Ernests Brastiņš - Ernests Brastiņš
Ernests Brastiņš | |
---|---|
![]() Portrét Ernesta Brastiņše na jeho pamětním kameni v Rize | |
narozený | |
Zemřel | 28. ledna 1942 | (ve věku 49)
Národnost | lotyšský |
Vzdělávání | Akademie umění Stieglitz |
obsazení | Umělec, ředitel muzea, náboženský vůdce |
Ernests Brastiņš (19 března 1892-28 ledna 1942) byl lotyšský umělec, amatérský historik, folklorista a archeolog. On je známý jako zakladatel a hnací síla za neopagan náboženství Dievturība, kterou zahájil ve 20. letech 20. století a která byla obnovena po pádu Sovětského svazu.
Životopis
Ernests Brastiņš byl vzděláván u Akademie umění Stieglitz v Petrohrad od roku 1911 do roku 1915. Po vojenské službě v první světová válka a Lotyšská válka za nezávislost stal se ředitelem Lotyšské válečné muzeum. Během svého pobytu v muzeu studoval lotyšskou historii, lotyšskou etnografii, lidové umění a symboly a vyšetřoval kolem 300 Lotyšské pevnosti a folklór s nimi spojený.[1]
V roce 1926 oficiálně založil první Dievturība organizace spolu se svým bratrem sochařem, Arvēds Brastiņš. Dievturība je neopagan náboženství založené na starém pobaltském náboženství, lotyšské lidové kultuře a zejména na lidových písních známých jako dainas. Slovo Dievturība zhruba znamená „lidé, kteří drží nebo žijí podle Božích zákonů“. Hnutí Dievturība se svými fokusy na folklór a národní charakter pokračovalo v kulturním dědictví z 19. století Mladí Lotyši hnutí.[1]
Brastiņšova publikovaná díla zahrnují tři knihy o lotyšských lidových písních (1928–1929) a Dievturu cerokslis („The intenences of Dievturi“) (1932), který nastiňuje principy Dievturīby, po vzoru Lutherův malý katechismus.[1][2] Poté, co Brastiņš přilákal do hnutí významné umělce a intelektuály, se neúspěšně pokusil o přijetí Dievturīby jako oficiálního státního náboženství Lotyšska.[3]
Po 1934 lotyšský státní převrat hnutí bylo nuceno znovu se zaregistrovat jako sekulární organizace. Brastiņšův výzkum i jeho náboženské závazky byly ukončeny Sovětská okupace Lotyšska v roce 1940.[1] Sovětské bezpečnostní služby ho zatkli 6. července 1940. Dne 24. května 1941 byl odsouzen k osmi letům v nápravném pracovním táboře v Rusku za to, že založil a vedl organizaci Dievturība. Dne 27. ledna 1942 byl v Rusku postaven před další proces a byl odsouzen k trestu smrti.[2] Poprava byla provedena následující den.[1]
Dědictví

Během sovětské éry žilo náboženství Dievturība především v zahraničí v lotyšských emigrantských komunitách. Ty se lišily v pohledu na to jako na náboženství nebo jen na způsob, jak uchovat lotyšské tradice. Hnutí bylo oficiálně znovu zaregistrováno v Lotyšsku dne 18. dubna 1990. Jeho současní stoupenci uznávají Brastiņše jako svého zakladatele a předního ideologa.[1]
Dne 26. října 2006 byl v parku Kronvald v centru Rigy, poblíž kongresového sálu v Rize, odhalen pomník Brastiņše. Čtyři a půl metru vysoký kamenný pomník má na severní straně vložený bronzový disk s reliéfním portrétem Brastiņše a na jižní straně symbol slunce a slova „Tautai“ (lidově), „Dievam“ (Bůh) a „Tēvijai“ (vlast). Vyrobil jej sochař Uldis Sterģis ve spolupráci s kameníkem Robertem Zvagūzisem a medailérem Jāni Strupuli.[4]
Bibliografie
Rok | Titul | Vydavatel |
---|---|---|
1923 | Latviešu ornamentika | |
1923-1930 | Latvijas pilskalni (1. Kuršu Zeme - 2. Zemgale un Augšzeme - 3. Latgale - 4. Vidzeme) | |
1925 | Latviešu dievturības atjaunojums | |
1925 | Latvju rakstu kompozīcija | |
1927 | Daiļa sēta | |
1929 | Latvju gadskārtas dziesmas | Latvju dievtur̦u draudzes izdevums |
1932 | Dievturu cerokslis | Latvijas dievtur̦u sadraudzes izdevums |
1936 | Latvijas zvaigznes | |
1936 | Tautības mācība | |
1938 | Samulsuma pārspēšana: pareizības filozofijas pamatdomas | Zemnieka Domas |
Reference
- ^ A b C d E F Ozoliņš, Gatis (2014). „Dievturiho hnutí v Lotyšsku jako vynález tradice“. V Aitamurto, Kaarina; Simpson, Scott (eds.). Moderní hnutí pohanské a domorodé víry ve střední a východní Evropě. Acumen Publishing. ISBN 978-1-8446-5663-9.
- ^ A b Stasulane, Anita; Ozoliņš, Gatis (2017). „Transformace neopopanismu v Lotyšsku: od přežití k obrození“. Otevřená teologie. 2 (3): 235–244. doi:10.1515 / opth-2017-0019. ISSN 2300-6579. Citováno 23. října 2019.
- ^ Pourchier-Plasseraud, Suzanne (2015). Umění a národ: Role výtvarného umění a umělců při tvorbě lotyšské identity, 1905-1940. Brill; Rodopi. str. 76. doi:10.1163/9789004300286. ISBN 978-90-04-30028-6.
- ^ „Piemineklis etnogrāfam un dievturim Ernestam Brastiņam (1892-942)“ (v lotyštině). Rižská památková agentura. Citováno 23. října 2019.