Míč vévodkyně z Richmondu - Duchess of Richmonds ball - Wikipedia

Vévodkyně z Richmondova plesu podle Robert Alexander Hillingford (70. léta 18. století)

The Míč vévodkyně z Richmondu byl míč hostila Charlotte, vévodkyně z Richmondu v Brusel dne 15. června 1815, v noci před Battle of Quatre Bras. Charlotte manžel Charles Lennox, 4. vévoda z Richmondu, velil rezervním silám v Bruselu, které pro případ chránily toto město Napoleon Bonaparte napadl.

Elizabeth Longford popsal jako „nejslavnější ples v historii“.[1] "Míč byl určitě skvělá záležitost",[2] při kterém „s výjimkou tří generálů každý důstojník vysoko v [Wellingtonova] armáda bylo tam vidět “.[3]

Řízení bylo přerušeno krátce po příjezdu Vévoda z Wellingtonu, když byl informován o Napoleonově nečekaném postupu na nedaleké křižovatce Quatre Bras. To ho přinutilo odejít poté, co nařídil svým důstojníkům odejít, aby se připojili k jejich plukům. Někteří z důstojníků brzy zemřou v bitvě a naléhavost dramatu poskytla trvalé téma umělcům, romanopiscům a básníkům.

Míček

Podle lady Georgiana, dcery vévodkyně,

Nyní slavný ples mé matky se konal ve velké místnosti v přízemí vlevo od vchodu, spojené se zbytkem domu pomocí předpokoj. Používal jej stavitel autobusů, od kterého byl dům najat, k naložení kočárů, ale než jsme tam přišli, byl papírovaný; a vzpomínám si na papír - mřížový vzor s růžemi. … U večeře s míčem jsem seděl vedle Vévoda z Wellingtonu, když mi dal originální miniaturu, kterou namaloval belgický umělec. …

— Georgiana, vdova Lady De Ros[4]

Lady Louisa, další z dcer vévodkyně, si vzpomněla:

Dobře si pamatuji, jak Gordon Highlanders tančí na plese. Moje matka si myslela, že by zajímalo cizince, aby je viděli,[A] což se stalo. Pamatuji si, že jsem slyšel, že někteří chudáci, kteří tančili v našem domě, zemřeli ve Waterloo. Na skotské tanečníky se díval docela velký dav.

— Lady Louisa[2]

Přesné pořadí tanců na tomto plese není známé, ale současný kritický pozorovatel má k sezóně v Bruselu komentář:

Kdykoli se sejdou, je tu nejpřísnější etiketa. Ženy při vstupu vždy pozdravily na každé straně tváře; oni pak položili [sic] dolů tuhý jako waxworks. Začínají s dokonalým míčem froideur pokračují ve svých nebezpečných valčík (ve kterém se spojí všechny Angličanky) a skončit s gallopade, zcela neslušné a násilné dovádění.

— Reverend George Griffin Stonestreet[5][b]
Inteligence bitvy u Ligny (1818) od William Heath, zobrazující pruského důstojníka informujícího vévodu z Wellingtonu, že Francouzi překročili hranici v Charleroi a že Prusové soustředí svou armádu v Ligny

Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu se svým intimním personálem dorazil nějaký čas mezi 23:00. a půlnoc.[C] Krátce před večeří, která začala kolem 1 hodiny ráno,[7] Henry Weber, an pobočník na William, princ Oranžský, dorazil se zprávou pro prince. Princ ji podal Wellingtonovi, který ji neotevřený uložil do kapsy. Krátce nato si Wellington přečetl zprávu - napsanou kolem 22:00., Která hlásila, že pruské síly byli Francouzi nuceni ustoupit z Fleurus. Protože Fleurus je severovýchodně od Charleroi to znamenalo, že Francouzi překročili řeku Sambre (ačkoli Wellington z této zprávy nemohl říct, v jaké síle) - Wellington požádal prince, aby se okamžitě vrátil do svého sídla, a poté po vydání několika dalších rozkazů šel do večeře, kde seděl mezi lady Frances Webster a lady Georgiana. Prince of Orange se k jeho překvapení vrátil a šeptem ho informoval o dalším odeslání, které poslal Baron Rebecque do princova sídla v Braine-le-Comte, a datem 22:30. Informovala prince, že Francouzi vytlačili hlavní Charleroi na bruselskou silnici až tak daleko Quatre Bras.[d] Poté, co zopakoval princi, že by se měl vrátit do své centrály, Wellington nadále seděl u stolu a ještě 20 minut mluvil, než oznámil, že odejde do postele. Vstal z večeře a:[8]

