Verderevsky - Verderevsky

Verderevsky
Вердере́вские

Verhderevsky
boyarova rodina
Certifikát pravosti rodiny Verderevsky.png
Ramena rodiny Verderevských, jak je popsáno v Armorial of A.T. Kniazev, 1785.
Aktuální regionRusko
Kanada
Francie
Dřívější hláskováníVerhederevsky
Místo původuZlatá horda
Ryazanské knížectví
Založený1371
ZakladatelSalohmir
ČlenovéDmitrij Verderevsky
Propojené rodinyKhitrovo, Kryukov, Shishkin, Porovaty, Koncheev, Duvanov, Apraksin, Khanikov
NemovitostiVerderevo

Verderevsky (ruština: Вердере́вские nebo Верхдере́вские) je ruská šlechtická rodina z prominentních boyars z Vévodství Ryazan. Verderevští jsou uvedeni v 6. části Ryazanian genealogická kniha. Verderevští byli největšími pronajímateli v ryazanském vévodství: v 16. – 17. Století vlastnili nejméně 30 slitiny a asi 40 léna.[1] Dnes žijí potomci rodiny Rusko, Kanada a Francie.

Dějiny

Rodina Verderevských je považována za potomky Murza Salohmir (Salhomir), který přijel dovnitř Ryazan v roce 1367 (1371, podle genealogie Apraksinů)[2]) soudu Vévoda Oleg.[3] Podle generalogického příběhu přišel Salohmir se svým bratrem Eduganem, o kterém se říká, že byl předkem Khitrovovy rodiny.[3] Salohmir byl pokřtěn Ruská pravoslaví pod jménem Johan (Ioann) Miroslavich.[3] Oleg II z Ryazanu se s ním oženil se svou mladší sestrou Anastasií a ze Salohmira se brzy stal boyar. Byl přiznán velkým pozemkovým statkům, včetně Verdereva, Venyov, Rostovets, Mikhailovo polye a Besputsky stan.[3]

V roce 2004 během stavebních prací v Solotchinsky klášter (Solotchino blízko Ryazan ), tam byl objeven velký pamětní kámen datovaný 23. dubna 1543 pro „švagra z Oleg Ivanovič z Rjazaně, Ivan Miroslavich Skhorosmir, v mnišství schemamonk Josef 's tím, že jeho tělo bylo vyměněno na žádost jeho příbuzných.[4]

Potomci Salohmiru zahrnovali takové šlechtické rody jako Kryukov, Shishkin, Porovaty, Duvanov, Koncheev, Rataev, Bazarov, hrabě Apraksin a Khanykov.[3] Verderevští jsou přímo potomky Salohmirova vnuka Grigorije Grigorijeviče Verhderevského.[3] Mnoho Verderevských bylo voivodes po začlenění vévodství Rjazaň do Moskva. Někteří Verderevští dosáhli řad dumy, ale žádný z nich nikdy nebyl vytvořen jako moskevský bojar. Šest z Verderevských se stalo stolniks pod Petra Velikého a jeden byl dumny dvorianin.[5] Ryazanský hospodář, Michail Petrovič Verderevskij, který se později stal stolníkem (1678), byl mezi signatáři Sobornoye Ulozheniye z roku 1649.[6]

V roce 1685 postavil Stolnik Ivan Ivanovič Verderevský a mniši ' klášter ve městě Ryazan.[1]

V 18. století zůstali Verderevští pronajímateli Guvernorát Rjazaň. Když tzv Charta Gentry byla založena, část rodiny podala žádost o zařazení spolu se svými nejbližšími rodinami do 6. části („starodávná šlechta“) ryazanské genealogické knihy (1792 - státní radní Aleksey Alekseyevich Verderevsky (1726 - po roce 1792); 1794 - rotmistr Ivan Vasilyevich Verderevsky (1731–1800); 1803 - dvorní radní Nikolaj Ivanovič Verderevskij (1761 - cca 1828),[1] Různí členové rodiny podali žádost o formální šlechtu za nového císařského režimu samostatně a někdy v různých částech. Například, plukovník Viktor Nikolajevič Verderevskij byl přidán do 2. části („vojenské šlechty“) ryazanské genealogické knihy.[1] Někteří Verderevští byli kvůli zločinům zbaveni šlechty. Například v roce 1859 byla pro korupci zrušena šlechta kapitána Aleksey Evgrafovich Verderevsky a byl zredukován na soukromé.[1] V roce 1862 stráže porutschik Vasilij Vasiljevič Verderevskij a jeho bratr Boris byli zbaveni šlechty a všech náležitých práv a odsouzeni na 12 let katorga za náhodnou vraždu jejich bratra ve rvačce.[1]

Po Říjnová revoluce, většina členů rodiny zůstala v Rusku a skryla své pozadí, zatímco některým se podařilo uprchnout do zámoří. Nyní, kromě Ruska, se potomci Verderevských nacházejí v Kanadě a Francii.

