Vratislaus II Bohemia - Vratislaus II of Bohemia
![]() | tento článek potřebuje další citace pro ověření.Leden 2008) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) ( |
Vratislaus II | |
---|---|
Vévoda český | |
Panování | Leden 1061 - červen 1085 |
Předchůdce | Spytihněv II Čech |
Nástupce | sám je králem |
Český král | |
Panování | Červen 1085 - 14. ledna 1092 |
Korunovace | 15. června 1085, Praha |
Předchůdce | sám je vévoda |
Nástupce | Konrád I. Čech |
narozený | C. 1032 Čechy |
Zemřel | 14. ledna 1092 (ve věku kolem 59–60 let) Čechy |
Pohřbení | |
Manželka | Maria, Adelaide z Maďarska, Świętosława z Polska |
Problém | |
Dynastie | Přemyslid |
Otec | Bretislaus I. z Čech |
Matka | Judith of Schweinfurt |
Vratislava (nebo Wratislaus) II (čeština: Vratislav II.) (c. 1032[1] - 14. Ledna 1092), syna Bretislaus I.[2] a Judith of Schweinfurt, byl první Český král ke dni 15. června 1085,[2] jeho královský titul udělen jako doživotní čest od císaře Svaté říše římské Jindřich IV která nezakládala dědičnou monarchii.[3] Před svým povýšením na královskou důstojnost vládl Vratislaus v Čechách jako vévoda od roku 1061.
Po smrti svého otce v roce 1055 se stal Vratislaus vévodou z Olomouc, zatímco jeho starší bratr se stal vévodou českým jako Spytihněv II. Vypadl se svým bratrem a byl vyhoštěn do Maďarsko. Vratislaus získal vévodský trůn v Olomouci s maďarskou pomocí a nakonec se smířil se svým bratrem, poté na něj nastoupil jako český vévoda, když v roce 1061 zemřel.
Kampaně Jindřicha IV
Oba Papež Alexander II a Papež Řehoř VII potvrdil Vratislaus privilegium nosit mitru a tuniku, které měli jeho předchůdci.[4] Navzdory tomu Vratislaus podporoval Henryho v obou Diskuse o investiciích proti papežové a povstání Sasko která ovládla jeho dlouhou vládu. Tyto akce by vyvrátily význam pokosu.[4]
Vratislaus byl často v rozporu se svým bratrem Jaromír, biskup z Praha. Jaromír ignoroval vytvoření nové moravské diecéze v Olomouci od Vratislava v roce 1063.[5] Jaromír dokonce zašel tak daleko, že se zbraněmi zmocnil relikvií odstraněných z Prahy a odvezených na Moravu. Navzdory papežově podpoře Vratislava nového sídla byl český vévoda neochvějný ve své loajalitě k císaři.
Sasové se pod vévodou vzbouřili Magnus Saský a Otto z Nordheimu, Vévoda Bavorska, v roce 1070 a Boleslav Polský zaútočil na Čechy v roce 1071. V srpnu 1073 reagoval Henry invazí do Polska, ale nový Saská vzpoura přitáhl ho zpět v roce 1075. Vratislaus se k němu připojil a 9. června porazili rebely První bitva o Langensalzu. České jednotky projevily nápadnou statečnost. Henry pak vzal Jaromíra do Německa, aby byl jeho kancléřem pod jménem Gebhard, a Vratislausovi se velmi ulevilo.
Vratislaus se také zúčastnil války proti protikrálové kteří se postavili proti Henryho vládě a byli zvoleni frakcí šlechty, aby ho nahradili. Na Bitva o Flarchheim, pouze pomocí Vratislava kontingentu byla císařská armáda schopná překonat rebely papežsky schváleného žadatele Rudolf z Rheinfeldenu, Vévoda ze Švábska.[6] Vratislausovi se dokonce podařilo zmocnit se Rudolfova zlatého kopí.[6] Zlatá kopí byla poté při státních příležitostech nesena před Vratislava.
