Zeynab Begum - Zeynab Begum

Zeynab Begum
نب بیگم
Zemřel31. května 1640
Qazvin, Írán
Pohřbení
Svatyně imáma Rezy
ManželkaAli-Qoli Khan Shamlu
DynastieSafavid
OtecTahmasp I.
MatkaHuri-Khan Khanum
NáboženstvíŠíitský islám

Zeynab Begum[A] (Peršan: نب بیگم; zemřela 31. května 1640), čtvrtá dcera Safavid král (šáh ) Tahmasp I. (r. 1524–1576), je považována za jednu z nejvlivnějších a nejmocnějších princezen éry Safavida. Žila za vlády pěti po sobě jdoucích panovníků Safavida a kromě toho, že zastávala různé funkce, mimo jiné na vrcholu byrokratického systému říše, byla také vedoucí matriarcha v královské harém po mnoho let, a příležitostně působil jako kingmaker. Dosáhla vrcholu svého vlivu za časné vlády krále Safi (r. 1629–1649). V mnoha současných zdrojích byla chválena jako „opora politické umírněnosti a moudrosti v Safavidově soudní politice“.[1]

Časný život

Malba Tahmaspy I. na Chehel Sotoun palác

Zeynab Begum se narodil jednomu z Tahmaspových Gruzínský manželky, princezna jménem Huri-Khan Khanum.[1][2] Její datum narození není známo.[1] V mladém věku byl Zeynab Begum přidělen opatrovníkem (laleh ), Shah-Qoli Beg, vysoce postavený člen Shamlu Qizilbash frakce.[1] Když její otec zemřel v roce 1576 a byl následován Ismail II (r. 1576–1577), byla vdána za Ali-Qoli Khan Shamlu, vnuk Durmish Khan Shamlu.[3] Manželství se uskutečnilo nedlouho před 7. prosincem 1577, ale zjevně nikdy naplněný, protože Zeynab Begum nadále žil v královském harém v hlavním městě Safavidu v Qazvin.[1][3]

Svou podporu svého synovce, zjevného dědice, hrála klíčovou roli Hamzeh Mirza. Podle zprávy Iskander Beg Munshi, Zeynab Begum stál v čele královského harému během zběsilé občanské války, která pohltila říši koncem 80. let 15. století, uprostřed Osmansko-safavidská válka z let 1578–1590.[1] V období po atentátu na Hamzeh Mirzu koncem roku 1586 jí pomáhala její osobnost vezír, Mirza Lotfollah Shirazi, který se později stal velkovezír celého státu.[4] Poté působila jako jeden z nejdůležitějších příznivců mladého prince Abbase (později známého pod svým královským jménem Abbás I.; r. 1588–1629) během války o dědictví, která začala během posledních několika let krále Mohammad Khodabanda (r. 1578–1587).[1]

Konsolidace o politickém divadle

Malba Abbase I. v paláci Chehel Sotoun

V prvních letech Abbasovy vlády byl Zeynab Begum nadále blízkým důvěrníkem a podle italského cestovatele jednal Pietro Della Valle, jako jeho pěstounka.[1] I po těchto letech, po dobu prvních dvou desetiletí jeho vlády, fungoval Zeynab Begum jako jeden z Abbásových „klíčových rádců“.[1][5] Nadále byla vedoucí matriarcha v harému a dohlížela na výchovu Abbasových synů. Zdá se, že místní guvernéři a vojenští velitelé ji požádali o politický zásah jejich jménem u Abbase I.[1]

Za Abbasovy vlády byl Zeynab Begum úzce spjat s různými správními záležitostmi koruny (khasseh) sektor v byrokracii Safavid. V letech 1592–1593 až 1613–1614 působila jako guvernérka korunního sektoru v Kashan, a měl dva byrokraty, kteří se chovali jako její zástupci.[1] Během těchto let údajně vlastnila několik vesnic na jižním okraji města Yazd. To jí umožnilo po většinu Abbasovy vlády sbírat daň z hlasování uvaleno na doménu Zoroastrian komunitu a aby si ji nechala pro sebe.[1] Díky těmto penězům dokázala postavit alespoň jednu karavanserai podél Isfahan -Kashanská trasa v letech 1601–1602. O rok později získala místo strážce pečeti používané pro všechny královské dekrety vydané říší (mohrdār-e sharaf nafadh).[1]

V roce 1605, během Osmansko-Safavidská válka 1603–1618, doporučila Abbásovi zaútočit na Osmany v Sufianu; výsledkem by bylo jedno z jeho největších vojenských vítězství.[6] Příležitostně byla zařazena do nejvyššího poradního orgánu, „Státní rady“; v roce 1606 byla na briefingu jedinou ženou.[6][5] Podle portugalského diplomata Antonio de Gouvea „Dala jasně najevo, že si tu čest zaslouží.“[6] O několik let později, v letech 1611–1612, stála v čele královské hostiny u příležitosti příchodu Wali-Mohammada Khana, Uzbek vládce Urgench, který uprchl do říše Safavidů po vypuknutí občanské války v roce Khwarezm.[1]

