Zwijndrecht, Belgie - Zwijndrecht, Belgium

Tento článek je o belgické obci. Pro nizozemskou obec viz Zwijndrecht, Nizozemsko.
Zwijndrecht
Obec
Burcht vanaf Hoboken 2 (oříznuto) .JPG
Vlajka Zwijndrechtu
Vlajka
Erb Zwijndrechtu
Erb
Zwijndrecht leží v oblasti Belgie
Zwijndrecht
Zwijndrecht
Umístění v Belgii
Umístění Zwijndrechtu v provincii Antverpy
Zwijndrecht-B-Locatie.png
Souřadnice: 51 ° 13 'severní šířky 04 ° 20 'východní délky / 51,217 ° N 4,333 ° E / 51.217; 4.333Souřadnice: 51 ° 13 'severní šířky 04 ° 20 'východní délky / 51,217 ° N 4,333 ° E / 51.217; 4.333
ZeměBelgie
SpolečenstvíVlámské společenství
KrajVlámský region
ProvincieAntverpy
OkrsekAntverpy
Vláda
• StarostaAndré Van de Vyver (Groen!)
• Vládní strana / stranyGroen!, CD&V
Plocha
• Celkem17,82 km2 (6,88 čtverečních mil)
Populace
 (2018-01-01)[1]
• Celkem19,002
• Hustota1100 / km2 (2800 / sq mi)
PSČ
2070
Předvolby03
webová stránkawww.zwijndrecht.be

Zwijndrecht (Holandská výslovnost: [ˈZʋɛi̯ndrɛxt] (O tomto zvukuposlouchat)) je vesnicí a obec nachází se v vlámský provincie Antverpy, v Belgie. Kromě samotného Zwijndrechtu zahrnuje obec také vesnici Burcht. K 1. lednu 2006 měl Zwijndrecht celkovou populaci 18 231.

Celková plocha je 17,82 km², což dává hustota obyvatel 1 023 obyvatel na km².

Dějiny

Původ jména

Heilig Kruiskerk, Zwijndrecht, Belgie. Nejstarší část kostela pochází z 12. století.

Název Zwijndrecht je odvozen od starých germánských slov „swina drifti“. Slova „swina“ a „drifti“ jsou synonyma a obě znamenají potok. „Drifti“ se vyvinulo z dhreghi> drigti> dricht do drecht; přípona –drecht se často objevuje v místních jménech severně od řeky Scheldt, kde jsou hojné potoky a potoky.[2]

Raná historie

I když v samotné obci Zwijndrecht bylo provedeno velmi málo archeologických výzkumů, v okolním regionu, který se označuje jako Waasland. Ty naznačují okupaci v této oblasti již od konce Neolitické období (asi 2200-1800 př. n. l.).[3] Četné náznaky římské okupace byly také odkryty v oblasti Waasland.

V raném středověku byl Zwijndrecht-Burcht řídce osídlený, jeho krajina se skládala převážně z mokrých lesů a malých osad oddělených lesy. Tato situace přetrvávala až do druhé poloviny 11. století, kdy si nárůst počtu obyvatel vyžádal změny ve využívání půdy: lesy mezi osadami byly vyklizeny a pole byla formována do společných zemědělských prostor pomocí systému třístupňového střídání plodin.[4] Byly označovány jako „kouter“ nebo radlice. Vyvýšené cesty mokřinami se vyvinuly v hráze a do 14. století poldry byly používány.