zašeptal, aby se zeptal vévody z Richmondu, jestli má dobrou mapu. Vévoda z Richmondu řekl, že ano, a vzal Wellingtona do své šatny. Wellington zavřel dveře a řekl: „Napoleon mě pokořil, proboha; získal na mě čtyřiadvacetihodinový pochod.… Nařídil jsem armádě, aby se soustředila na Quatre Bras; ale tam ho nezastavíme, a pokud takže s ním musím bojovat tam„(přejel palcem nehtu nad pozicí Waterloo). Konverzaci mi zopakoval vévoda z Richmondu dvě minuty poté, co k ní došlo.

— Kapitáne Bowlese[9][E]

Atmosféra v místnosti se změnila, když mezi hosty kolovaly zprávy, že Francouzi překračují hranice:

Když vévoda [z Wellingtonu] dorazil docela pozdě na ples, tančil jsem, ale hned jsem k němu šel a zeptal se na ty zvěsti. Velmi vážně řekl: „Ano, jsou pravdivé; zítra jsme pryč.“ Tato strašná zpráva se šířila přímo, a zatímco někteří důstojníci spěchali pryč, jiní zůstali na plese a ve skutečnosti neměli čas se převléknout, ale bojovali ve večerních kostýmech. Šel jsem se svým nejstarší bratr (A.D.C.. do Prince of Orange ) do jeho domu, který stál v naší zahradě, abychom mu pomohli sbalit se, poté jsme se vrátili do tanečního sálu, kde jsme našli nějaké energické a bezcitné mladé dámy, které stále tančily. Poté jsem slyšel, že bylo řečeno, že „dámy Lennox byly pokuta„a neudělal vyznamenání plesu dobře.“… Byl to strašný večer, když jsme se rozloučili s přáteli a známými, mnoho z nich už nikdy nebylo vidět. Vévoda z Brunswicku, když mě opustil v předpokoji sousedícím s tanečním sálem, udělal ze mě civilní řeč o tom, že Brunswickové se jistě budou odlišovat po „poctě“, kterou jim udělali tím, že jsem doprovázel vévodu z Wellingtonu k jejich recenzi ! Vzpomínám si, že jsem byl docela vyprovokován chudými Lord Hay, temperamentní veselé mládí plné vojenského nadšení, kterého jsem velmi dobře znal pro jeho potěšení z myšlenky jít do akce a ze všech poct, které měl získat; a první zpráva, kterou jsme měli 16., byla, že on a vévoda z Brunswicku byli zabiti. …

— Georgiana, vdova Lady De Ros[10]
Před Waterloo (1868), autor Henry O'Neil, zobrazující důstojníky odlétající z míče vévodkyně z Richmondu

Katherine Arden, dcera Richard Arden, 1. lord Alvanley, popsal události ke konci plesu a zbytku noci:

... při našem příchodu na ples nám bylo řečeno, že vojáci měli rozkaz pochodovat ve tři ráno a že každý důstojník se do té doby musí přidat ke svému pluku, jak postupovali Francouzi, nemůžete si představit zděšení a zděšení, které se objevilo na každé tváři. Ti, kdo měli bratry a syny, aby se otevřeně zasnoubili, ustoupili svému zármutku, protože poslední rozloučení mnoha se odehrálo na tomto nejstrašnějším plese; ostatní (a díky nebi jsme se zařadili mezi toto číslo, protože i uprostřed mých největších obav jsem stále cítil, že vděčnost je můj prominentní pocit, že můj milovaný Dicku kteří tu nebyli), kteří neměli blízký vztah, ale přesto cítili, že mezi mnoha přáteli, které jsme tam všichni měli, bylo nemožné, aby všichni utekli, a že až se o nich příště doslechneme, mohli být sečteni s mrtvými; ve skutečnosti, drahá teto, nemohu vám popsat smíšené pocity; jsem si jistý, že jim porozumíte a cítím se zcela nedostatečně, abych je vyjádřil. Zůstali jsme na tomto plese co nejkratší dobu, ale dost dlouho na to, abychom viděli expres po expresu dorazit k vévodovi z Wellingtonu, slyšeli jsme o pomocnících z tábora, kteří přicházejí bez dechu se zprávami, a abychom viděli, co bylo mimořádnější vše, vévodova vyrovnanost byla trochu rozporuplná. Vzali jsme truchlivé rozloučení s některými z našich nejlepších přátel a vrátili jsme se domů k ničemu jinému, než k odpočinku. Ráno svítilo nejkrásněji [sic] a před sedmou jsme před našimi okny viděli projít 12 000 Brunswicků, Skotů a Angličanů, z nichž třetina před nocí byla smíchána s prachem. Mama se rozloučila s vévodou [z Wellingtonu], když procházel kolem, ale Fanny a já jsme se konečně unavili, měli jsme před odchodem do postele. …