Pád a odpuštění

Zeynab vůle, napsaný v roce 1629

V letech 1613–1614 však Zeynab Begum upadl do nemilosti. Byla vyloučena z harému a všechny její příspěvky jí byly odebrány. Následně byla vykázána do Qazvinu, kde žila domácí vězení.[1][7] Tyto události se odehrály uprostřed několika dalších čistek vysoce postavených úředníků Safavidu a vojenských vůdců, kteří byli přítomni u soudu v Isfahan. Podle historika Fazli Khuzani, to byl výsledek akcí vedoucích mojtahed u soudu Safavid, Mir Mohammad Baqer Damad.[1]

Zeynab Begum bylo umožněno znovu vstoupit do královského dvora asi o čtyři roky později. Pietro Della Valle ve svých účtech poznamenal, že ji viděl v Isfahánu v roce 1617 ve společnosti královského harému.[1] Zeynab Begum byl obnoven jako vedoucí královského harému v roce Farahabad a Isfahan Abbásem na jaře 1627. Během Abbasovy smrtelné nemoci byl Zeynab Begum údajně v úzkém kontaktu s dvorními lékaři a byl odpovědný za dohled nad jeho léčením ve Farahabadu.[1] Když Abbas zemřel dne 19. ledna 1629, osobně dohlížela na přenos jeho ostatků z Farahabadu do Kashanu a na logistiku převodu královského harému z Farahabadu do Isfahánu.[1]

Ačkoli se Zeynab Begum za Abbáše těšil mnoha incidentům velké prestiže a vlivu, bylo to ve skutečnosti během prvních několika let jeho nástupce, krále Safi (r. 1629–1642), že dosáhla vrcholu svého vlivu a moci.[1] Podle současných soudních kronik hrála důležitou roli při přesvědčování Abbase na smrtelné posteli, aby za svého následníka císařského trůnu jmenoval svého vnuka Sama Mirzu (později známého pod svým královským jménem Safi).[1] V prvních měsících vlády Safiho stál Zeynab Begum denně v čele celého správního orgánu země. Později téhož roku nastoupila k Safi během Osmansko-Safavidská válka z let 1623–1639.[1]

Dne 12. února 1632, během rozsáhlých krvavých čistek iniciovaných Safi, nařídil Zeynab Begumové přesunout se z Isfahánu do Qazvinu a vyhnat ji ze soudu.[5] To znamenalo konec slavného a privilegovaného postavení Zeynab Begum. Podle současné zprávy strávila poslední dny v Isfahánu. Ona byla následována jako vedoucí matriarcha v královském harému od Dilaram Khanum, vdova po Mohammad Baqer Mirza.[8] Zeynab Begum zemřel 31. května 1640 v Qazvinu a byl pohřben v Svatyně imáma Rezy v Mašhad.[1]

Poznámky

  1. ^ Také se píše „Zainab“ nebo „Zaynab“.

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w Ghereghlou 2016.
  2. ^ Szuppe 2003, str. 149.
  3. ^ A b Babaie a kol. 2004, str. 35.
  4. ^ Szuppe 2003, str. 153–154.
  5. ^ A b C Szuppe 2003, str. 160.
  6. ^ A b C Blow 2009, str. 173.
  7. ^ Matthee 2012, str. 37, 203.
  8. ^ Blow 2009, str. 232.

Zdroje

  • Babaie, Sussan; Babayan, Kathryn; Baghdiantz-McCabe, Ina; Farhad, Massumeh (2004). „Safavidova domácnost překonfigurována: konkubíny, eunuchové a vojenští otroci“. Otroci šachu: Nové elity Safavida v Íránu. IB Tauris. ISBN  978-0857716866.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Blow, David (2009). Shah Abbas: Bezohledný král, který se stal íránskou legendou. Londýn, Velká Británie: I. B. Tauris. ISBN  978-1845119898. LCCN  2009464064.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Ghereghlou, Kioumars (2016). „ZAYNAB BEGUM“. Encyclopaedia Iranica.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Matthee, Rudi (2012). Persie v krizi: Safavidův pokles a pád Isfahánu. IB Tauris. ISBN  978-1845117450.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Newman, Andrew J. (2008). Safavid Írán: Znovuzrození perské říše. IB Tauris. str. 66. ISBN  978-0857716613.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Szuppe, Maria (2003). „Stav, znalosti a politika: Ženy v šestnáctém století Safavid Írán“. V Nashat, Guity; Beck, Lois (eds.). Ženy v Íránu od vzestupu islámu do roku 1800. University of Illinois Press. ISBN  978-0252071218.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

Další čtení