Van Duyn v Home Office - Van Duyn v Home Office

Van Duyn v Home Office
Evropské hvězdy. Svg
Předloženo 1. března 1974
Rozhodnuto 4. prosince 1974
Celý název případuYvonne van Duyn v Home Office.
Číslo případuC-41/74
ECLIECLI: EU: C: 1974: 133
Typ pouzdraŽádost o rozhodnutí o předběžné otázce
Státní příslušnost účastníků řízeníNizozemí
Spojené království
Procesní historie[1975] Ch 358
Složení soudu
Soudce zpravodaj
Max Sørensen
Generální advokát
Henri Mayras
Ovlivňování právních předpisů
Umění. 48 a 177 TEEC

Van Duyn v Home Office (1974) C-41/74 byl případ Evropský soudní dvůr Týkající se volný pohyb pracovníků mezi členské státy.[1]

Fakta

Van Duyn, nizozemský státní příslušník, prohlásil prostřednictvím britské vlády britskou vládu Domácí sekretářka, porušeno SFEU čl. 45 odst. 3 (poté čl. 48 odst. 3 TEEC) tím, že jí bylo odepřeno vstupní povolení k práci v Scientologické církvi. Článek 3 odst. 1 směrnice 64/221 / ES o volném pohybu pracovníků rovněž stanoví, že ustanovení veřejného pořádku musí být „založeno výlučně na osobním chování dotyčné osoby“. Spojené království neudělalo nic pro výslovné provedení tohoto prvku směrnice. Vláda uvěřila Scientologie být škodlivý pro duševní zdraví, a odradil to, ale nedělal to nezákonným. Žalovala s odvoláním na Římská smlouva a právem Společenství a tvrdí, že směrnice by se měla vztahovat na závazky Spojeného království. Nebyla odmítnuta kvůli „osobnímu chování“. Pennycuick VC postoupil věc Evropskému soudnímu dvoru. Ministerstvo vnitra tvrdilo, že toto ustanovení nebylo přímo účinné, protože ponechalo vládě uvážení o uplatnění výjimek na volný pohyb.

Rozsudek

The Evropský soudní dvůr rozhodl, že van Duyn by mohl být odepřen vstup, pokud by to bylo z důvodů souvisejících s jejím osobním chováním, jak je uvedeno ve směrnici 64/22 / EHS. Článek 48 Smlouvy o ESUO byl přímo účinný, přestože použití tohoto ustanovení „podléhalo soudní kontrole“. Směrnice byla navíc přímo účinná proti vládě Spojeného království. Zaprvé by bylo neslučitelné se závazným účinkem směrnic vyloučit možnost přímého účinku. Zadruhé, praktická účinnost směrnice by byla snížena, pokud by se jich jednotlivci nemohli dovolávat před vnitrostátními soudy. Zatřetí, protože ESD má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách podle článku 267 SFEU (poté článku 177 Smlouvy o ES) o „aktech orgánů ... Unie“, z čehož vyplývá, že všechny akty by měly být přímo účinné.

9. Druhá otázka žádá soud, aby rozhodl, zda směrnice Rady 64/221 ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která jsou odůvodněna veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo veřejné zdraví je přímo použitelné tak, že jednotlivcům přiznává práva, která mohou vymáhat před soudy členského státu.

10. Z předkládacího usnesení vyplývá, že jediným relevantním ustanovením směrnice je ustanovení obsažené v čl. 3 odst. 1, které stanoví:

„Opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti se zakládají výlučně na osobním chování dotyčné osoby.“

11. Spojené království podotýká, že jelikož článek 189 Smlouvy rozlišuje mezi účinky připisovanými nařízením, směrnicím a rozhodnutím, je třeba předpokládat, že Rada měla při vydání směrnice namísto přijetí nařízení mít za cíl, že Směrnice by měla mít jiný účinek než účinek nařízení, a proto by první směrnice neměla být přímo použitelná.