Feudální období

15. dubna 1281 hrabě z Flander, Gwijde van Dampierre, udělil panská práva Nikolaasovi van Ketsovi, čímž se stal Pánem Zwijndrechtu. Sídlem pánů ze Zwijndrechtu byl zámek zvaný Kraaienhof (jehož zříceniny byly zbořeny v polovině 20. století), který se nacházel v dnešní vesnici Burcht. Van Kets držel panská práva až do roku 1445, kdy je Wouter van Kets prodal Janu Vilainovi. Přešli dědictvím k rodině van Montmorency. V důsledku finančních tlaků byl dědic Filips II de Montmorency, hrabě z Horne (1524-1568), nucen prodat titul, majetek a práva konglomeraci čtyř měst, Brugge, Gent, Ieper a Brugse Vrije, známých jako „Vier Leden“ (čtyři členové). Po vzpouře proti španělské vládě během Osmdesátiletá válka byli Vier Leden nuceni v roce 1585 propadnout majetek španělské koruně, ale ten jim byl později vrácen. Hráze a infrastruktura byly během osmdesátileté války tak vážně poškozeny a zanedbány, že Vier Leden byli nuceni půjčit si peníze na opravy a restaurování od Jana van Hove. Když se Vier Leden nedostal do půjčky, majetek, práva a vlastnické právo se dostalo do selhání Jan van Hove, čímž se stal novým lordem Zwijndrecht-Burcht. Van Hove držel majetek až do roku 1621, kdy Staten van Vlaanderen (dříve Vier Leden) byl schopen zaplatit své dluhy a znovu jej získat. Po opětovném získání majetku jej Staten van Vlaanderen okamžitě vydražil u dražitele s nejvyšší nabídkou, italského podnikatele jménem Jacomo Antonio Carenna, který se poté stal lordem Zwijndrechtu a Burchta. V roce 1666 rozdělil majetek mezi své dva syny, Jan Francisco Carenna (Zwijndrecht) a Ignacius Carenna (Burcht). Burcht a Zwijndrecht se staly samostatnými vesnicemi a zůstaly tak, dokud se v roce 1977 nespojily jako obec Zwijndrecht.

Další historii konkrétně Burchta najdete v článku o Burcht.

Paulo Carenna, pán Zwijndrechtu a vnuk Jacoma Carenny, vydražil majetek a titul na antverpském historickém Vrijdagmarkt v roce 1699. Koupil jej Jacques de Lannoy. Prošlo to dědictvím po jeho dceři Anne Marie de Lannoy k jeho zeťovi Danielovi Gerardovi Melijnovi v roce 1732. Dědicem Daniela Malijna byla také dcera Anna Marie Isabella Melijn, a proto se její manžel Louis Balthasar de Heuvel stal lordem Zwijndrechtu . Syn Louise Balthasara de Heuvela, Louis Charles Joseph de Heuvel, bojoval o dědictví po matce u soudu, protože jeho otec se ho nechtěl vzdát. Než však bylo možné případ vyřešit, francouzská revoluce a výsledné rozpuštění feudálních práv a titulů učinilo jejich právní konflikt diskutabilní. V tomto okamžiku se Louis Charles Joseph, který se zlomil a paranoidně hněval svého otce, stal tulákem. Zemřel ve francouzském vězení v roce 1800.

Industrializace: devatenácté a dvacáté století

Old Town Hall, Zwijndrecht, Belgium. Postaven v letech 1931 až 1935, navržený architektem Ernestem Nagelsem

Geograficky a historicky Zwijndrecht a Burcht byly původně součástí provincie Východní Flandry, která spadala pod jurisdikci hraběte Flanderse. V roce 1923 však byly obě vesnice převedeny do provincie Antverpy. Vesnice byly primárně agrární, ale v polovině devatenáctého století se Burcht stal místem těžkého průmyslu. Úrodná půda v Borgerweert (část Burchtu) byla naplněna bagrovanou kejdou z řeky Scheldt ubytovat stavbu továren. Mezi průmyslová odvětví v té době založená byla továrna na guano, továrna na linoleum, továrna na cement, továrna na hrnce a pánve a závod na zpracování sádla. V současné době je sídlem závodu Ytong, který vyrábí stavební bloky. V Burchtu se nachází také vojenská základna poručíka Thoumsina, kde sídlí 11. prapor ženistů belgické armády.

V devatenáctém století se Zwijndrecht stal komunita v ložnici pro Antverpy, přičemž si většinou zachovává svůj agrární charakter. Ve dvacátém století se stal silně industrializovaným a stal se místem mnoha průmyslových odvětví, z nichž většina je seskupena kolem přístavů na Scheldtu.[5]

Světové války

V době první světová válka, Zwijndrecht a Burcht a jeho dvě pevnosti byly součástí belgické obranné linie. V roce 1914 byly obě vesnice plné belgických vojáků a byly vydány rozkazy k posílení pevnosti Zwijndrecht a pevnosti Kruibeke. Místní civilní obyvatelé byli přijati pro posily, vojáci byli ubytováni v soukromých domech a továrnách, farmáři byli povinni půjčovat své koně a vozy pro vojenské použití a jídlo a zboží byly zabaveny armádě. Navzdory veškerému úsilí Belgie v říjnu 1914 podlehla Němcům a Burcht a Zwijndrecht, stejně jako všechny německy okupované komunity v Belgii, po další čtyři roky velmi trpěly nedostatkem potravin. Do konce války zahynulo na frontě 80 mladých lidí ze Zwijndrechtu a Burchtu. 82 civilních nezaměstnaných civilistů z Burchtu a 99 nezaměstnaných občanů bylo deportováno do Německa jako nucená práce. Kromě toho bylo z Německa z politických důvodů deportováno 5 civilistů. V důsledku těchto deportací přišlo o život celkem 8 občanů z Burchtu. Zwijndrecht napočítal 155 nucených dělníků a civilních vězňů deportovaných do Německa, z nichž 5 nepřežilo. Tři z nich, Jan Baptist Wathy a Jozef a Frans Van Gaever, přišli o život, když byla torpédována loď, která je přepravovala.[6]

