Tibor Sekelj - Tibor Sekelj

Tibor Sekelj
Tibor Sekelj v roce 1983
narozený	(1912-02-14)14. února 1912 Szepesszombat (část Poprad ), Rakousko-Uhersko
Zemřel	20. září 1988(1988-09-20) (ve věku 76) Subotica, Jugoslávie
obsazení	spisovatel, právník, cestovatel, esperantista
Státní občanství	Jugoslávský
Vzdělávání	právník
Alma mater	Univerzita v Záhřebu
Doba	1929–1988
Žánr	Esperantská literatura
Pozoruhodné práce	Kumeŭaŭa, la filo de la ĝangalo (1979) Tempesto sur Akonkagvo, La trovita feliĉo, Tra lando de Indianoj, Nepalo malfermas la pordo (Okno do Nepálu), amrambo Rafiki, Mondmapo, Padma, Mondo de travivaĵoj, Elpafu la sagon, Neĝhomo, Kolektanto de ĉielarkoj; Vidět bibliografie
Manželka	Erzsébet Sekelj

Tibor Sekelj (14. Února 1912 - 20. Září 1988), také známý jako Székely Tibor podle maďarského pravopisu byl Maďar^[1] narozený polyglot, badatel, autor a „občan světa“. V roce 1986 byl zvolen členem Akademie esperanta a čestný člen Světová esperantská asociace. Mezi jeho romány, cestopisy a eseje jeho novela Kumeŭaŭa, la filo de la ĝangalo („Kumewawa, syn džungle“), dětská kniha o životě brazilských indiánů, byla přeložena do sedmnácti jazyků a v roce 1987 byla zvolena nejlepší knihou pro děti v Japonsku.^[2] V roce 2011 Evropská unie esperanta vyhlásil rok 2012 „Rokem Tibora Sekelje“ na počest stého výročí jeho narození.^[3]

Životopis

Mládež 1912–1939

Po sobě jdoucí místa pobytu Tibora Sekelje v Evropě, u mládeže (1912–1939) a po návratu z Jižní Ameriky (1954–1988)

Sekeljův otec byl veterinář a v důsledku toho se rodina značně pohybovala. Několik měsíců po Tiborově narození se rodina přestěhovala Cenei (nyní v Rumunsko ), kde Tibor žil až do svých deseti let. Zatímco maďarština byla jeho „mateřským jazykem“, běžným jazykem byla němčina. Sekelj měla nejméně dvě sestry a bratra, Antonije, který s ním později spolupracoval na několika knihách. V roce 1922 se rodina usadila Kikinda, část Království Jugoslávie (nyní v Srbsko ), kde se Tibor naučil Srbochorvatština. Také studoval francouzštinu a brzy ji učil svým spolužákům. Sekelj pokračoval v učení nového jazyka každé čtyři roky. V roce 1926 se jeho rodina přestěhovala do Nikšić (nyní v Černá Hora ), kde se věnoval tělocvičně, horolezectví a kde prošel celou délku Černé Hory. V roce 1929 vstoupil do Univerzita v Záhřebu (v Chorvatsku) a v roce 1933 byl jedním ze tří nejmladších studentů, kteří absolvovali právnickou školu. V té době Tibor studoval také malířství, sochařství, esperanto, filmová tvorba a žurnalistika. Ale praxe práva ho nudila a obrátil pozornost k psaní. Začal pracovat jako novinář v Záhřebu. V roce 1937 začal pracovat v Záhřebu jako filmový scenárista. V roce 1982 diskutoval v belgickém Lovani na světové konferenci o esperantu mládeže o svých Sefardský Žid původ s Neil Blonstein.

Světový cestovatel

Počínaje rokem 1939 byl Sekelj neúnavným světoběžníkem, a přestože se mezi svými mnoha cestami vždy vracel do Srbska, jeho potřeba prozkoumat nové obzory splývala s neukojitelnou zvědavostí o lidech. Jeho cesty a expedice přinesly knihy, které byly přeloženy do více než dvaceti jazyků.