12. Pokud jsou však na základě ustanovení článku 189 nařízení přímo použitelná a v důsledku toho mohou mít ze své podstaty přímé účinky, nevyplývá z toho, že jiné kategorie aktů uvedené v tomto článku nikdy nemohou mít podobné účinky účinky. Bylo by neslučitelné se závazným účinkem přisuzovaným směrnici článkem 189, v zásadě vyloučit možnost, aby se dotčené osoby mohly dovolávat povinnosti, kterou ukládá. Zejména v případech, kdy orgány Společenství směrnicí ukládají členským státům povinnost sledovat konkrétní jednání, by byl užitečný účinek takového aktu oslaben, pokud by jednotlivcům bylo zabráněno dovolávat se toho před vnitrostátními soudy a pokud by posledně jmenovaným bylo zabráněno vzít to v úvahu jako prvek komunitárního práva. Článek 177, který zmocňuje vnitrostátní soudy, aby bez rozdílu předkládaly soudním otázkám týkajícím se platnosti a výkladu všech aktů orgánů Společenství, dále předpokládá, že se těchto aktů mohou jednotlivci dovolávat u vnitrostátních soudů. V každém případě je třeba přezkoumat, zda povaha, obecná struktura a znění dotčeného ustanovení mohou mít přímé účinky na vztahy mezi členskými státy a jednotlivci.

13. Tím, že čl. 3 odst. 1 směrnice 64/221 stanoví, že opatření přijatá na základě veřejného pořádku musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, má omezit diskreční pravomoc, kterou vnitrostátní právní předpisy obecně svěřují orgánům odpovědný za vstup a vyhoštění cizích státních příslušníků. Zaprvé toto ustanovení stanoví povinnost, která nepodléhá žádné výjimce ani podmínce a která ze své podstaty nevyžaduje zásah žádného aktu ze strany orgánů Společenství ani členských států. Zadruhé, protože členské státy jsou tak povinny při provádění ustanovení, které se odchyluje od jedné ze základních zásad Smlouvy ve prospěch jednotlivců, nebrat v úvahu faktory, které se týkají osobního chování, vyžaduje právní jistota pro dotčené osoby být schopen se této povinnosti dovolávat, přestože byla stanovena v legislativním aktu, který nemá jako celek automatický přímý účinek.

Rozhodující je, že Evropský soudní dvůr přistoupil k povolení odchylky Spojeného království, čímž schválil (při této příležitosti) rozhodnutí Spojeného království zakázat paní Duynovou, protože Spojené království tehdy považovalo Scientologii za škodlivou a nežádoucí:

3. Článek 48 Smlouvy o EHS a čl. 3 odst. 1 směrnice č. 64/221 musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát, když ukládá omezení odůvodněná veřejným pořádkem, je oprávněn zohlednit jako osobní chování dotyčného jednotlivce skutečnost, že je spojován s nějakým orgánem nebo organizací, jejichž činnosti považuje členský stát za sociálně škodlivé, ale které v tomto státě nejsou protiprávní, a to navzdory skutečnosti, že na státní příslušníky uvedeného členského státu, kteří si přejí přijmout podobné zaměstnání u stejného orgánu nebo organizace, není kladeno žádné omezení.

Význam

O tomto případu bylo rozhodnuto v roce 1974, krátce po přistoupení Spojeného království k EHS dne 1. ledna 1973; a John Tillotson [2][3] domnívá se, že ESD zaujal vůči svému novému členskému státu shovívavý pohled a umožnil Spojenému království uniknout jeho poněkud pochybné výjimky vůči scientologům. Z toho vyplývá, že van Duyn případ by nebyl spolehlivým základem, který by umožňoval zavedení budoucích plošných odchylek.

Tři roky po van Duyn případ, v R v Bouchereau, [4][5] ESD zaujal pevnější postoj a prohlásil, že dříve, než bude možné komukoli legálně odepřít vstup (nebo být vyhoštěn), musí stát prokázat, že jeho činnosti jsou sociálně škodlivé.[6]

V roce 1980 britská vláda po parlamentním přezkumu upustila od politiky odrazování od scientologie.

Viz také

Reference

  1. ^ Volcansek, Mary L. (1997). Zákon nad národy. University Press na Floridě. 39–40. ISBN  978-0-8130-1537-8.
  2. ^ „Text, případy a materiály o právu Evropské unie“ - John Tillotson a Nigel Foster
  3. ^ John Tillotson přednášel právo EU a obchodní právo na Sheffield Hallam University a Manchester University.
  4. ^ R v Pierre Bouchereau ESD 27. října 1977
  5. ^ Kazuistika [1]
  6. ^ Steiner and Woods str. 553