Vztahy s papežstvím
Vratislaus zvýšil armádu, aby sloužil v Henryho italském tažení z roku 1081. V roce 1083 byl Vratislaus a jeho Bohemians s Henrym, když vstoupili Řím sám.
Navzdory službě exkomunikovanému císaři udržoval Vratislaus dobré vztahy s papežstvím. Gregory nicméně odmítl udělit Vratislausovi povolení používat slovanský liturgie. Vratislaus však nikdy nespojoval svůj osud s Henrym antipope, Klement III.
Rozpínavost

Vratislaus toužil po převážně slovanských pochodech Míšeň a Lužice, ale navzdory Henryho slibům a českým úspěchům proti vzpurným markrabatům je nikdy nedostal. Držel Dolní Lužici mezi 1075 a 1086, ale v roce 1088, s povstáním Egbert II. Z Míšně, Henry region udělil Henry Ostmark. Vratislaus byl poté chladný k Henryho vojenským dobrodružstvím. Nikdy nezakolísal ve své loajalitě, ale zdržel se císařské vojenské pomoci.
Vnitřní záležitosti
Bylo to Přemyslid tradice, že Morava bude svěřena mladším bratrům vládnoucího knížete. V případě Vratislava jeho dva mladší bratři Conrad a Otto zdědil Brno a do kostela vstoupili Olomouc a nejmladší Jaromír. Mezi bratry však vzrostlo nepřátelství. Tehdy založil Vratislaus diecézi Olmütz (diecéze Olomouc ), pod Arcibiskupství v Mohuči, čelit Ottově autoritě v jeho provincii. Jak papež, tak císař se při zprostředkování konfliktu podíleli, což bylo částečně napraveno Henryho jmenováním Jaromíra za kancléře v roce 1077. V dubnu 1085 Říšský sněm svoláno v Mainz potlačil moravskou stolici, ale Vratislaus později stolici znovu založil. Jaromír protestoval proti Řím na Papež Urban II, ale zemřel v roce 1090, než o této záležitosti rozhodl papež.
Bohužel pro Vratislava byly jeho poslední roky obsazeny dynastickými hádkami. Když v roce 1086 zemřel jeho bratr Otto, dal Olomouc svému synovi Boleslavovi, což bylo považováno za čin proti zájmům Conrada. Vratislaus postavil armádu proti Conradovi a poslal ji pod svého druhého syna Bretislaus. Tento syn se k němu otočil. Vratislaus v souladu s českým zvykem určil dědice: Conrada. Takto smířeni zaútočili na Bretislause, který uprchl do Maďarska.
Vratislaus zemřel na loveckou ránu 14. ledna 1092 po třicetileté vládě. Byl pohřben v kostele sv. Petra a Pavla, Vyšehrad.[7]
Dědictví
Vratislaus se často ocitl v konfliktu s Pražský biskup Jaromír a hledal prostředky, jak snížit význam pražského biskupa v domácí české politice. Mezi kroky, které podnikl, bylo opětovné založení Biskupství olomoucké v roce 1063 a vytvoření Vyšehradská kapitola v roce 1070. Ten byl bohatě obdařen nezávisle na pražském biskupovi, místo toho podléhal Svatý stolec přímo. Jeho úspěch v omezování moci pražského biskupa pomohl posílit českou korunu a umožnit pozdějším vládcům vládnout jednotnějšímu státu. Jeho politika vůči EU Svatá říše římská jít příkladem, který by měl být následován ve dvanáctém století a který by nakonec vedl k trvalému povýšení Čech do stavu království na počátku třináctého století. Manželská spojenectví, která dokázal uzavřít s významnými zahraničními princeznami, odrážela rostoucí postavení Přemyslovců mezi evropskými dynastiemi. Naproti tomu Vratislava otec Bretislaus v roce 1019 musel unést jeho manželku, malou šlechtičnu Judith of Schweinfurt, zajistit vůbec jakýkoli vhodný společník. Jeho nástupce pokračoval v pěstování dynastických svazků s významnými soudy ve střední a východní Evropě.