— Katherine Arden[3]

Taneční sál

Půdorys William, bratr Lady de Ros

V době plesu nebyl veden přesný záznam o umístění tanečního sálu. V roce 1887 zveřejnil plán domu lady De Ros (dcera vévodkyně z Richmondu), kterou poskytl její bratr, který oba pobývali v dům. To bylo později přetištěno v „Vzpomínkách na lady de Ros“ ctihodné paní J. R. Swintonové, její dcery.[11]

Dům trenéra, navrhl Sir William Fraser v roce 1888 jako pravděpodobné umístění míče

Sir William Fraser prozkoumal web a dospěl k závěru, že místnost navržená jako taneční sál Lady de Ros byla příliš malý prostor pro počet lidí, kteří se plesu zúčastnili.[12] Krátce po své návštěvě napsal dopis Časy který byl zveřejněn 25. srpna 1888. Oznámil, že pravděpodobně objevil pokoj a že nebyl součástí hlavního majetku, který si vévoda z Richmondu pronajal Rue des Cendres, ale byl autobusový dům, který couval na pozemek a měl adresu ve vedlejší ulici, Rue de la Blanchisserie. Místnost měla rozměry 37 metrů dlouhá, 16 metrů široká a 16 metrů vysoká (nízký strop byl případ, kdy realita narazila na jeden význam: Lord Byron umělecká narážka na „ten vysoký sál“).[13][14]

Výzkum právníka P. Duviviera a publikovaný Fleischmanem a Aertsem v jejich knize z roku 1956 Přívěsek Bruxelles la bataille de Waterloo navrhnout alternativní teorii. Navrhuje, aby Fraserovi bylo neznámé, že v době vyšetřování byl autobusový sál používaný jako taneční sál zbořen a že budova, kterou považoval za taneční sál, byla postavena až po roce 1815.[15]

Seznam pozvánek

Na ples byly zaslány pozvánky:[F][G]

Kulturní vlivy

Černý Brunswicker podle Millais

Ples inspiroval řadu spisovatelů a umělců v devatenáctém století.[26] Sir Walter Scott zmínil to při předávání Paulovy dopisy jeho příbuzným.[27] Popsal to William Makepeace Thackeray v Vanity Fair a tím Lord Byron v Pouť Childe Haroldové. Byron zdůrazňuje kontrast mezi kouzlem míče a hrůzou bitvy a soustředí se na emocionální rozchody,

: Aha! tehdy a tam spěchal sem a tam,

A sbírání slz a chvění úzkosti
A tváře všechny bledé, což ale před hodinou
Začervenal se chválou jejich vlastní rozkoše;
A došlo k náhlým rozchodům, jako byl tisk
Život z mladých srdcí a dusivých povzdechů
Které by se mohly opakovat; kdo mohl hádat
Pokud by se tyto vzájemné oči měly setkat ještě více,
Vzhledem k tomu, že v noci tak sladká tak hrozná rána mohla stoupat!
— Lord Byron, Pouť Childe Haroldové[28]

Thackerayovo dramatické využití míče Vanity Fair inspirovala zase řadu vyobrazení obrazovky. Jeden pozoruhodný příklad pochází z roku 1935 RKO Výroba Becky Sharp, první celovečerní Technicolor film propuštěn po zdokonalení plnobarevné třípruhové metody,[29][30] díky čemuž je ples vévodkyně z Richmondu vůbec první historickou scénou v celobarevném celovečerním filmu.[31] Kritici toho dne nebyli laskaví k samotnému obrazu, ale sekvence, ve které policisté spěchají opustit míč - červená jejich kabáty náhle a emocionálně vyplňují rámeček - byla široce chválena jako ukázka velkého slibu pro dramatické použití barev na obrazovce.[32]

Ples také inspiroval umělce, včetně John Everett Millais, který maloval Černý Brunswicker v roce 1860, Henry Nelson O'Neil kdo maloval Před Waterloo v roce 1868 a Robert Hillingford kdo maloval Vévodkyně z Richmondova plesu.[16]

Míč byl scénou ve třetím dějství melodramatu Ve dnech vévody napsáno Charles Haddon Chambers a J. Comyns Carr, to bylo přepychově vystaveno ve výrobě z roku 1897, s kulisou Williama Harforda ukazující halu a schodiště uvnitř domu vévodkyně.[33]

Plesu se účastní několik postav Georgette Heyer román z roku 1937 Neslavná armáda, a také v její novelizaci života Sir Harry Smith, 1. Baronet, Španělská nevěsta.

