukhtomsky 20 buddhistických klášterů, které všechny uznávaly autoritu Bogd Chána v Urze (moderní Ulan Bator, Mongolsko) a nakonec autoritu dalajlámy v Lhase v Tibetu.[3] Za účelem vyřešení sporu Uktomskij pokračoval v návštěvě Bogd Chána v Urze a odtud pokračoval do Pekingu, kde se setkal s vysokými buddhistickými duchovními.[3]
Rovněž vzal na vědomí účinky Alexander III politiky společnosti Russifikace. Historicky ruskost definovaná ruským státem nebyla z hlediska jazyka nebo etnického původu, ale spíše z hlediska loajality k Domu Romanovců, přičemž ti loajální k rodině Romanovů byli Rusové. Ruský stát byl tedy velmi tolerantní k buddhismu, když císařovna Alžběta v roce 1741 poskytla státní podporu buddhistickému kléru Kalmyků a Burjatů výměnou za jejich loajalitu.[4] Za vlády císaře Alexandra III. Se ruskost začala znovu definovat, pokud jde o ruský jazyk a kulturu, spolu s pravoslavnou vírou, která narušovala loajalitu dříve věrných národů, jako byli Kalmykové a Burjati.[4] Ukhtomsky později napsal zprávy kritizující přehnanou horlivost místního pravoslavného duchovenstva ve snaze získat obrácené a vyjádřil tolerantní názory na ruskou neortodoxní víru. Ukhtomsky měl mystické představy o buddhismu, které kombinoval s jeho vírou v mýtus o „Bílém carovi“, což ho vedlo k původní definici ruskosti, která viděla ty, kteří jsou loajální vůči ruskému státu jako ruští, bez ohledu na to, jakým jazykem nebo náboženství bylo.[4] V jedné ze svých zpráv Ukhtomsky tvrdil, že buddhistické národy jako Burjatové a Kalmykové „instinktivně“ měli „vnitřní spojení s lidmi z dalekého severu“.[4] Ukhtomsky kritizoval politiku rusifikace a prosazoval loajalitu buddhistického kléru vůči ruské říši, přičemž všechny obtíže ve vztazích buddhisticko-pravoslavných obviňoval z irského pravoslavného arcibiskupa Veniamina.[3] Ukhtomsky měl velmi silnou státem zaměřenou verzi ruského nacionalismu, která považovala loajalitu k monarchii za ztělesnění ruskosti a jeho vize tolerantní ruské říše měla impérium posílit, ne oslabit, jak tvrdili jeho reakční kritici.[5]
Ukhtomsky byl také vášnivý pro orientální kulturu a umění.[3] Ukhtomsky byl silně přitahován k asijskému umění z estetických důvodů a nacházel druh krásy, po které toužil.[5] Byl samostatnou osobností ruského establishmentu, aby se prohlásil za buddhistu.[6] Během svých cest nashromáždil velkou sbírku čínského a tibetského umění, kterých bylo nakonec přes 2 000.[3] Byly vystaveny v muzeu Alexandra III Moskva (nyní Státní historické muzeum ) a byly také vystaveny na Expozice Universelle v Paříž v roce 1900 získal Ukhtomsky zlatou medaili.[3]
Ukhtomského asijská ideologie byla založena na typu romantického konzervatismu, který byl v té době běžný u ruských vyšších tříd.[5] Jak poznamenal jeden historik: „V době, kdy byly carské výsady trvale obléhány výzvami k reformám evropského stylu, jako jsou parlamenty a ústavy, poskytla asijská ideologie atraktivní argument pro zachování autokratického statusu quo.“[5] Uktomskij upřímně věřil, že v Asii ruský císař nakonec najde předměty, které si jej zaslouží, na rozdíl od většiny ruské inteligence, rolnictva a dělnické třídy, kteří navždy zpochybňují současný stav.[5] Ukhtomsky věřil v představu pocházející z ruského folklóru „bílého cara“ jako přirozeného vládce Asie, který by sjednotil východ se západem.[5]