Tripy cíle Tibora Sekelje ve světě

Výletové cíle

Témata knih

Vlast

Evropské země

Jižní Amerika 1939–1954

V roce 1939 odešel ze Záhřebu do Argentina napsat článek o chorvatských exulantech pro záhřebské noviny Hrvatski Dnevnik. Sekelj byl na lodi Teresa^[4] o tom, co mohla být poslední plavba té lodi kvůli začátku druhé světové války. V roce 1939 byly ostatní lodě, které normálně cestovaly do Jižní Ameriky z Rijeky-Fiume, používány Itálií kvůli válce v Africe. Vyplutí z Rijeka (poté Fiume v Itálii) zamířil do Buenos Aires se zastávkami v Neapoli, Janově (Itálie) Santos (Brazílie) a Montevideu (Uruguay). Tibor dorazil do Buenos Aires 19. srpna 1939. Od přírody pacifista Sekelj očekával vypuknutí války, a tak se rozhodl být daleko od bojů. Toto obtížné rozhodnutí nebylo způsobeno nedostatkem osobní odvahy - o Sekeljovi bylo známo, že během svého života projevoval téměř bláznivou statečnost -, ale proto, že tento židovský maďarský / světový občan nebyl ochoten vyslýchat žádnou ideologii spojenou s vojenskými účely.

Do dvou let ^[5] zdokonalil se ve španělštině a získal práci novináře, vydával měsíčník věnovaný cestování a poznávání. Sekelj zůstal v Argentině dalších 15 let, psal a poznával Jižní Ameriku.

1939–45: Argentina, Aconcagua

V roce 1944, bez předchozích horolezeckých zkušeností, se Sekelj připojil k posádce při výstupu Aconcagua, nejvyšší hora (6 962 m) na jihoamerickém kontinentu.,^[6] pod vedením švýcarského německého horolezce Georg Link. Sekelj, Rakušan Zechner a Ital Bertone dosáhli vrcholu 13. února 1944. Čekala však tragédie: Čtyři ze šesti mužů na tomto výstupu zahynuli ve sněhové bouři. Tato hrozná zkušenost inspirovala Sekelje k ​​napsání jeho první knihy: Bouře nad Aconcaguou, který líčí drama v napínavých detailech. Při druhém stoupání - iniciovaném argentinskou armádou, kterou Tibor vedl - byly nalezeny mrtvoly čtyř mladých mužů a přineseny domů. Výsledkem je, že Sekelj přidal kapitolu do druhého vydání Tempestad sobre el Aconcagua, 1944 ve kterém popisuje toto dobrodružství. Pak argentinský prezident Juan Perón osobně se pokusil udělit Sekeljovi čestné argentinské občanství za jeho činy spolu s Zlatým kondorem nejvyšší čestnou medailí v zemi. Tibor ve svém jemném odmítnutí nabídky občanství uvedl, že i když tuto nabídku hluboce ocenil, jako občan světa nemohl být vázán k žádné zemi.

1946–47: Mato-Grosso

Na základě úspěchu své první knihy Sekeljův vydavatel vyzval, aby napsal druhou, nesouvisející knihu. S rozpočtem dva tisíce dolarů se Sekelj rozhodl prozkoumat nezmapované oblasti brazilský deštné pralesy v Mato Grosso, jinak známá jako řeka smrti. V roce 1946 podnikl první ze dvou výprav do amazonské džungle, kde vznikla populární kniha „Podél domorodých stezek“ (Por Tierra De Indios). Jeho partnerem na této náročné cestě byl Argentinec ruského původu Mary Rezník (1914–1996). Společně strávili téměř rok zkoumáním kmenů podél Araguaia a Rio das Mortes Řeky. Cestou přežili kontakt s hrůzostrašnými Xavantes Indové, kteří zabili více než sto lidí, na mnoha expedicích před nimi. Setkali se také s Karajá a Javae Indové na této expedici. Nakonec kniha Por Tierra de Indios (1946) zaznamenávající přežití v obtížných podmínkách, uprostřed nemoci a téměř hladovění, se setkalo s velkým úspěchem, bylo opakovaně přetištěno a přeloženo do mnoha jazyků. V roce 1946 se Tibor a Mary vzali. Společně se vrátili na Amazonku v roce 1948. Po této expedici napsal „Kde končí civilizace“ (Donde La Civilizacion Termina).