Předvoláni do Waterloo: Brusel, úsvit 16. června 1815 podle Robert Alexander Hillingford

Míč využil Sergej Bondarchuk ve svém filmu z roku 1970 Waterloo pro dramatický efekt. Bondarchuk postavil armádu v míru proti blížící se bitvě, a to zejména jako dramatická kulisa, která ukazuje, jak úplně se Napoleonovi podařilo „humbugovat“ Wellingtonovi.

V románu Sharpe's Waterloo (1990), Bernard Cornwell používá míč podobným způsobem jako Bondarchuk a umístí svou postavu Richard Sharpe v roli asistenta, který přináší katastrofické zprávy do Wellingtonu, ale obsahuje dílčí spiknutí, kde Sharpe bojuje s Lord John Rossendale, Milenec Sharpe manželky a muž, který dluží Sharpe peníze.

Fiktivní účet je uveden o plesu vévodkyně z Richmondu v Aktivisté, Svazek 14 Morlandská dynastie, série historických románů podle autora Cynthia Harrod-Eagles. Některé z fiktivních rodin Morlandových a dalších postav se účastní plesu a události, které se odehrávají, jsou viděny a prožívány jejich očima.

Míč slouží jako kulisa pro první kapitolu Julian Fellowes 2016 román, Belgravia. Tato kapitola má název „Tanec do bitvy“ a zobrazuje potenciál mésalliance tomu se příští den vyhne osudovost bitevního pole v Quatre Bras. Fellowes do své knihy začleňuje skutečné události, ke kterým došlo během plesu, a vkládá do nich své fiktivní postavy.

Potomci hostů na původním plese, kteří se účastnili Bicentennial Ball v roce 2015

Dne 15. června 1965 uspořádal britský velvyslanec v Bruselu ples u příležitosti 150. výročí bitvy u Waterloo a plesu vévodkyně z Richmondu. Funkce se zúčastnilo 540 hostů, z nichž většinu tvořili Belgičané.[34] Tento vzpomínkový ples se nyní stal každoroční událostí, kdy získané peníze směřovaly na podporu několika charitativních organizací.[35]

