Banu Makhzum - Banu Makhzum

Banū Makhzūm
(arabština: بنو مخزوم‎)
Kurajšovci, Adnanité
NisbaMachzumi
UmístěníMekka, Saúdská Arábie předměstí Damašku v Sýrii
Sestoupil zMakhzum ibn Yaqazah
NáboženstvíPohanství
a později islám

Banū Makhzūm (arabština: بنو مخزوم) Byl jedním z bohatých klanů Kurajšovci. Jsou považováni za jedny ze tří nejmocnějších a nejvlivnějších kmenů v Mekka před příchodem islám, další dva jsou Banu Hashim (kmen kmene Islámský prorok Muhammad ) a Banu Umayya[1][2][3] Členy tohoto klanu lze dodnes najít Saudská arábie

Dějiny

Preislámská doba

Banu Makhzum byli hlavním klanem větších Kurajšovci domorodé seskupení, které dominovalo Mekka.[4] Ačkoli v arabské genealogické tradici existuje asi dvacet větví pocházejících z předka Umar ibn Makhzum, linie al-Mughira ibn Abd Allah ibn Umar ibn Makhzum se ukázal jako hlavní rodina Banu Makhzum.[4] Podle historika Martin Hinds „rozsah moci a vlivu Machhzuma v Mekce během 6. století n. l. nelze s jistotou určit“.[4] Na základě tradičních arabských zdrojů tvořili vedle Alanových („spojeneckých“) frakcí Kurajšovců spolu s klany Abd al-Dar, Banu Sahm, Banu Jumah a Banu Adi, v soupeření s klany Banu Hashim a Banu Abd Shams.[4] Ke konci 6. století se v Mekce dostal do popředí Machhumův potomek, Hisham ibn al-Mughira, že Kurajšovci založili systém seznamování, který začal jeho smrtí.[4] Jeho rodina, Banu Hisham, se od té doby stala vedoucím domu Mughirovy linie Makhzum.[4] V té době ovládali Mekkánský obchod s Jemenem a Etiopií Hisham, jeho bratři al-Walid, Hashim a Abu Umayya a řada jejich synů.[5]

Raná islámská éra

Banu Makhzum patřili k nejvýznamnějším odpůrcům islámský prorok Muhammad v Mekce na počátku 7. století.[6] Jeden z jejich náčelníků, Abu Jahl, vedl mekkánskou opozici vůči muslimům a zorganizoval bojkot Muhammadova klanu, Banu Hashim, přibližně v letech 616–618.[6] Muslimové získali výhodu v Bitva o Badr, způsobující těžké ztráty Makhzumu, přičemž bylo zabito sedm nebo osm šlechticů z linie al-Mughira a zhruba stejný počet z ostatních kadetských linií klanu.[6] Ztráty, které Makhzum utrpěl, vedly k významnému oslabení jejich postavení v Mekce a předávaly je do popředí Banu Abd Shams pod vedením Abu Sufyan. Nejméně tři členové Machhumu, všichni z poboček kadetů, bojovali po boku Mohameda v Badru a v době, kdy zahájil dobytí Mekky v lednu 630 mu přeběhlo několik dalších, včetně jednoho z jejich významných vojenských velitelů, Khalid ibn al-Walid, vnuk al-Mughiry.[6] Jedním z nejhorších odpůrců jednání s Mohamedem však bylo Ikrima, syn Abu Jahla a hlavní vůdce klanu.[6] Khalid se účastnil dobytí města a Ikrima následně uprchl do Jemenu.[6] Vedoucí, kteří zůstali, tj. al-Harith ibn Hisham linie al-Mughira a Sa'id ibn Yarbu z poboček kadetů, smířeni s Mohamedem a Banu Makhzumem, byli součástí rodícího se muslimského řádu.[6]

Muhammad zemřel v roce 632 a Ikrima byla mezitím omilostněna a hrála spolu s Khalidem aktivní roli při potlačení arabských kmenů, které přešly z muslimského státu po Mohamedově smrti v Ridda války (632–633).[6] Ikrima později zemřel v boji byzantský síly, případně u Bitva o Ajnadayn, zatímco ostatní členové Machhumu, al-Muhajir ibn Abi Umayya a Abd Allah ibn Abi Rabi'a ibn al-Mughira sloužili různým termínům jako guvernéři části nebo celého Jemenu pod chalífy Abu Bakr (r. 632–634) a Umar (r. 634–644).[6] Nejvýznamnější roli člena Machhumu v tomto období sehrál Khalid, který zaznamenal klíčová vítězství Musaylima v Yamama během Riddových válek a proti Byzantincům během Muslimské dobytí Sýrie (634–638).[6] Jeho syn Abd al-Rahman byl jmenován guvernérem Homs a Jazira a pověstně bojovali proti Byzantincům. Asi čtyřicet mužských potomků Khalida zemřelo v Sýrii na konci roku morem Umajjád pravidlo.[7]

Pozoruhodné členy

Rodokmen

Asma bint Adiy al-BariqiyyahMurrah ibn Ka'bHind bint Surayr ibn Tha'labah
Yaqazah ibn MurrahTaym ibn MurrahKilab ibn Murrah
Řekl ibn Taym
Ka'b ibn Sa'd
„Amr ibn Ka'b
„Amir ibn“ AmrSakhar ibn 'Amr
Hind bint Nuqayd„Uthman Abu Quhafa ibn“ AmirSalma Umm al-Khair bint Sakhar
Umm Farwa
KurajbaAbu BakrMuataqMu'aytaq[13]Quhafa
Umm Amir

Viz také

Reference

  1. ^ Brill, E. J. (1907). Umayyad a ʻAbbásids: Být čtvrtou částí historie islámské civilizace Jurjí Zaydána. 4. Imprimerie Orientale.
  2. ^ ul-Haq, Mazhar (1977). Krátká historie islámu: Od vzestupu islámu k pádu Bagdádu, 571 n.l. do 1258 n.l.. Bookland.
  3. ^ Brown, Jonathan A. C. (2011). Muhammad: Velmi krátký úvod. Oxford University Press.
  4. ^ A b C d E F Hinds, str. 137.
  5. ^ Hinds, str. 137–138.
  6. ^ A b C d E F G h i j Hinds, str. 138.
  7. ^ Hinds, str. 139.
  8. ^ A b al-Tabari, Muhammad ibn Jarir (1998). Historie al-Tabari sv. 39: Biografie Prorokových společníků a jejich následovníků. Přeložila a komentovala Ella Landau-Tasseron. Albany: State University of New York Press. 201–202.
  9. ^ Muhammad, Shaykh; Hisham Kabbani; Laleh Bakhtiar (1998). Encyklopedie Mohamedových ženských společníků a tradice, které se k nim vztahují. Chicago: ABC International Group. p. 461. ISBN  1-871031-42-7.
  10. ^ Akram 2004, str. 2
  11. ^ Ibn Sa'd, Muhammad. Tabaqat al-Kabir. 1. Přeložil Haq, S. M. Dillí: Kitab Bhavan. 142–143.
  12. ^ Menocal, Maria Rosa; Scheindlin, Raymond P .; Sells, Michael (2000). Literatura Al-Andalus. Cambridge University Press. p. 306. ISBN  0-521-47159-1.
  13. ^ Tarikh ar-Rusul wa al-Muluk 3/ 425

Bibliografie