Rodina
Vratislaus byl ženatý třikrát. Jeho první manželka Maria zemřela předčasně porod. Oženil se podruhé v roce 1057 Adelaide, dcera Andrew I. z Maďarska, který zemřel v roce 1061.[8] Měli čtyři děti:
- Vratislaus (-1061)
- Judith (1056 / 58-1086), ženatý s Ladislava I. Hermana, syn Kazimír I. Polský
- Ludmila (- po 1100)
- Bretislaus II Bohemia (asi 1060 - 22. prosince 1100), Vévoda český
V roce 1062 se Vratislaus podruhé oženil Polská Swatawa, dcera Kazimír I. Polský.[9] Měli pět dětí:
- Boleslaus (-1091)[9]
- Bořivoj II (asi 1064 - 2. února 1124), vévoda český[9]
- Vladislava I. z Čech (-12. Dubna 1125), vévoda český[9]
- Soběslav I. z Čech (-14. Února 1140), vévoda český[9]
- Judith (asi 1066–9. Prosince 1108), vdaná za Wiprechta II Groitzsch
Poznámky
- ^ http://fmg.ac/Projects/MedLands/BOHEMIA.htm#_Toc278782568
- ^ A b Krofta 1957, str. 426-427.
- ^ Krofta 1957, str. 426–427.
- ^ A b Berend, Urbanczyk & Wiszewski 2013, str. 384.
- ^ Berend, Urbanczyk & Wiszewski 2013, str. 375.
- ^ A b Thompson 1926, str. 621.
- ^ František Palacký: Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, kniha III
- ^ Ketrzynski 1950, str. 39.
- ^ A b C d E Knoll & Schaer 2003, str. 82.
Reference
- Berend, Nora; Urbanczyk, Przemyslaw; Wiszewski, Przemyslaw (2013). Střední Evropa ve vrcholném středověku: Čechy, Maďarsko a Polsko, kolem 900 -1300. Cambridge University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ketrzynski, S. (1950). „Úvod křesťanství a první polští králové“. V Reddaway, W.F .; Penson, J.H .; Halecki, O .; Dyboski, R. (eds.). The Cambridge History of Poland: From Sobieski to 1696. Cambridge University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Krofta, Kamil (1957). „Čechy k zániku Přemyslovců“. V Tanner, J.R .; Previte-Orton, C.W .; Brooke, Z.N. (eds.). Cambridge Medieval History: Victory of the Papacy. Sv. VI. Cambridge University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Gesta principum Polonorum: Skutky knížat Poláků. Přeložil Knoll, Paul W .; Schaer, Frank. Středoevropský univerzitní tisk. 2003.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Thompson, James Westfall (1926). "Středověká německá expanze v Čechách". Slovanská revize. 4 (Č. 12. března).CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Literatura
- Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.) První český král. Vyšehrad 2004, ISBN 80-7021-655-7
- Hans Patze: Zemřít Pegauer Annalen, die Königserhebung Wratislaws v. Böhmen und die Anfänge der Stadt Pegau. JGMODtl 12, 1963, 1-62
- Percy Ernst Schramm: Böhmen und das Regnum: Die Verleihung der Königswürde an die Herzöge von Böhmen (1085 / 86,1158,1198 / 1203) (Adel und Kirche. G. Tellenbach z. 65. Geb. Hrsg. J. Fleckenstein -K. Schmid, 1968), 346-364.
externí odkazy
Regnal tituly | ||
---|---|---|
Předcházet Spytihněv II | Vévoda český 1061–1085 | Volný Další titul drží Conrad I. |
Nový titul | Český král 1085–1092 | Volný Další titul drží Vladislava II |