Poznámky

  1. ^ Charlotte, vévodkyně z Richmondu, byla sama Gordon: nejstarší dcera Alexander, vévoda z Gordonu a Jane, dcera sira Williama Maxwella, 3. baroneta z Monreithu.
  2. ^ V důsledku Francouzské revoluční války a Napoleonské války Britská společnost byla odříznuta od módy ve zbytku Evropy a s koncem nepřátelských akcí v roce 1814 se ti, kteří se odvážili navštívit evropský kontinent, chtěli přizpůsobit nejnovější kontinentální módě včetně nových tanců (i když jen proto, aby nevypadali neochvějně a staromódní v kontinentální společnosti).[5] Ne všichni v Británii to schválili a poté, co se valčík v příštím roce tančil na dvoře prince regenta Časy zaznělo v úvodníku o „tomto obscénním projevu“ a varovalo „každého rodiče před vystavením své dcery tak fatální nákaze“.[6]
  3. ^ Tim Clayton uvádí, že Wellington musel přijet kolem 23:00., (Clayton 2014, str. 76) zatímco Miller umístí vévodův příjezd kolem půlnoci (Miller 2005, str. 67).
  4. ^ Toto druhé odeslání poskytlo Wellingtonovi další důležité informace. První bylo, že protože Fleurus byl na jiné hlavní silnici z Charleroi od silnice Quatre Bras, znamenalo to, že Francouzi museli překročit řeku Sambre v platnosti. Zadruhé, i když Charleroi a Fleurus byli demonstroval Prusy, oblast přímo na jih od Quatre Bras byla vytyčena anglo-spojenci, což znamenalo, že jednotky jeho vlastního velení byly nyní přímo proti Francouzům.
  5. ^ „V průběhu večera vévoda požádal mého otce o mapu země a vešel do své pracovny, která byla ve stejném patře jako taneční sál, aby se na ni podíval. Položil prst na Waterloo a řekl: bojovalo by se tam. Můj otec označil místo tužkou, ale bohužel! Mapa byla ztracena nebo ukradena, protože se z Kanady s jeho ostatním majetkem nikdy nevrátila “(Vdova Lady De Ros 1889, str. 43).
  6. ^ „Následující seznam pozvaných hostů dala moje matka Lord Verulam, který mi poslal jeho kopii. Několik důstojníků nebylo přítomno, protože byli ve službě “- Georgiana, vdova Lady De Ros (Swinton 1893, str. 124–132).
  7. ^ Řada záznamů byla upravena pomocí seznamu poskytnutého Královské zbrojnice 2015. Úpravy zahrnují přidělování hodností a pluků přítomným i obětem.
  8. ^ Lady De Ros komentovala svůj seznam tímto komentářem „(z jejich domu jsme viděli přivedené zraněné: lord Uxbridge, lord F. Somerset atd.)“ (Swinton 1893, str. 125).
  9. ^ Hraběnka Vdova Anne-Henriette d'Oultremont (rozená Neuf; 1757–1830) byla matkou hraběte Emile d'Oultremont (Miller 2005, s. 76–77)
  10. ^ V seznamu hostů De Ross byla „La Tour Du Pin“ chybně napsána „Latour Lupin“
  11. ^ Dcera, lady Elizabeth Conyngham, se provdala Charles Gordon, 10. markýz z Huntly (Bulloch 1902, str. 42).
  12. ^ Styčný důstojník vévody z Wellingtonu v sídle Prince of Orange (Hofschröer 2006, str. 2).
  13. ^ Lady Suttonová byla vdovou Sir Thomas Sutton, 1. Baronet (Miller 2005, str. 61).
  14. ^ Jméno reverenda Samuela Briscalla se v seznamu Lady De Ros píše „Brixall“ (Swinton 1893, str. 132).
  1. ^ Hastings 1986, s. 230.
  2. ^ A b Bulloch 1902, str. 42.
  3. ^ A b Arden 1898, Dopis.
  4. ^ Vdova Lady De Ros 1889, str. 40.
  5. ^ A b Miller 2005, str. 67.
  6. ^ Rez 2013, str. 69.
  7. ^ Clayton 2014, str. 77.
  8. ^ Hastings 1986, str. 233–234.
  9. ^ Forbes 1896 Kapitola: „Vnitřní historie kampaně Waterloo“ uvádí Dopisy První hrabě z Malmesbury
  10. ^ Vdova Lady De Ros 1889, str. 40, 43.
  11. ^ Vdova Lady De Ros 1889, str. 39.
  12. ^ Fraser 1902, str. 304–310.
  13. ^ Fraser 1902, str. 270–273.
  14. ^ Lord Byron, Pouť Childe Haroldové, Zpěv třetí, sloka XXIII.
  15. ^ Wit 2014 cituje Fleischman & Aerts 1956, str. 234–237
  16. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w X y z aa ab ac inzerát ae af ag ah ai aj ak al dopoledne an ao ap Královské zbrojnice 2015.
  17. ^ Eupedia 2013.
  18. ^ Summerville 2007, str. 4.
  19. ^ Lady Alvanley a dcery Katherine a Fanny (Arden 1898, Dopis).
  20. ^ A b Vnuk George Gordon, 3. hrabě z Aberdeenu (Bulloch 1902, str. 42).
  21. ^ A b C d E Královské zbrojnice 2015; Mount 2015
  22. ^ Mount 2015.
  23. ^ Urban 1838, str. 443.
  24. ^ Šedá 1966.
  25. ^ Glover 1968.
  26. ^ Fraser 1902, str. 272.
  27. ^ Scott 1841, str. 16.
  28. ^ wikisource má původní text této básně.
  29. ^ Hart 2010.
  30. ^ Zaměstnanci FM 1934.
  31. ^ Higgins 2007, str. 48.
  32. ^ Higgins 2007, Kapitola 3.
  33. ^ Bulloch 1902, str. 43; New York Times 1897, str. 7; a Eastern Michigan University 2009
  34. ^ Hansard 1965
  35. ^ Robinson 2011; a Výbor vévodkyně z Richmondu Ball 2013

Reference

Další čtení

externí odkazy

Souřadnice: 50 ° 51'13 ″ severní šířky 4 ° 21'33 ″ východní délky / 50,8535 ° N 4,3592 ° V / 50.8535; 4.3592