Rostoucí sláva a Grand Tour
Činnosti Ukhtomského přitahovaly pozornost orientálního zařízení působícího v Petrohradě a byl zvolen do Imperial Geografická společnost a začal radit ministerstvu zahraničí ve východoasijských záležitostech. Císař Alexander III. Si jej vybral jako jednoho ze svých vychovatelů Carareviče Nicholase.[7] Ukhtomsky se stal vůdcem frakce známé jako vostochniki („Východní“), kteří prosazovali ideologii eurasianismu a tvrdili, že Rusko má zvláštní pouto s Asií.[8] Stejně jako ostatní vostochnikiUkhtomsky tvrdil, že vojenské dobytí Asie není nutné, protože věřil, že společné kulturní hodnoty již Asii spojují s Ruskem.[5] Ukhtomsky napsal: „Asie, přísně vzato v plném smyslu, byla samotným Ruskem.“[5]
Jeho odborné znalosti ve východních záležitostech a jeho vysoké sociální postavení vedly k tomu, že byl vybrán, aby doprovázel Tsesarevicha Nicholase na jeho straně Velká cesta na východ. Nicholas si oblíbil Espera Ukhtomského a napsal své sestře, že „malý Ukhtomskii ... je tak veselý chlapík“.[9] Místo toho, aby navštívil Evropu na své „Grand Tour“, se Nicholas, kterého poradil Ukhtomsky, rozhodl pro svou „Grand Tour“ převážně v Asii.[7] Ve Vídni začala „Grand Tour“ z let 1890-1891, která pokračovala do Terstu, hlavního přístavu rakouského císařství. Z Terstu odplula císařská strana do Řecka a odtud odcestovala do Egypta.[7] Z Egypta cestovali přes Rudé moře a Indický oceán do Indie, na Cejlon (moderní Srí Lanka), Singapur, francouzskou Indočínu (moderní Vietnam, Kambodža a Laos), Čínu a Japonsko.[7] Z Japonska se plavili do přístavního města Vladivostok „hvězda Východu“, kde v březnu 1891 Nicholas formálně zahájil stavbu transsibiřské železnice spojující Moskvu s Vladivostokem.[10] Z Vladivostoku cestovali přes Sibiř, aby se konečně vrátili do Petrohradu.[7] Po návratu do Ruska v roce 1891 byl Ukhtomsky jmenován do funkce dvorního komorníka a pracoval ve výboru sibiřské železnice. Začal také pracovat na svém účtu velkého turné s názvem Cesty na východ od Mikuláše II.
Kniha byla napsána v úzké spolupráci s Nicholasem II., Který každou kapitolu osobně schválil. Dokončení trvalo šest let a bylo vydáno ve třech svazcích v letech 1893 až 1897 Brockhausem v roce Lipsko. Přesto, že je drahý na 35 rublů, stále běžel na čtyři vydání. Císařovna Alexandra Fyodorovna koupil několik tisíc výtisků pro různá ministerstva a resorty a následně bylo vytištěno levnější vydání. Práce byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny a čínštiny, přičemž kopie byla v roce 1899 předložena čínskému císaři a císařovně ruským vyslancem.[11]
Ukhtomsky se stal blízkým důvěrníkem a poradcem cara v otázkách východní politiky a byl jmenován redaktorem Sankt-Peterburgské vědomosti (Petrohradský věstník) v roce 1895.[12] Pomocí tohoto příspěvku propagoval a zdůrazňoval význam ruského rozpínavosti na východě jako základu ruské zahraniční politiky, což je přístup, který někdy střílel z pravicových kolegů a těch, kteří se zasazují o westernizaci. Ukhtomsky otočil Sankt-Peterburgské vědomosti, dříve liberální noviny, do konzervativního dokumentu, který oslavoval autokracii, který odcizil mnoho čtenářů.