Witi Ihimaera - Witi Ihimaera

Witi Ihimaera

DCNZM QSM
Ihimaera v říjnu 2012
Ihimaera v říjnu 2012
narozenýWiti Tame Ihimaera-Smiler
(1944-02-07) 7. února 1944 (věk 76)
u Gisborne, Nový Zéland
obsazeníSpisovatel
Books-aj.svg aj ashton 01.svg Portál literatury

Witi Tame Ihimaera-Smiler DCNZM QSM (narozen 7. února 1944), obecně známý jako Witi Ihimaera /ˈwɪtiɪhiˈmaɪrə/, je novozélandský autor. Byl prvním publikovaným maorským romanopiscem.[1]

Časný život

Ihimaera se narodila poblíž Gisborne, město na východě Nového Zélandu Severní ostrov a je z Māori sestup (Te Aitanga-a-Mahaki ) a anglosaský původ přes jeho otce Toma. Zúčastnil se Church College of New Zealand v Temple View, Hamilton, Nový Zéland.

Kariéra

Běžně se mu věří[lasičková slova ] byl prvním māorským spisovatelem, který vydal oba romány[2] a kniha povídek.[Citace je zapotřebí ]

Začal pracovat jako diplomat na Ministerstvo zahraničních věcí Nového Zélandu v roce 1973, a sloužil na různých diplomatických postech v Canberra, New York City, a Washington DC. Ihimaera zůstal na ministerstvu až do roku 1989, ačkoli jeho čas tam přerušilo několik stipendií na University of Otago v roce 1975 a Victoria University of Wellington v roce 1982 (kde absolvoval a BA ).[2] V roce 1990 nastoupil na pozici v University of Auckland, kde se stal profesorem a významným tvůrčím členem v maorské literatuře, a zůstal zde až do roku 2010.[Citace je zapotřebí ]

V roce 2004 jeho synovec Gary Christie Lewis ženatý Lady Davina Windsor a stal se prvním Māori, který se oženil s Britská královská rodina.[3]

Literatura

Příspěvky k novozélandské literatuře a kultuře

Většinu Ihimaerovy práce tvoří povídky nebo romány. Napsal značné množství příběhů, přičemž nejvýznamnější jsou díla jako např Yellow Brick Road, Tangi, Pounamu, Pounamu, a Velrybí jezdec, který se stal a film stejného jména.[2] Jeho příběhy obecně vykreslují Maorská kultura na moderním Novém Zélandu. Jeho práce se často zaměřuje na problémy současné maorské společnosti.

V roce 1995 vyšla Ihimaera Noci v zahradách Španělska, semi-autobiografické dílo o ženatém otci dvou dcer vychází. Hlavní postava v knize byla Pākehā (Evropan), způsob, jakým Ihimaera své osobní zkušenosti poněkud skrýval. Přišel k sobě v roce 1984 a začal s prací, ale z citlivosti vůči svým dcerám ji tehdy nedokončil ani nepublikoval.[4] Noci v zahradách Španělska byl natočen v roce 2010 (režisér; Katie Wolfe - doba běhu 76 minut představovat Calvin Tuteao v ústřední roli 'Kawa'[5]) se změnami v knize, díky nimž je ústřední postava spíše Māori než Pākehā, aby lépe odrážela život Ihimaery. V článku v Sunday Star Times[6] Ihimaera byl citován slovy: „Byl to pro mě docela šok, protože jsem se vždy snažil skrýt, říci, že toto je kniha, která by mohla být o„ všem “, nejde o konkrétní příběh. Takže (film) je vlastně blíže pravdě, než bych si přál připustit. “[7]