V létě roku 1946 cestoval Tibor Patagonií se třemi společníky: Zechnerem, Mary a Dr. Rosou Scolnikovou. V následujících letech auditoval kurzy na University of Buenos Aires navštěvovat přednášky z antropologie, etnologie a archeologie, aby získal užitečné znalosti pro své nadcházející expedice.

1948–1949: Bolívie, Jivaros

V roce 1948 selhala expedice za účelem nalezení Jivaros vedl Tibora a Marii do Bolívie, kde se setkali s prezidentem Enrique Hertzog. Vyzval je, aby prozkoumali neznámou oblast řeky Itenez, který přiléhá k Brazílii. Během této obtížné šestiměsíční cesty narazili na další těžkosti a nepřátelské indiány, mezi nimi i na Tupari, kmen, který praktikoval jen několik let předtím kanibaly. V dubnu 1949 navrhl brazilský prezident Hertzog, aby Sekelj dohlížel na území o rozloze sto tisíc hektarů, z plánovaných 4 milionů hektarů určených k umístění milionu evropských uprchlíků. Sekelj namísto toho, aby musel čekat šest měsíců, než parlament rozhodne, nabídku odmítl. Později litoval promarněné příležitosti mít místo, kde by se esperanto mohlo stát běžným jazykem jeho obyvatel.

1949–1951 Venezuela

Po návštěvě Světový kongres esperanta ve Velké Británii strávil Tibor sedm měsíců v Evropě. Vrátil se do Jižní Ameriky a připojil se k Mary Venezuela. Dalších sedmnáct měsíců psal novinové články a spravoval sklad hudebních nástrojů Maracaibo. Poté, co šel do Caracas aby dohlížel na vytvoření řady historických nástěnných maleb, začal sám cestovat po Střední Americe, protože do té doby se s Marií oddělili. Pár se formálně rozvedl v roce 1955 a brzy poté, co se Mary vydala do Spojených států, kde se znovu vdala. Jejich syn, původně pojmenovaný Diego podle syna Kryštofa Kolumba, si vzal příjmení jejího druhého manžela. Daniel Reinaldo Bernstein od roku 2011^{[Aktualizace]} je uznávaný akupunkturista a hudebník žijící v New Yorku.

1951–54: Střední Amerika

Tibor později psal o pobytu na ostrově San Blas v Panamě, kde jednal s Kuna Indiáni; pokusu o zmenšení sopky Izalko v Salvadoru to přerušila sopečná erupce; a objevování ruin starověkého města v Honduras, které mnoho lidí vědělo jen z legend, a to bylo postaveno Indiáni. Bylo to během těchto treků Guatemala a Honduras, do kterého se Sekelj stále více ponořoval archeologie a antropologie.

Po Sekeljově příjezdu do Mexika v roce 1953 ho několik alpských klubů pozvalo k účasti na jejich výpravách. To nebylo neočekávané, vzhledem k tomu, že jeho kniha «Tempestad sobre el Aconcagua» se prakticky stal manuálem pro horolezectví. Vylezl Popocatépetl, Iztaccihuatl a mnoho dalších sopek a hor, což dále posilovalo jeho odborné znalosti v této aréně. Jedním z mnoha fascinujících průzkumů v té době byl podzemní přechod řeky San Heronimo, ležící 14 km uvnitř nitra hory.^[7]

Následné cesty po světě z Evropy v letech 1954–1988

V roce 1954 se Sekelj vrátil do svého domova v Bělehrad, Jugoslávie. Místní vláda a její obyvatelé ho vřele přivítali, a to jak pro jeho humanitární poselství, tak pro jeho fascinující cestopisy. Spolu s jeho nesčetnými články v novinách byly jeho knihy přeloženy do srbštiny, slovinštiny, maďarštiny, albánštiny a esperanta. Pokračoval v cestování a psal o svých zkušenostech.