[12] Pod jeho redakcí Sankt-Peterburgské vědomosti zaujal výrazně protizápadní linii, když v jednom úvodníku varoval, že „otrocky následovat vědeckou cestu Západu [která povede pouze] ke katastrofám revoluční povahy“.[12] Jeho obhajoba jeho panasijských myšlenek a obrana menšin říše proti politice rusifikace mu zároveň získaly řadu kritiků napravo.[12] Konstantin Pobedonostsev, reakční hlavní prokurátor svaté synody, odsoudil Sankt-Peterburgské vědomosti několikrát za kritiku politiky rusifikace, kterou upřednostňoval, a za úvodníky, které Ukhtomsky napsal na obranu Židů a Poláků.[12]
Pokračoval v konverzaci s Nicholasem a využil svého postavení k prosazení ruské intervence ve východní Asii, ale vlivem Ukhtomského v roce 1900 ubýval. V roce 1893 Ukhtomsky představil soud v Petrohradě Petr Alexanderovič Badmayev, který byl přes své ruské jméno Burjat.[13] Badmaev byl v Petrohradě považován za jednoho z předních asijských odborníků, ale za ministra financí Sergej Witte který s ním původně konzultoval, mu začal nedůvěřovat, protože Badmaeva považoval za intrikána, který navždy hledal podporu ruského státu pro jeho obchodní zájmy v Asii.[13] V roce 1895 Badmaev otevřel obchodní stanici Badmaev & Co v Čitě s podporou ruského státu, ale Ukhtomsky ho v tomto bodě zakázal a stěžoval si, že Badmaev měl větší zájem o obohacení než cokoli jiného.[13] Ministr války, maršál Aleksei Kuropatkin napsal do svého deníku: "Myslím, že jedním z nejnebezpečnějších rysů panovníka je jeho láska k tajemným zemím a jednotlivcům, jako jsou Buriat Badmaev a princ Ukhtomsky. Inspirují v něm fantazie o velikosti ruského cara jako pána Císař touží po Tibetu a podobných místech. To vše je velmi znepokojivé a při představě o škodách, které by to Rusku způsobilo, se otřásám. “[13] Ukhtomsky věřil, že politika ekonomického pronikání je dostatečná k tomu, aby se čínská říše dostala do ruské sféry vlivu, a kromě Transsibiřské železnice Ukhtomsky sponzoroval čínskou východní železnici, která spojovala Mandžusko s Transsibiřskou železnicí a Russo- Čínská banka.[5]
Ve svých spisech Ukhtomsky často kritizoval evropský imperialismus v Asii, když psal o svém znechucení západním „merkantilním“ kolonialismem a „zákeřné“ propagaci křesťanství západními misionáři, které považoval za škodlivé pro duchovní dědictví Asie.[14] Naproti tomu cítil, že Rusko má přirozenou „inherentní“ jednotu s Asií založenou na společných kulturních a historických tradicích.[14] Ukhtomsky měl nejednoznačné názory na rasu, zejména uváděl obrácené čárky kolem frází „bílá rasa“ a „žlutá rasa“, což byl jeho způsob, jak naznačovat, že kategorie byly konstrukty na rozdíl od odrážející realitu.[14] Ukhtomsky tvrdil, že Rusko a Indie mají společné rasové dědictví, tvrdil, že Rusové a Indové byli oba produkty fúze mezi árijskými a turanskými rasami, ale ve svých spisech o Číně a Japonsku prosazoval společné duchovní a historické dědictví , ale nikdy rasový.[14] Jak vyšlo najevo po roce 1895, že Rusko a Japonsko se ocitly v soupeření o sféry vlivu v Mandžusku a Koreji, jeho spisy o Japonsku se staly nepřátelštějšími, když psal o „žluté Asii“, která sahala od Japonska po Vietnam, a nazval ji Japonci „cizí rasa“.[14] Ruský historik Alexander Bukh psal o tom, že Ukhtomskij má „... téměř mystickou koncepci ruské monarchie jako ctěnou a respektovanou všemi asijskými národy“.[15] Bukh poznamenal, že když Ukhtomskij prosazoval „stejnost“ Ruska a Číny, vždy to bylo v protikladu k Západu.[15] Na jedné straně Uktomskij tvrdil, že to byl běžný smysl pro „asijskost“, který spojil Rusko a Čínu v opozici vůči Západu, ale zároveň tvrdil, že „árijské Rusko“ bylo hlavním partnerem jeho juniorského partnera „žlutého“ Čína".[15]
