Článek 1 Evropské úmluvy o lidských právech - Article 1 of the European Convention on Human Rights
Článek 1 Evropské úmluvy o lidských právech je prvním článkem Evropská úmluva o lidských právech. Uvádí se v něm, že „Vysoké smluvní strany zajistí každému v rámci jejich jurisdikce práva a svobody definované v oddíle I této úmluvy“.[1]
Jurisdikce
„Soudní příslušnost“ členských států byla u Soudního dvora několikrát zpochybněna, přičemž zásadní otázkou bylo, do jaké míry je příslušnost územní povahy. Soud narazil na cestu mezi uznáním výjimek z regionální povahy smlouvy a
v Loizidou proti Turecku (Předběžné námitky) (1995) 20 EHRR 99 Evropský soud pro lidská práva stanovený:
S ohledem na předmět a účel Úmluvy může odpovědnost smluvní strany vzniknout také tehdy, když v důsledku vojenského zásahu - ať už zákonného nebo nezákonného - vykonává účinnou kontrolu nad oblastí mimo své národní území. Povinnost zajistit v takovém prostoru práva a svobody stanovené v Úmluvě vyplývá ze skutečnosti, že tato kontrola je prováděna přímo, prostřednictvím jejích ozbrojených sil nebo prostřednictvím podřízené místní správy.[2]
Proto akce krocan v Tureckem kontrolovaný severní Kypr bylo zjištěno, že se na ně vztahuje úmluva.[2]
Pozoruhodné případy
- Issa proti Turecku (2004) 41 EHRR 567
- Ocalan v. Turecko (2005) 41 EHRR 985
- Bankovic proti Belgii (2007)[3]
- Al-Skeini a další proti Secretary of State for Defense [2007] UKHL 26
Reference
- ^ „Evropská úmluva o lidských právech a jejích pět protokolů“. www.hri.org.
- ^ A b Ryngaert, Cedric (2012). „Objasnění extrateritoriálního uplatňování Evropské úmluvy o lidských právech (Al-Skeini v. Spojené království)“. Merkourios. 28 (74): 57–60. doi:10,5334 / ujiel.ba.
- ^ (v italštině) Giampiero Buonomo, Non semper la guerra «offre» giurisdizione extraterritoriale: l'occasione mancata del caso Bankovic.