Charles Augustin Sainte-Beuve - Charles Augustin Sainte-Beuve

Charles Augustin Sainte-Beuve
Sainte-Beuve.jpg
narozený(1804-12-23)23. prosince 1804
Boulogne-sur-Mer, Francie
Zemřel13. října 1869(1869-10-13) (ve věku 64)
Paříž
obsazeníLiterární kritik
Jazykfrancouzština
Národnostfrancouzština
Alma materCollège Charlemagne
Pozoruhodné prácePort-Royal

Charles Augustin Sainte-Beuve (Francouzština:[sɛ̃t bœv]; 23 prosince 1804-13. Října 1869) byl a francouzština literární kritik.

Osobní a veřejný život

Raná léta

Narodil se v Boulogne, tam studoval a studoval medicínu na Collège Charlemagne v Paříži (1824–27). V roce 1828 působil v nemocnici St Louis. Počínaje rokem 1824 přispíval literárními články Premier lundis jeho shromážděných Funguje, do novin Zeměkoule, a v roce 1827 přišel přezkumem Victor Hugo je Odes et Ballades,[1] do úzké spolupráce s Hugem a Cénacle, literární kruh, který se snažil definovat myšlenky povstání Romantismus a bojovat proti klasice formalismus. Sainte-Beuve se s Hugem spřátelil poté, co vydal příznivý přehled autorova díla, ale později měl poměr s Hugovou ženou, Adèle Foucher, což mělo za následek jejich odcizení. Je zvláštní, že když byl Sainte-Beuve jmenován členem Francouzská akademie v roce 1845 padla na Huga obřadní povinnost přednášet přijímací projev.

Kariéra

Sainte-Beuve publikoval sbírky básní a částečně autobiografický román Volupté v roce 1834. Jeho články a eseje byly shromážděny svazky Port-Royal a Portréty littéraires.

Pamětní deska, 11 Rue du Montparnasse, Paříž.

Během povstání z roku 1848 v Evropě přednášel na Lutych na Chateaubriand a jeho literární kruh. Vrátil se do Paříž v roce 1849 a zahájil sérii tematických sloupců, Causeries du lundi („Pondělní rozhovory“) v novinách, Le Constitutionnel. Když Louis Napoleon se stal císařem a stal se profesorem Sainte-Beuve latinský poezie na Collège de France, ale antiimperialističtí studenti ho zasyčel a on rezignoval.[1]

Port-Royal

Po několika knihách poezie a několika neúspěšných románech se Sainte-Beuve začal věnovat literárnímu výzkumu, jehož výslednou nejdůležitější publikací je Port-Royal. Pokračoval v přispívání Současná La Revue.

Port-Royal (1837–1859), pravděpodobně mistrovské dílo Sainte-Beuve, je vyčerpávající historií Jansenist opatství Port-Royal-des-Champs poblíž Paříže. Ovlivnilo to nejen historiografii Náboženské vyznání, tj. způsob takového výzkumu, ale také filozofie historie a historie estetika.

Byl jmenován senátorem v roce 1865, v čemž se vyznamenal svými prosbami Svoboda projevu a tisku. Podle Jules Amédée Barbey d'Aurevilly „Sainte-Beuve byl chytrý muž s povahou krocana!“ V posledních letech akutně trpěl a žil hodně v důchodu.

Jednou z kritických tvrzení Sainte-Beuve bylo, že aby bylo možné porozumět umělci a jeho dílu, bylo nutné porozumět jeho životopisu. Marcel Proust vzal s touto představou problém a zapudil ji v sadě esejů, Contre Sainte-Beuve („Proti Sainte-Beuve“). Proust rozvinul myšlenky, které byly v těchto esejích poprvé vyjádřeny v À la recherche du temps perdu (Hledání ztraceného času).

Recepce

V roce 1880 Friedrich Nietzsche, přestože se stal uznávaným odpůrcem Sainte-Beuve, pobídl manželku svého přítele Franz Overbeck, Ida Overbeck, přeložit Causeries du lundi do němčiny. Do té doby nebyl Sainte-Beuve nikdy vydáván v němčině navzdory svému velkému významu ve Francii, protože byl považován za představitele francouzského způsobu myšlení nenáviděného v Německu. Překlad Idy Overbeckové se objevil v roce 1880 pod názvem Die Menschen des XVIII. Jahrhunderts (Muži 18. století). Nietzsche 18. srpna 1880 napsal Idě Overbeckové: „Před hodinou jsem obdržel Die Menschen des XVIII. Jahrhunderts, [...] Je to jen úžasná kniha. Myslím, že jsem se rozplakal. “Překlad Idy Overbeckové je důležitým dokumentem kulturního přenosu mezi Německem a Francií v období silného napětí, ale byl do značné míry ignorován. Až v roce 2014 vyšlo kritické a komentované vydání tohoto překladu se objevil v tisku.[2]

Sainte-Beuve zemřel v Paříži ve věku 64 let.