Čína a transsibiřská železnice
Jako předseda Rusko-čínská banka, Ukhtomsky byl zapojen do jednání s Číňany ohledně trasy do Transsibiřská železnice a doprovodil čínského státníka Li Hongzhang pro jednání v Petrohradě v roce 1896.[16] Rusové chtěli zajistit cestu Mandžusko. Ukhtomsky cestoval k čínskému soudu v roce 1897 a představil dary císaři i velké úplatky úředníkům; později se stal předsedou Čínská východní železnice.[16]
Když Boxer Rebellion vypuklo v roce 1900, vyvolalo obavy z „Žluté nebezpečí „po celém světě, ale Ukhtomsky využil této příležitosti a ve své poznámce k císaři Mikuláši II. zopakoval své dlouholeté přesvědčení o Asii s argumentem, že povstání boxerů bylo zásadně namířeno proti západním mocnostem a že vztah Ruska a Číny byl v Pohled.[8] Ukhtomsky uzavřel: „V zásadě pro nás v Asii neexistují žádné hranice a nemůže existovat žádná jiná než nezměrné modré moře, které se volně plaví u jejích břehů, tak nespoutané jako duch ruského lidu.“[8] Ukhtomsky byl odeslán do Peking nabídnout ruskou podporu proti západním mocnostem, které by se mohly snažit využít situace a tlačit do Číny. Než dorazil dovnitř Šanghaj, bylo příliš pozdě. Západní mocnosti zrušily Obležení Peking o měsíc dříve a obsadil město. Přes nabídku zastupovat Číňany před okupačními armádami byl povolán zpět do Petrohradu.
Pokles a dědictví
Po propuštění svého patrona Sergej Witte od vlády se od roku 1903 Ukhtomsky ocitl ve stále větší izolaci. Několik dalších let pokračoval v redakci o Východu, přičemž zaujal obzvláště asertivní stanovisko, že Rusko by mělo pokračovat v válka proti Japonsku dokud nedosáhla úplného vítězství.[16] Přestože zůstal aktivní v petrohradské orientalistické komunitě, zabýval se hlavně editací svého příspěvku, což dělal až do pád dynastie Romanovců v roce 1917.
Zůstal by důležitou společenskou osobností daleko za východními záležitostmi a povinnostmi svého redaktora a stal by se jménem domácnosti v domě Lev Tolstoj, a skrze něj navazování vztahů s Doukhobor vůdce Peter Vasilevich Verigin. Zveřejnil díla svého vysokoškolského učitele Vladimir Solovyov, a po jeho smrti se stala jednou z klíčových postav Solovyovské společnosti, která by mimo jiné diskutovala o nutnosti rovných práv pro potlačované Doukhobory a Molokans, Židé a Arméni.
Přežil revoluci a poté, co ztratil svého syna v První světová válka před smrtí v roce 1921 musel sám sebe a své tři vnoučata podporovat prací v řadě petrohradských muzeí a knihoven a zvláštními překladatelskými pracemi.
Jeho sbírku umění mu vzala Bolševici v roce 1917 a nyní tvoří významnou část východoasijských podílů na Ermitážní muzeum v Petrohradě, stejně jako v některých dalších muzeích.
Ukhtomsky je primárně připomínán pro jeho popis Nicholasovy Grand Tour a pro jeho roli při prosazování východních záležitostí v ruské společnosti v pozdějších letech ruské říše.