1956–1957: Indie, Čína, Nepál

V roce 1956 projel Asií jako Světová esperantská asociace (UEA) pozorovatel nadcházející UNESCO přednáška v Novém Dillí. Když jeho auto narazilo dovnitř Teherán pokračoval autobusem a železnicí. Během této cesty se intenzivně setkal s předsedou vlády Jawaharlal Nehru a jeho dcera, budoucí předseda vlády Indira Gandhi. Také se spřátelil s budoucím prezidentem Dr. Sarvepalli Radhakrishnan. Na jugoslávském velvyslanectví se setkal Ljubomir Vukotić, tehdejší prezident Světová federace neslyšících Když se Vukotić setkal s indickými a čínskými představiteli, aby otevřeli asijskou kancelář, Seklelj působil jako tlumočník a překlenul komunikační propast mezi neslyšícími lidmi různých jazyků. V lednu 1957 doprovázel Vukotiće do Číny, která v té době nepřijímala návštěvníky. Poté následoval půlroční pobyt na pozvání krále Mahendry z Nepál, další země, která byla v té době nepřátelská vůči cizincům. Král Mahendra osobně poděkoval Sekeljovi za založení univerzity prvních lidí a za pomoc při šíření výuky esperanta.^[8] Toto přátelství je částečně předmětem Tiborovy knihy, «Nepál otevírá dveře», 1959, kterou jako první napsal v esperantu Madras studovat jóga filozofie. Kniha byla přeložena do několika jazyků, včetně angličtiny, španělštiny, srbštiny a slovinštiny. Jeho cesta po Indii, pěšky i autobusem, vedla Tibora z vesnice do vesnice a z chrámu do chrámu, což vyvrcholilo měsíčním pobytem v jeskyni se třemi jogíny.

1958–60: Vinoba Bhave, Japonsko, Srí Lanka

Poté, co strávil šest měsíců v Evropě, Sekelj znovu odletěl do Indie, tentokrát naučit esperanto velkého indického mystika, Vinoba Bhave. Hinduista učil esperanto během měsíce. Sekelj zůstal v Indii pět měsíců před přistáním, bez peněz, v Japonsku. V březnu 1960 se vydal na čtyřměsíční turné po 30 městech v Japonsku, kde byl vždy vítán v domě esperantistů. Mezi přednášením a psaním novinových článků si Sekelj vydělal dost peněz, aby si mohl koupit letenku Srí Lanka a pak na Izrael před návratem na domovskou základnu v Bělehradě.

1961–63: Maroko, „karavana přátelství“ v Africe

V roce 1961 přijal Sekelj pozvání marockých esperantistů a odcestoval do Maroko, kde nastoupil do karavanu Tuaregové nomádů na Saharu. V březnu 1962 se Tibor vydal do Afriky na a Karavano de Amikeco (Caravan of Friendship), s osmi lidmi ze čtyř zemí na dvou terénních automobilech. S cílem přímé komunikace mezi lidmi bylo dosaženo této celoroční cesty Egypt Súdán, Etiopie, Somálsko, Keňa a Tanzanie. Když se druhá karavana určená pro jiné africké země nenaplnila, Tibor vylezl Mount Kilimandžáro, nejvyšší vrchol v Africe. Tato cesta je tématem jeho knihy Ĝambo rafiki. I když knihu napsal v esperantu, poprvé se objevila ve slovinském jazyce.

1965–66: Rusko, Japonsko, Mongolsko, Evropa

V roce 1965, na cestě do Světový kongres esperanta v Tokiu cestoval Tibor vlakem přes Rusko (Moskvu) a Sibiř (Irkutsk a Chabarovsk ) až Nahodka před přistáním Jokohama lodí. O měsíc později Tibor přešel Sibiř vlakem s vedlejší cestou do Mongolsko. Vzhledem k antipatii k tamním cizincům byl jeho tříměsíční pobyt obtížný, přestože měl orazítkované vízum a správné doklady. V následujících letech se Tiborovi Sekeljovi podařilo navštívit všechny evropské země, s výjimkou Albánie a Islandu.