Publikace

Francouzská literatura
podle kategorie
Francouzská literární historie
Francouzští spisovatelé
  • Chronologický seznam
  • Spisovatelé podle kategorie
  • Esejisté
  • Romanopisci
  • Dramatici
  • Básníci
  • Autoři povídek
  • Dětští spisovatelé
Portály
  • Francie
  • Literatura

Literatura faktu

  • Tableau Historique et Critique de la Poésie Française et du Théâtre Français au XVIe Siècle (2 obj., 1828).
  • Port-Royal (5 vols., 1840–1859).
  • Portréty Littéraires (3 obj., 1844; 1876–78).
  • Současné portréty (5 vols., 1846; 1869–71).
  • Portréty de Femmes (1844; 1870).
  • Causeries du Lundi (16 vols., 1851–1881).
  • Nouveaux Lundis (13 vols., 1863–1870).
  • Premiéři Lundis (3 obj., 1874–1875).
  • Étude sur Virgile (1857).
  • Chateaubriand a syn Groupe Littéraire (2 obj., 1860).
  • Le Général Jomini (1869).
  • Madame Desbordes-Valmore (1870).
  • M. de Talleyrand (1870).
  • P.-J. Proudhon (1872).
  • Chroniques Parisiennes (1843–1845 & 1876).
  • Les Cahiers de Sainte-Beuve (1876).
  • Mes jedy (1926).

Beletrie

  • Volupté (1834).
  • Madame de Pontivy (1839).
  • Christel (1839).
  • La Pendule (1880).

Poezie

  • Vie, Poésies et Pensées de Joseph Delorme (1829).
  • Les Consolations (1830).
  • Pensées d'août (1837).
  • Livre d'Amour (1843).
  • Poésies Complètes (1863).
  • Poésies françaises d'une Italienne (1854) od Agathe-Sophie Sasserno, předmluva Sainte-Beuve

V anglickém překladu

  • Portréty oslavovaných žen (1868, trans., Harriet W. Preston).
  • Monografie Madame Desbordes-Valmore (1873, trans., Harriet W. Preston).
  • Anglické portréty (1875, výběr z Causeries du Lundi).
  • Pondělní chaty (1877, překl., William Matthews)
  • Eseje o mužích a ženách (1890, trans., William Matthews a Harriet W. Preston).
  • Eseje (1890, trans., Elizabeth Lee).
  • Portréty mužů (1891, trans., Forsyth Edeveain).
  • Portréty žen (1891, trans., Helen Stott).
  • Vyberte Eseje Sainte-Beuve (1895, trans., Arthur John Butler ).
  • Princ de Ligne (1899, trans., Katharine Prescott Wormeley).
  • Korespondence paní, princezny Palatine (1899, trans., Katharine Prescott Wormeley).
  • Eseje Sainte-Beuve (1901, ed., William Sharp).
  • Monografie a dopisy kardinála de Bernis (1902, trans., Katharine Prescott Wormeley).
  • Causeries du lundi (1909–11, 8 vol., Trans., E.J. Trechmann).
  • Volupté: Smyslný muž (1995, trans., Marilyn Gaddis Rose).

Reference

Citace

  1. ^ A b Arnold, Matthew (1911). „Sainte-Beuve, Charles Augustin“. V Chisholm, Hugh (ed.). Encyklopedie Britannica. 23 (11. vydání). Cambridge University Press. str. 1022–1024.
  2. ^ Charles-Augustin Sainte-Beuve: Menschen des XVIII. Jahrhunderts. Übersetzt von Ida Overbeck, iniciátor von Friedrich Nietzsche. Mit frisch entdeckten Aufzeichnungen von Ida Overbeck neu ediert von Andreas Urs Sommer. 423 s. Berlin: Die Andere Bibliothek, 2014. ISBN  978-3-8477-0355-6

Zdroje

  • Nicolson, Harold George (1957). Sainte-Beuve. London: Constable.
  • Williams, Roger L. (1957). „Sainte-Beuve, sultán literatury“. V: Gaslight and Shadow: The World of Napoleon III. New York: Macmillan.

