Decentralizace ve Francii - Decentralisation in France

v Francie, politika decentralizace byl zahájen akty francouzského parlamentu známého jako Gaston Defferre Zákony v roce 1982. Před novými zákony měly francouzské obce a departementy omezenou autonomii na základě zákonů přijatých v letech 1871 a 1884.

Decentralizaci ve Francii lze rozdělit do tří kategorií - Institucionální, územní a funkční decentralizace.

Institucionální decentralizace

Jedná se o proces přenosu moci do nově vytvořených institucí a liší se od aktu dekoncentrace moci, což je přenos síly v rámci téže instituce. Tato decentralizace má obecnou povahu a ovlivňuje všechny politiky nebo pravomoci související s územím nebo zaměřené na konkrétní oblasti veřejné politiky a vlády. Dalším projevem této kategorie je decentralizace Banque de France a dalších veřejných orgánů (Groupement d'intérêt public).

Územní decentralizace

Tento aspekt decentralizace je zaměřen na poskytování územní kolektivy ve Francii oddělit definované odpovědnosti a zdroje a zajistit volbu zástupců obyvateli těchto území. Toto se opět liší od dekoncentrace, což je situace, kdy se ústřední vláda snaží zlepšit efektivitu delegováním určité politiky a pravomocí na centrálně jmenovaného zástupce (prefekta).

Zákony o decentralizaci přijaté dne 10. srpna 1871 a 5. dubna 1884 vedly k připsání pravomocí resortním radám a obecním radám. Až do zákonů z roku 1982 měly resortní rady velmi omezené pravomoci a byly skutečně pod správou ministerského prefekta.

Zákon z roku 1982 [1] schválený vládou Pierra Mauroye představil tři nové prvky:

  • Správní správu prefekta nahradila právní kontrola a vyváženost správních soudů a krajů účetní dvory.
  • Výkonná moc resortu převedena z prefekta na předsedu resortní rady
  • Vytváření regionů s plnou mocí a uznáním jako územní kolektivy

Zákony z roku 1983 (Gaston Defferre Laws) ze dne 7. ledna[2] a 22. července [3] definoval odpovědnost nových orgánů a způsob jejich financování.

Tyto zákony následovaly po prvním neúspěšném pokusu o decentralizaci (referendum o reformě senátu a regionalizace) v roce 1969 generálem De Gaullem.

V letech 2002 a 2004 zahájila druhá etapa územní decentralizace Jean-Pierre Raffarin. Změna ústavy z roku 2003 (28. března) zavedla zásadu finanční autonomie územních kolektivit a do francouzské ústavy byla zavedena slova Region a decentralizace. Změny rovněž zavedly možnost pořádat místní referenda a petiční právo.

Změny ústavy zavedly finanční autonomii tří úrovní místní správy (obec, ministerstvo a kraj) a převod nových odpovědností na regiony v letech 2004 a 2005.

  • odpovědnost nepedagogických pracovníků ve školách
  • profesionální trénink
  • regionální příměstská železniční doprava

Funkční decentralizace

K tomuto aspektu decentralizace dochází, když se ústřední nebo místní vláda rozhodne neprovádět přímo jednu ze svých pravomocí, ale předat tuto moc veřejnému orgánu nebo quango.

V takovém případě má orgán jasně definovanou funkci a rozpočet pro provádění této funkce. Příkladem mohou být univerzity nebo dopravní úřad RATP v Paříži.

Finanční samostatnost

Místní daně a poplatky

V roce 2006 47% (89 miliard EUR)[4]místní výdaje byly pokryty z daní a cel stanovených a zvýšených na místní úrovni. Hlavní přímé daně jsou:

  • Daň z nemovitosti
  • Pozemková daň
  • Daň z podnikání

Hlavní nepřímé daně jsou:

  • místní daň za vybavení
  • příspěvek na veřejnou dopravu
  • turistická daň
  • daň z reklamy
  • daň z hazardu
  • daň za lyžařský vlek

Vládní převody a granty

V roce 2006 to představovalo 33% (62 miliard EUR) místních výdajů. Granty pokrývají zvýšené výdaje místních orgánů v důsledku přenosu odpovědností z centrální na místní správu v důsledku decentralizace.

Granty a převody spadají do 3 kategorií:

  • granty a dotace na běžné výdaje
  • granty a dotace na infrastrukturu
  • kompenzace za převod odpovědnosti

Místní orgány mohou tyto zdroje utratit, jak se rozhodnou, avšak kvůli stále rostoucím nákladům na tyto granty byl v roce 1996 zaveden Pakt stability a později nahrazen Paktem růstu a solidarity v roce 1999.

Výpůjčka

Výpůjčky jsou třetím největším zdrojem zdrojů pro místní správu ve Francii. V roce 2006 to představovalo 9% (17 miliard EUR) výdajů a od roku 1997 neustále klesá.

Místní orgány nemusí za účelem vypůjčení peněz vyžadovat povolení od ústřední vlády, ale všechny zdroje z půjček lze použít pouze na investice (nikoli aktuální výdaje).

Další zdroje

Zbytek zdrojů místní správy (11%) pochází z nájemného, ​​cel a evropských strukturálních fondů.

Výdaje místní správy

V letech 1982 až 2007 vzrostly celkové výdaje místních samospráv z 56 miliard EUR na 168 miliard EUR.[5]

Aktuální výdaje

V roce 2007 mělo 66% celkových výdajů místní správy pokrýt běžné výdaje, včetně:

  • Platy (41 miliard eur)
  • Správa dluhu (4,2 miliardy eur)
  • Zásoby

Investiční výdaje

V celkové výši 68 miliard EUR v roce 2007 zahrnuje:

  • Splacení dluhu (11,2 miliardy eur)
  • Nová infrastruktura a nákupy nemovitostí

Viz také

Reference

  1. ^ „Loi n ° 82-213 du 2 mars 1982 relative aux droits et libertés des communes, des départements et des régions“ (francouzsky). Legifrance. Citováno 28. října 2013.
  2. ^ „Loi n ° 83-8 du 7 janvier 1983 relativní à la répartition de compétences entre les communes, les départements, les régions et l'Etat * loi Defferre *“ (francouzsky). Legifrance. Citováno 28. října 2013.
  3. ^ „Loi n ° 83-663 du 22 juillet 1983 completeant la loi n ° 83-8 du 7 janvier 1983 relativní à la répartition de compétences entre les communes, les départements, les régions et l'Etat“ (francouzsky). Legifrance. Citováno 28. října 2013.
  4. ^ „Quelles sont les différentes ressources des collectivités? - Les ressources des collectivités locales Découverte des instituce - Repères“. vie-publique.fr. 24. září 2013. Citováno 28. října 2013.
  5. ^ „Comment se répartissent les dépenses des collectivités teritoriales? - Les dépenses des collectivités locales Découverte des institutes - Repères“. vie-publique.fr. 20. června 2013. Citováno 28. října 2013.