Vasil Kolarov - Vasil Kolarov
Vasil Kolarov | |
---|---|
Васил Коларов | |
![]() | |
33 Předseda vlády Bulharska | |
V kanceláři 2. července 1949 - 23. ledna 1950 | |
Předcházet | Georgi Dimitrov |
Uspěl | Valko Chervenkov |
Předseda prozatímního předsednictví Bulharska | |
V kanceláři 15. září 1946 - 9. prosince 1947 | |
Předcházet | Simeon II tak jako Král Bulharska |
Uspěl | Mincho Neychev jako předseda prezidia Národního shromáždění |
Osobní údaje | |
narozený | 16. července 1877 Šumen, Osmanská říše |
Zemřel | 23. ledna 1950 Sofie, Bulharsko | (ve věku 72)
Národnost | bulharský |
Politická strana | Bulharská komunistická strana |
Vojenská služba | |
Věrnost | ![]() |
Pobočka / služba | Bulharské pozemní síly |
Hodnost | Podporučík |
Bitvy / války | Balkánské války |
Vasil Petrov Kolarov (bulharský: Васил Петров Коларов; 16. července 1877 - 23. ledna 1950) byl a bulharský komunistický politický vůdce a vedoucí funkcionář v EU Komunistická internacionála (Kominterna).
Životopis
Raná léta
Kolarov se narodil v Şumnu, Osmanská říše (nyní Šumen, Bulharsko) dne 16. července 1877, syn ševce.[1] Po absolvování střední školy v Brně Varna, působil jako učitel v Nikopol od roku 1895 do roku 1897.
V roce 1897 se Kolarov připojil k Bulharská dělnická sociálně demokratická strana (BWSDP).[1]
Kolarov studoval právo v Aix-en-Provence, Francie a na University of Geneva.[1] Po ukončení studia v roce 1900 působil Kolarov jako právník ve svém rodném městě a od roku 1904 v Plovdiv.
Politická kariéra
Po ideologickém rozkolu BWSDP se Kolarov odhodil Dimitar Blagoev je Tesniakovo (úzké) křídlo strany, který zastával revoluční socialismus. Od roku 1904 do roku 1912 vedl Kolarov místní organizaci Tesniak v Povdivu.[1] V roce 1905 byl jmenován členem řídícího ústředního výboru organizace.[1] Za organizaci Tesniak byl Kolarov delegátem na kongresech Druhá mezinárodní na Stuttgart (1907) a Kodaň (1910).[1]
Během Balkánské války Kolarov sloužil jako poručík v 13. Rilském pluku 7. Rilské divize Bulharská armáda.[2] 1913 byl Kolarov zvolen do Bulharské národní shromáždění.[1]
Kolarov se zúčastnil září 1915 Zimmerwaldská konference ale v té době zůstal stranou revolucionáře Zimmerwald odešel.[1] Kolarov byl také delegátem organizace Tesniak na socialistickou konferenci v roce 1917, která se konala v roce Stockholm.[1]
V dubnu 1919 Bulharská komunistická strana byla založena, přičemž Kolarov byl zvolen prvním tajemníkem jejího ústředního výboru.[1]
V roce 1920 byl Kolarov zatčen Rumunsko a nemohl se tak zúčastnit 2. světový kongres Komunistické internacionály, ačkoli se mohl zúčastnit 3. světový kongres následujícího roku se konal v Moskvě jako zástupce Bulharské komunistické strany.[1]
Kolarov byl zvolen do Výkonný výbor Komunistické internacionály (ECCI) a stal se klíčem funkcionář v Kominterna. Začátkem roku 1923 cestoval jménem Kominterny do střední a západní Evropy a účastnil se komunistických shromáždění v Paříž, Frankfurt, Oslo, a Praha.[3]
V červnu 1923 vystoupil Kolarov na konferenci 3. rozšířené plénum ECCI na konci měsíce se tajně vrátil do Bulharska. Tam byl okamžitě zatčen, ale 5. srpna propuštěn.[3] Po svém propuštění hrál Kolarov spolu s Georgi Dimitrov při přesvědčování bulharské komunistické strany, aby uspořádala povstání v souladu s pokyny Kominterny. Kolarov byl členem revolučního výboru, který zahájil povstání v září 1923.[3] Tento pokus o revoluci selhal a Kolarov byl nucen uprchnout do Sovětský svaz prostřednictvím Jugoslávie a Rakousko.[3] V exilu zůstal více než dvě desetiletí.
Kolarov zůstal nejvyšším úředníkem Komunistické internacionály a předsedal debatám o tomto orgánu u 5. světový kongres z roku 1924.[3] 5. dne byl znovu zvolen do ECCI a jeho řídícího prezidia 6., a 7. kongresy.[3]
Kolarov byl prezidentem výkonného výboru rolnické internacionály (Krestintern ) od roku 1928 až do svého rozpuštění v roce 1939.[3] Během tohoto období působil také jako ředitel Mezinárodního agrárního institutu v Moskvě.[3] V roce 1943 Kolarov podepsal dokument, který formálně rozpustil Komunistickou internacionálu.[3]
Návrat do Bulharska
Kolarov se vrátil do Bulharska v roce 1945 během jeho okupace Sovětským svazem a byl znovu zvolen do Národního shromáždění. V roce 1946 byl znovu zvolen a téhož roku se stal prozatímním bulharským prezidentem uprostřed rostoucí nadvlády komunistů. Prezidentem zůstal až do sestavení vlády v čele s Dimitrovem v prosinci 1947, do které vstoupil jako místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí.[3]
Když Dimitrov zemřel v červenci 1949, Kolarov byl zvolen do Dimitrovovy staré funkce jako premiér. O několik měsíců později sloužil až do své smrti.
Smrt a dědictví
Zemřel v Sofie dne 23. ledna 1950.
Jeho rodné město Šumen byl jmenován Kolarovgradem na jeho počest v letech 1950 až 1965.
Poznámky pod čarou
- ^ A b C d E F G h i j k Branko Lazitch s Miloradem M. Drachkovitchem, Biografický slovník Kominterny: Nové, revidované a rozšířené vydání. Stanford, CA: Hoover Institution Press, 1986; str. 224.
- ^ Dimitrova, Snezhana. Of Other Balkan Wars: Affective Worlds of Modern and Traditional (The Bulgarian Example). In: Perceptions: Journal of Foreign Affairs, Ankara, 2013, str. 48, poznámka 7.
- ^ A b C d E F G h i j Lazitch a Drachkovitch, Biografický slovník Kominterny, str. 225.
externí odkazy
- Výstřižky z novin o Vasilovi Kolarovovi v Archivy tisku 20. století z ZBW
- Vasil Kolarov na Najděte hrob
Politické kanceláře | ||
---|---|---|
Předcházet - | Ministr zahraničí Bulharska 11. prosince 1947 - 6. srpna 1949 | Uspěl Vladimir Poptomov |