Pevnost Kruibeke v Burchtu, postavená v roce 1870 jako součást národní pevnůstka Belgie.

V roce 1939 se Zwindrecht a Burcht znovu připravovali na válku s Německem. Dne 18. Května 1940 byla vlajka svastiky již vztyčena na Antverpská katedrála. Ačkoli ustupující belgická vojska se pokusila vyhodit do povětří dva tunely vedoucí k levému břehu Šeldy, aby zabránila Němcům ve snadném přechodu, výbušniny v tunelu pro chodce úplně nevybuchly a umožnily německým jednotkám překročit řeku. Během výsledné bitvy v ulicích Zwijndrechtu přišlo o život 16 německých a 29 belgických vojáků, kromě 32 civilistů.[7]

Po letech nacistické okupace osvobodila britská armáda v září 1944 Antverpy. Ve snaze zabránit spojencům v použití Přístav v Antverpách Němci bombardovali přístav V-1 a V-2 rakety. Většina raket však minula svůj zamýšlený cíl (přístav) a místo toho padla do okolních oblastí, včetně Burchtu a Zwijndrechtu. Mezi 25. říjnem 1944 a 28. březnem 1945 dopadlo na Zwijndrecht-Burcht celkem 76 V-bomb. Ve Zwindrechtu bylo zabito celkem 19 civilistů a 48 bylo zraněno V-raketami a 85 domů bylo neobyvatelných. V Burchtu bylo zabito 14 občanů. 50 domů bylo zcela zničeno a více než 250 domů bylo těžce poškozeno.[8]

Pozoruhodné obyvatelé

Olympijský vítěz Paul Anspach

Partnerská města - sesterská města

Zwijndrecht je spojený s:

Reference

  1. ^ „Wettelijke Bevolking per gemeente op 1. ledna 2018“. Statbel. Citováno 9. března 2019.
  2. ^ Verelst, Dirk (1990). Geschiedenis van Zwijndrecht en Burcht, sv. 1. Zwijndrecht, Belgie: Gemeentebestuur van Zwijndrecht. p. 59. ISBN  90-800481-1-9.
  3. ^ Verelst 1990, s. 64.
  4. ^ Verelst 1990, s. 67.
  5. ^ Gemeente Zwijndrecht. „Geschiedenis van Zwijndrecht en Burcht in een notendop“. Citováno 2. ledna 2013.
  6. ^ Raeymaekers, Gerda (2004). Geschiedenis van Zwijndrecht en Burcht, sv. 3. Zwijndrecht, Belgie: Gemeentebestuur van Zwijndrecht. str. 110–123. ISBN  90-800481-1-9.
  7. ^ Raeymaekers 2004, str. 162.
  8. ^ Raeymaekers 2004, str. 177.
  9. ^ „Gia Baldi“. Citováno 21. dubna 2013.
  10. ^ Artnet Worldwide Corporation. „Fred Bervoets“. Citováno 21. dubna 2013.
  11. ^ Verelst, Dirk (1993). Geschiedenis van Zwijndrecht en Burcht, sv. 2. Zwijndrecht, Belgie: Gemeentebestuur van Zwijndrecht. str. 141–144. ISBN  90-800481-2-7.
  12. ^ Digitale Bibliotheek voor de Nederlandse Letteren. „Emiel van Hemeldonck“. Citováno 21. dubna 2013.
  13. ^ „Het cv van Kobe Ilsen“. Citováno 21. dubna 2013.
  14. ^ Verelst, Dirk (1993). Geschiedenis van Zwijndrecht en Burcht, sv. 2. Zwijndrecht, Belgie: Gemeentebestuur van Zwijndrecht. str. 149–151. ISBN  90-800481-2-7.

externí odkazy