1970: Austrálie, Nový Zéland, Nová Guinea

V roce 1970 poslala jugoslávská televize Sekelj do Austrálie, Nového Zélandu a Nová Guinea. Během svého šestiměsíčního pobytu vylezl Mount Kosciuszko^[9] Na Nové Guineji se setkal s domorodci, jejichž nedostatek předchozího kontaktu s civilizovaným světem vedl k napjatým situacím. Ale mezi Sekeljovými mnoha dovednostmi - a možná bylo štěstí jen dalším - byla podivná schopnost uniknout z bezprostředního nebezpečí znovu a znovu. Určitě se snadno přizpůsobil zvláštním zvykům (včetně bizarního jídla), ale pokud v tomto ohledu pomohla zejména jedna věc, byly to jeho komunikační schopnosti, které přesahovaly i jeho zařízení jazykem.

1972–1980: Severní Amerika, Rusko, Uzbekistán, Nigérie, Ekvádor

V roce 1972 navštívil Tibor na mezinárodním kongresu etnologů v Chicagu východní Kanadu a USA. V roce 1977, během stejné události v Leningrad, viděl Uzbekistán a střední Asie. Téhož roku se zúčastnil festivalu oslavujícího kulturu bývalých otroků v Lagosu (Nigérie ). V roce 1978 se během úkolu pro jugoslávskou televizi vrátil do Jižní Ameriky, kde navštívil Ekvádor a Galapágy.

Mnohých ohromilo, jak tento neúnavný cestovatel vždy získal financování svých cest. Tuto schopnost skvěle přisuzoval skutečnosti, že vykonal práci sedmi: Spisovatel; kameraman; asistent; fotograf; a kupující a přepravce etnografických artefaktů. Zatímco každá z těchto prací je obvykle delegována na jiné, Sekelj byla posádkou jednoho muže. Samozřejmě do tohoto seznamu bylo možné přidat „Ad Man“. Kdykoli to bylo možné, Tibor uzavřel reklamní smlouvy od leteckých společností výměnou za zlevněné letenky.

Práce pro esperanto

Sekelj věnoval většinu svého života obraně a podpoře esperanta. Člen výboru UEA od roku 1946 hledal více než třicet let - s krátkou přestávkou při potyčce s Ivo Lapenna ) nad svou činností v rámci Instituto por Oficialigo de Esperanto (IOE),^[10] být součástí všech univerzálních kongresů esperanta. A jako zástupce IDU - Mezinárodního výboru pro etnografická muzea - ​​se zúčastnil mnoha konferencí. Sekeljovy polyglotické schopnosti často zajišťovaly, že on jediný rozumí všem tamním mnohonárodním mluvčím.

V roce 1983 spoluzaložil EVA (Asociace esperantistických spisovatelů a byl jeho prvním prezidentem. V roce 1986 byl zvolen za člena Akademie esperanta.

Využil každou příležitost k obhájení esperanta, zejména v mezinárodní asociace spisovatelů PEN^[11] a v UNESCO. V roce 1985, během 27. Konference v Sofie, Sekelj byl pověřen UEA, aby zajistil, že Unesco vypracuje a druhé rozlišení to by bylo pro esperanto příznivé.

1972–1988: ředitel muzea v Subotici

V roce 1972 nastoupil na čtyřleté místo jako hlavní kurátor Městské muzeum v Subotici (Srbsko - Vojvodina ). V pozdních sedmdesátých letech absolvoval v Muzeologii pokročilé studium muzeologie Záhřebská univerzita vedoucí k doktorátu (v roce 1976). Jeho inovativní nápady a projekty našly malou podporu a Sekelj opustil svou práci téměř okamžitě. Zúčastnil se Světového kongresu etnografů v Chicagu ve Spojených státech a Světového kongresu muzejních profesionálů v USA Kodaň. Po svém zvolení do funkce tajemníka Mezinárodní výbor muzeologů, přijal různé iniciativy pro nové druhy muzeí s diorámy.