Další čtení

  • Arnold, Matthew (1910). „Sainte-Beuve.“ V: Pokusy o kritiku. Boston: The Ball Publishing Co., str. 137–152.
  • Babbitt, Irving (1912). Mistři moderní francouzské kritiky. Boston a New York: Houghton Mifflin Company, s. 79–188.
  • Barlow, Norman H. (1964). Sainte-Beuve to Baudelaire: Poetic Legacy. Durham, N.C .: Duke University Press.
  • Birrell, Augustine (1892). „Sainte-Beuve.“ V: Res Judicatæ. New York: Charles Scribner's Sons, s. 298–308.
  • Calvert, George H. (1875). „Kritik Sainte-Beuve.“ V: Eseje - estetické. Boston: Lee a Shepard, str. 158–197.
  • Chadbourne, Richard M. (1977). Charles-Augustin Sainte-Beuve. Boston: Twayne Publishers.
  • Dowden, Edwarde (1902). „Literární kritika ve Francii.“ V: Nová studia literatury. London: Kegan Paul, Trench, Trübner & Co., str. 388–418.
  • Compagnon, Antoine (1995). „Sainte-Beuve a Canon,“ MLN, Sv. 110, č. 5, francouzské vydání, s. 1188–1199.
  • Guérard, Albert Léon (1913). „Kritici a historici: Sainte-Beuve, Taine.“ V: Francouzští proroci včera. New York: D. Appleton and Company, s. 201–223.
  • Harper, George McLean (1897). „Sainte-Beuve,“ Scribner's Magazine, Sv. XXII, č. 5, s. 594–600.
  • Harper, George McLean (1901). „Sainte-Beuve.“ V: Mistři francouzské literatury. New York: Charles Scribner's Sons, s. 219–275.
  • Harper, George McLean (1909). Charles Augustin Sainte-Beuve. Filadelfie a Londýn: J. B. Lippincott Company.
  • James, Henry (1880). „Sainte-Beuve,“ The North American Review, Sv. CXXX, č. 278, s. 51–69.
  • Kirk, John Foster (1866). „Sainte-Beuve,“ Atlantický měsíčník, Sv. XVII, č. 102, s. 432–454.
  • Knickerbocker, William S. (1932). „Sainte-Beuve,“ The Sewanee Review, Sv. 40, č. 2, s. 206–225.
  • Lehmann, A.G. (1962). Sainte-Beuve: Portrét kritika, 1804-1842. Oxford: Clarendon Press.
  • MacClintock, Lander (1920). Kritická teorie a praxe Sainte-Beuve po roce 1849. Chicago, Ill.: The University of Chicago Press.
  • Marks, Emerson R. (1964). „Sainte-Beuveho klasicismus,“ Francouzská recenze, Sv. 37, č. 4, str. 411–418.
  • Mott, Lewis Freeman (1925). Sainte-Beuve. New York: D. Appleton and Company.
  • Mulhauser, Ruth E. (1969). Sainte-Beuve a řecko-římská antika. Cleveland: Press of Case Western Reserve University.
  • Nelles, Paul (2000). „Sainte-Beuve mezi renesancí a osvícenstvím,“ Journal of the History of Ideas, Sv. 61, č. 3, str. 473–492.
  • Paton, J. B. (1870). „Sainte-Beuve a Renan,“ The London Quarterly Review, Sv. XXXIII, s. 457–480.
  • Pollak, Gustav (1914). Mezinárodní perspektiva v kritice. New York: Dodd, Mead & Company.
  • Proust, Marcel (1988). Proti Sainte-Beuve a dalším esejům. London: Penguin.
  • Smith, Horatio (1942). „Sainte-Beuve o vědě a lidské povaze: Jouffroy, Le Play, Proudhon,“ Poznámky moderního jazyka, Sv. 57, č. 7, str. 592–602.
  • Sutcliffe, Emerson Grant (1921). „Sainte-Beuve ve fikci,“ South Atlantic Quarterly, Sv. XX, s. 41–51.
  • Switzer, Richard (1960). „Sainte-Beuve a Ottocento,“ Italica, Sv. 37, č. 2, s. 109–117.
  • Whitridge, Arnold (1923). „Osobnost Sainte-Beuve,“ The North American Review, Sv. 217, č. 810, s. 676–687.
  • Whitridge, Arnold (1938). „Matthew Arnold a Sainte-Beuve,“ PMLA, Sv. 53, č. 1, str. 303–313.
  • „Hugo a Sainte-Beuve,“ The National Quarterly Review, Sv. XX, 1869, s. 32–52.
  • „M. Sainte-Beuve,“ Čtvrtletní recenze, Sv. CXIX, 1866, str. 80–108.
  • „Sainte-Beuve,“ The Edinburgh Review, Sv. CXXXII, 1870, s. 126–154.

externí odkazy