Maria Begicheva (rozená Verderevskaya; 1825–1879).

Pozoruhodné členy

Znak

Ramena rodiny Verderevských nebyla zahrnuta do generálního zbrojení a nikdy nebyla schválena ruským císařským heraldickým oddělením. Armor Anisima Kniazeva, publikovaný v roce 1785, však obsahuje ilustrace paží rodiny, které byly nalezeny na hrobě generálporučíka Nikolaje Ivanoviče Verderevského, který zemřel v roce 1812. Kniazevova zbrojnice popisuje svůj erb následovně:

The erb je rozdělen do tří polí. Dvě horní pole jsou stříbrná, spodní červené. V levém horním poli je pozlacená hvězda; v pravém horním poli je stříbrně bílý meč. Ve spodním poli je stříbrný hřeben měsíce. Štít je obklopen a mantling a skončil s ušlechtilá koruna bez přilby.[7]

Některé nemovitosti

  • Verhderev, bývalé město, nyní vesnice v Skopinsky okres, Rjazaňská oblast, - dědičně udělený allod.[3][1]
  • A léno v Melyonki, vesnici v Okologorodném stan, Ryazan uyezd.[1]
  • Léno v Schapově, vesnice v Okologorodném stanu, Rjazaň uyezd.[1]
  • Voskresenskoye, vesnice v Kamenski stan, Ryazan, - v lénu.[1]
  • Rozhdestvenskoye, vesnice v Perevitském stanu, Ryazan, - v lénu.[1]
  • Temiryazevskoe (Fyodorovskoye), vesnice v Kamenském stanu, Ryazan - v lénu před 1605.[1]
  • Kushunovskaya, vesnice v Pehletski stan, Ryazan - v lénu.[1]
  • Duryshkino (2/3) v Pehletski stan, Ryazan - v lénu.[1]
  • Istobniki, Poniski stan, Ryazan, - v lénu.[1]
  • Léno v Khodynino (nyní Rybinsky Distcrict, Ryazan Oblast), Okologorodny stan, Ryazan, - od roku 1617.[1]
  • Korovino Bolshoye (vypořádání; nyní, Zakharovsky District, Ryazan Oblast) a Korovino (Vorypayevo, vesnice) v Kobylsky stan, Ryazan, - v dědičném vlastnictví od roku 1628.[1]
  • Frolovo, vesnice v Kobylsky stan, Ryazan, - v dědičném vlastnictví.[1]
  • Khrapovo, vesnice v Okologorodném stanu, Ryazan, - v dědičném vlastnictví.[1]
  • Monastyr (Moschenoye), Kamensky stan, Ryazan, - v dědičném vlastnictví od roku 1673.[1]
  • Podymovo, Kamensky stan, Ryazan, - v dědičném vlastnictví od roku 1673.[1]
  • Mostye, Rjazskij uyezd, - v dědičném vlastnictví od konce 17. století.[1]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w X y Verderevsky // Dějiny Ryazanu
  2. ^ Головнин П.А. Татарский князь Салахмир - родоначальник графов и дворян Апраксиных, Вередевских, Ханыковых / / Вспомогательные исторические дисциплины: [сборник статей] / Российская академия наук, Отделение историко-филологических наук, Археографическая комиссия, СанктПетербургское отделение, Санкт-Петербургский институт истории. - СПб. : „Дмитрий Буланин“, 1993. С. 379.
  3. ^ A b C d E F G Долгоруков П.В. Российская родословная книга. Часть четвертая. С.-Петербург, 1857. Сс. 326–327.
  4. ^ Гераськин Ю.В. Загадка мурзы Салахмира // История, культура и традиции Рязанского края
  5. ^ A b C d E F G h Долгоруков П.В. Российская родословная книга. Часть четвертая. С.-Петербург, 1857. Сс. 328-329.
  6. ^ Соборное Уложение 1649 г. Имена лиц, приложивших руку к подлинному Уложению 1649 г .// Исторический факультет МГУ им. Ломоносова.
  7. ^ Гербовник Анисима Титовича Князева 1785 года. С.-Петербург, 1912. С. 20.