V roce 1985 se Sekelj setkal s mladou ženou Erzsébet Sekelj, knihovník, narozen v roce 1958, kterého potkal na cestě Maďarsko. Ten rok se naučila esperanto. Sekelj a Eržika se vzali v roce 1987 v Osijek. Společně navštívili tři světové kongresy esperanta. Erzsébet Sekelj se podílela na přípravě vojvodinského orgánu VELO. Společně chtěli sestavit esperantsko-srbochorvatský slovník, který nebyl kvůli smrti Tibora nikdy dokončen.^[12]

Tibor žil Subotica od roku 1972 až do své smrti 20. září 1988. Je pohřben v Bajsko groblje (Hřbitov Baja) v Subotici, s nejvyššími poctami od města Subotica. Na jeho hrobě pod bronzovým reliéfem lze číst nápis v esperantu: (SPISOVATEL, CESTOVATEL)

TIBOR SEKELJ
1912–1988

VERKISTO, MONDVOJAŘANTO^[13]

— Náhrobek v Subotice^[14]

Dovednosti

Tibor Sekelj se vyznal v široké škále dovedností: novinář, průzkumník, dobrodruh, horolezec, spisovatel, kreslíř, filmař, geograf, etnolog, muzeolog, polyglot a herec na politické scéně, vztahující se k politikům včetně výše zmíněných hlav států. Jeho obhajoba a propagace esperanta v UNESCO a hlavně v UEA. Spojovacím vláknem v pohledu tohoto muže na svět byl konzistentní přístup k lidem z celého světa.

Geograf

Cestování mu rozhodně pomohlo stát se geografem, ale také byl během svých cest nucen stát se skutečným kartografem. V tomto ohledu zkoumal a navrhoval grafy několika dříve nezmapovaných částí Jižní Ameriky, zejména v Bolívii a Brazílii. Výsledkem je, že řeka byla pojmenována po něm: Rio Tibor. Publikoval slovní mapy v esperantu a upravil odbornou recenzi «Geografia Revuo» v letech 1956 až 1964. V roce 1950 se stal členem guatemalské společnosti zaměřené na historii a geografii a díky svým zásluhám v této oblasti v roce 1946 Královská geografická společnost Spojeného království přijal ho jako FRGS.

Novinář

O žurnalistice se dozvěděl během studentských let v Záhřebu, kde se stal korespondentem chorvatských novin: jeden z nich, Hrvatski Dnevnik, poslal jej jako svého korespondenta do Argentina, udělat zprávu o jugoslávských emigrantech, a tak se stal cestovatelem. Po dvou letech ^[5] naučil se španělsky natolik, aby mohl publikovat sám, Buenos Aires, ve španělštině, měsíční varhany «Rutas» (Ways) časopis věnovaný geografii, cestám, turistice, průzkumům atd.^[15]

Jako novinář argentinských novin se rozhodl připojit k plánované expedici do Aconcagua, nejvyšší hora Ameriky (podle současných hodnocení více než 7000 m).^[6] Většinou se dokázal živit psaním a přispíval do mnoha novin, zejména v Jižní Americe a Jugoslávii. V Jugoslávii přispíval do mnoha malých novin, takže mladší generace se o esperantu dozvěděla prostřednictvím svých článků v periodikách pro mladé lidi. V jeho 60s se stal televizním novinářem, natáčení série televizních zpráv pro Bělehradská televize o Karavana přátelství (cestovat přes Afriku) pro Záhřebská televize o zkoumání neznámých kmenů v Austrálii a Austrálii Nová Guinea a pro Novi Sad Television o Bolívii, Ekvádoru a Peru. Byl také skvělým novinářem pro esperanto. Kromě příspěvku do mnoha esperantských novin a orgánů byl během 8 let šéfredaktorem Geografia Revuo, E-Gazeto (původně IOE-Gazeto) z let 1966–1972 (měsíční varhany - zcela se objevilo 65 vydání) a VELO během šesti let (1983–1988 - Vojvodinské esperantské noviny).

„Geografia Revuo“ se objevila v letech 1956 až 1964,^[16] každý jeden svazek ročně, s výjimkou let 1959–1960 ani v roce 1962. Titulní stránky výhradně všech šesti svazků jsou Sekeljské, pouze ve 4. čísle opustil místo redakce Aafke Haverman („Aviadile tra Afriko“) a položil své „Kun la Ajnoj de Hokajdo“ v centrální brožuře. "Geografia Revuo" je celkově osobním periodikem Sekelj s několika dodatky přátel.^[17]

Žil hlavně ve své práci novináře (psaní článků a příběhů pro mnoho různých novin a orgánů) a filmaře. Tam bylo 740 překladů jeho článků v novinách a orgánech.^[18] Můžeme rozhodně říci, že psal pro mnoho desítek novin a časopisů, hlavně v Jugoslávii, ale také v Maďarsku a v různých zemích Jižní Ameriky - nemluvě o periodikách v esperantu. Z 7500 projevů, které přednesl, se většina soustředila na jeho cesty, i když plodně hovořil také o mnoha dalších tématech.