Ihimaera je také příležitostný básník. Jeho báseň „O numi tutelar“ byla přednesena při zvláštní příležitosti, konkrétně před úsvitem dlouho očekávané výstavy „Maori“ v Britském muzeu.[8] Ihimaera se o tom zmiňuje v epigrafu s kurzívou v básni: „V Britském muzeu v Londýně, 25. června 1998“. Zatímco báseň se zabývá spoluvlastnictvím Britského muzea v koloniální sféře projektu Albionovy říše, Ihimaera nakonec prohlásí ctnosti muzea jako média pro kulturní výměnu a revitalizaci: „Jsme Magi, neseme dary / a náš úsvit přichází“ . Podtext básně naznačuje boj vypravěče při vyrovnávání se s jeho homosexualitou. Je do toho zapleten zbytek kolonialismu, protože „Britannia“ byla překonfigurována na „Victoria Imperatrix“, což znamená dědictví imperiální nadvlády. Toto obratné používání jazyka, o čemž svědčí celá báseň, je patrné i v názvu. ‚O numi tutelar 'riffy na‚ O nume tutelar', árii ze Spontiniho opery La vestale. „Nume“ znamená v italštině „(a) bůh“ s množným tvarem slova „numi“. Proto vzývání pozdě v básni „Dej si pozor, bohové všech ostatních světů, numi tutelar“. „Numi“ je také maorské slovo, které se překládá jako „ohnout“ nebo „složit“. Zde se Italové a Māori sešli, Ihimaera implementoval pluralitu jazyka a ohnul to svému účelu. Poslední slovo z názvu básně, Tutelar, z latinského tutelaris, odkazuje na strážce nebo ochránce. Báseň dále ukazuje, že správně používaný jazyk může být v roli opatrovníka nepostradatelný.

Literární vědec a emeritní profesor na University of Otago Alistair Fox v The Ship of Dreams: Masculinity in Contemporary New Zealand Fiction (2008) věnuje čtyři z jedenácti kapitol knihy spisům Ihimaery, což naznačuje jeho význam v kontextu novozélandské literatury. Fox popisuje svůj epický román Matriarcha jako „jeden z hlavních a nejvýznamnějších„ památek “kulturních dějin Nového Zélandu na konci dvacátého století, pokud jde o situaci Māori v této postkoloniální společnosti,„ poznamenává, že Ihimaera “zůstala v popředí umění Māori a písmena v nebývalé míře s působivým výstupem napříč žánry. “[9]

Obvinění z plagiátorství

V roce 2009 knižní recenzent Jolisa Gracewood zjistil krátké pasáže od jiných autorů, zejména z historických pramenů, které byly použity bez potvrzení v Ihimaerově historickém románu Moře Trowenna, práce o rané historii Tasmánie.[10][11] Konfrontace Posluchač Časopis s těmito důkazy se Ihimaera omluvil za neuznání pasáží, prohlašoval, že to bylo neúmyslné a nedbalostné, a poukazoval na mnoho stránek jiných zdrojů, které uznal.[12] University of Auckland incident vyšetřil a rozhodl, že akce Ihimaery nepředstavují nevhodné chování ve výzkumu, jelikož se tyto akce nezdají být úmyslné a Ihimaera se omluvila.[13] Ihimaera odstranil knihu z veřejného prodeje a zbývající zásoby koupil sám. Revidované vydání s plnějšími potvrzeními, původně plánované na rok 2010, bylo od té doby zrušeno.[14]

Ocenění a vyznamenání

V 1986 Queen's Birthday Honours, Ihimaera byla oceněna Queen's Service Medal pro veřejné služby.[15] V Vyznamenání narozenin královny 2004, byl jmenován a Distinguished Companion of the New Zealand Order of Merit Za zásluhy o literaturu.[16] V roce 2009, po obnovení titulárních vyznamenání vládou Nového Zélandu, odmítl redesignation jako rytířský společník novozélandského řádu za zásluhy.[17]

Funguje

Pamětní deska věnovaná Witi Ihimaera v Dunedinu na Procházce spisovatelů v Oktagonu

Romány

  • Doupě (1972)
  • Tangi (1973)
  • Whanau (1974)
  • Matriarcha (1986)
  • Velrybí jezdec (1987)
  • Bulibasha: King of the Gypsies (1994)
  • Noci v zahradách Španělska (1995)
  • Plavec snů (1997)
  • Žena daleko chůzi (2000)
  • Strýčkův příběh (2000)
  • Sky Dancer (2004)
  • Whanau II (2004)
  • Lano člověka (2005) - uvádí film „Tangi“ a jeho pokračování „Návrat“
  • Band of Angels (2005)
  • Moře Trowenna (2009)[18]
  • Žena Parihaka (2011)