Rodina
Ukhtomsky si vzal Marii Vasilievnu Vasilyevu, dceru rolníka. Oni měli jednoho syna, Dy Esperovich Ukhtomsky (1886 - 1918), který se stal členem Ruského muzea v roce 1908. Dy Ukhtomsky se oženil s princeznou Natalií Dimitrieva Tserteleva (1892 - 1942), dcerou filozofa a básníka knížete Dimitrije Nikolaeviče Tsertelev (30. června 1852 - 15. srpna 1911) a měl tři děti: Dmitrije, Alexeje (1913-1954) a Marianne (1917-1924). Dmitrij (1912 - 1993) působil jako zahraniční zpravodajský důstojník v Íránu během druhé světové války a později se stal významným fotografem a fotoreportérem.
Reference
- ^ Lim 2013, str. 120.
- ^ Zdrojem informací týkajících se úmrtí rodičů je Patricia Alder, přímá potomka žijící ve Švýcarsku. Její prababička byla dcerou druhé manželky Esper.
- ^ A b C d E F G h Laruelle 2008, str. 123.
- ^ A b C d E F G Lim 2013, str. 123.
- ^ A b C d E F G h i Lim 2013, str. 128.
- ^ Johnson, K. Paul. Zasvěcenci teosofických mistrů. (SUNY série v západních esoterických tradicích / Suny Series ve vývoji politické strany). SUNY Press, 1995.ISBN 0-7914-2555-X, 978-0-7914-2555-8 strana 125
- ^ A b C d E Laruelle 2008, str. 115.
- ^ A b C Lim 2013, str. 1.
- ^ Nicholas Aleksandrovich velkovévodkyni Ksenia, dopis, 4. listopadu 1890, GARF, f. 662, o. 1, d. 186, l. 41.
- ^ Lim 2013, str. 126.
- ^ Schimmelpinninck, str. 49
- ^ A b C d E Laruelle 2008, str. 124.
- ^ A b C d Laruelle 2008, str. 120.
- ^ A b C d E Bukh 2012, str. 179.
- ^ A b C Bukh 2012, str. 187.
- ^ A b C Kowner, Rotem (2006). Historický slovník rusko-japonské války. Strašák Press. str.403. ISBN 0-8108-4927-5.
Knihy a články
- Bukh, Alexander (2012). „Národní identita a rasa v porevolučním Rusku: Pil'niakovy cestopisy z Japonska a Číny“. In Rotem Kowner & Walter Demel (eds.). Rasa a rasismus v moderní východní Asii: západní a východní stavby. Leiden: Brill. 177–198. ISBN 9004237291.
- Laruelle, Marlene L (leden 2008). ""Bílý car „: Romantický imperialismus v ruské legalizaci dobývání Dálného východu“. Acta Slavica Iaponica. 25 (1): 113–134.
- Princ E. Ukhtomskii, Cestuje na východ od Mikuláše II., Císaře Ruska, když Cesarewitch 1890–1891, 2 sv., (Londýn, 1896), II.
- E. Sarkisyanz, Ruské postoje k Asii in 'Russian Review', sv. 13., č. 4 (říjen, 1954), str. 245–254.
- D. Schimmelpenninck van der Oye, Směrem k vycházejícímu slunci: Ruské ideologie říše a cesta k válce s Japonskem(Illinois, 2001)
- Khamaganova E.A. Knížata Esper a Dii Ukhtomsky a jejich přínos ke studiu buddhistické kultury (Tibet, Mongolsko a Rusko) // Tibet, minulost a současnost. Tibetská studia. PIATS. 2000: Sborník devátého semináře mezinárodních tibetských studií. Leiden, 2000. Brill, Leiden-Boston-Koln, 2002, s. 307–326.
- Lim, Susanna Soojung (2013). Čína a Japonsko v ruské představivosti, 1685-1922: Na konec Orientu. London: Routledge. ISBN 0415629217.