Povídky

  • Jeho první ples (publikováno 1989 v Vážená slečno Mansfieldová)
  • Makutu na paní Jonesovou
  • The Seahorse & The Reef

Sbírky povídek

  • Pocit sounáležitosti
  • Pounamu Pounamu
  • Tangi
  • Nová síť loví ryby
  • Vyrůstat Māori (1989)
  • Žlutá cihlová cesta
  • Návrat do země Oz
  • Zeptejte se Postů domu
  • Popelnice
  • Velrybí jezdec
  • Velký bratr sestřička
  • Eskalátor
  • Shromáždění Whakapapa
  • Zaťatou pěst
  • Dohánění
  • Uplynulý čas
  • Kingfisher Come Home
  • Masky a růže
  • Kde je Waari?
  • Vzrušení z pádu
  • „Vážená slečno Mansfieldová“

Poezie

  • „O numi tutelar“

Viz také

Reference

  1. ^ Black, Eleanor (12. března 2016). „Kariérní diplomat“. Dominion Post - váš víkendový časopis. Wellington. p. 9.
  2. ^ A b C Kiriona, Renee (7. června 2008). „Queen's Birthday Honours 2004: Witi Ihimaera“. The New Zealand Herald. Citováno 5. července 2016.
  3. ^ Chapman, Paul; Davies, Caroline (27. července 2004). „Palácová svatba pro lady Davinu a její maorskou surfařku stříhání ovcí“. The Telegraph. Citováno 8. září 2017.
  4. ^ Aldrich, Robert; Wotherspoon, Garry (2002). Kdo je kdo v současné gay a lesbické historii. Routledge. 204–5. ISBN  978-0-415-29161-3.
  5. ^ https://www.imdb.com/title/tt1754277/
  6. ^ U příležitosti promítání filmu v televizi Nový Zéland (neděle 23. ledna 2011 - TV 1, 20.30)
  7. ^ Sunday Star Times, 23. ledna 2011
  8. ^ Wood, Briar; Henare, Amiria J. M .; Lander, Maureen; Kanawa, Kahu Te (2003). „Návštěva Domu dárků: Výstava„ Maorů “v Britském muzeu v roce 1998“. Journal of New Zealand Literature (JNZL) (21): 83–101. ISSN  0112-1227. JSTOR  20112357.
  9. ^ Fox, Alistair (2008). Loď snů: maskulinita v současné fikci Nového Zélandu. Dunedin, Nový Zéland: Otago University Press. 133, 14. ISBN  9781877372544.
  10. ^ Gracewood, Jolisa (2009). "Udržet to skutečné". Posluchač. 221 (3627). Archivovány od originál dne 23. května 2010. Citováno 17. listopadu 2010.
  11. ^ Black, Joanne (2009). „Slova jiných lidí“. Posluchač. 221 (3629). Archivovány od originál dne 23. května 2010. Citováno 17. listopadu 2010.
  12. ^ Savage, Jared (20. listopadu 2009). „Plagiátoři jako podvodníci s drogami'". The New Zealand Herald. Citováno 2. prosince 2009.
  13. ^ „Witi Ihimaera připouští plagiát“. Nový Zéland Herald. 6. listopadu 2009. Citováno 16. listopadu 2010.
  14. ^ Harper, Paul (21. září 2010). „Kontroverzní román nebyl znovu publikován“. Nový Zéland Herald. Citováno 16. listopadu 2010.
  15. ^ „Č. 50553“. London Gazette (3. příloha). 14. června 1986. str. 33.
  16. ^ „Seznam vyznamenání narozenin královny 2004“. Oddělení předsedy vlády a vlády. 7. června 2004. Citováno 30. května 2020.
  17. ^ Young, Audrey (14. srpna 2009). „Helen Clarková ztrácí: Ex-Labour MP získává titul“. Nový Zéland Herald. Citováno 31. května 2020.
  18. ^ Megan Nicol Reed (18. října 2009). „Píšu pro Nový Zéland, přeji si, aby to bylo“. The Sunday Star-Times. Citováno 4. prosince 2011.

externí odkazy