Procestoval 90 zemí a jeho knihy se objevily v tolika zemích a v mnoha jazycích.^[19]

Filmař

Tiborovo první zaměstnání po získání titulu v Záhřebu bylo ve filmové společnosti Merkurfilm. Společnost ho poslala studovat filmovou produkci do Prahy, kde studoval u slavného českého režiséra Otokar Vávra kde Tibor 6 měsíců studoval filmovou režii.

Jakmile se Sekelj v šedesátých letech vrátil do Jugoslávie, začal jako novinář sledovat televizní zpravodajství. A protože jeho vpády do neznámých oblastí vyžadovaly víc než jen obrázky - vyžadovaly film - Tibor výzvu přijal. Svoje znalosti začal využívat jako filmař, nejen sám sebe řídil, ale také používal zvuk a světlo, práci s kamerou a další na svých cestách po Nové Guineji a Austrálii. Pro záhřebskou televizi natočil sérii filmů o těchto regionech a jejich domorodcích, které se staly 10hodinovou cestovatelskou sérií cest po celé Jugoslávii. Úžasně udělal všechno na těchto filmech sám. V pozdní polovině 70. let natáčel filmy o Kolumbii a Ekvádoru, kde využil profesionální tým filmařů z Novosadské televize, který propagoval jeho cestovní filmy.

Sám byl předmětem mnoha rozhovorů, zejména v bývalých jugoslávských televizích. Velká většina tohoto materiálu byla zachována. Jedním z příkladů je hloubkový dvouhodinový rozhovor s televizním novinářem Hetrichem.^[20]

Horolezec

V Argentině se o něm dozvěděl horolezectví sotva dost času na přípravu, než se zúčastní expedice do Aconcaguy. Přesto dokázal přežít výstup na tu zrádnou horu. Později vystoupil na řadu velmi nebezpečných hor a na všech kontinentech mezi horami Nepál, Mexiko a Mount Kilimandžáro v Africe a Mount Kosciuszko v Austrálii. Jeho podrobný popis výstupu na Aconcaguu v knize ve španělštině se stal jakousi učebnicí pro horolezectví v Mexiku a dalších zemích po celé Jižní Americe.

Etnolog

Během svých cest se stal sběratelem nativních masek, klobouků a hudebních nástrojů spolu s mluvenou domorodou poezií. Pokud jde o druhé, vydal knihu Elpafu la sagon, která se objevila v srbochorvatštině a esperantu. Věnoval svoji hmatatelnou sbírku masek, nástrojů a klobouků Etnografické muzeum v Záhřebu a do Městského muzea v Subotica, kde byla většina z nich později věnována muzeu Senta (Srbsko).^[21]

Dobrodruh

Ačkoli jeho cílem nikdy nebylo zapůsobit na ostatní, nejatraktivnější stránkou života Tibora Sekelje v očích veřejnosti - zejména pro neesperantistu - byla nepochybně jeho strana dobrodruha. Možná to bylo jeho neustálé hledání najít podstatu lidského ducha, které ho vedlo do odlehlých částí Země. Po více než čtyřicet let studoval kmeny z deštných pralesů v Anglii a stýkal se s nimi Brazílie a Nová Guinea, neustále se učí a komentuje zvyky, životní styl a filozofii tehdy neznámých národů v Asii a Africe. Mnohokrát se spřátelil s lidmi jinak nepřátelskými vůči bělochovi a často v tom procesu riskoval svůj život. O tom erudovaně píše ve své knize v esperantu „Mondo de travivaĵoj“ (Svět zážitků), 1981.

Politický militantní

Mezi mnoha Sekeljovými schopnostmi byla schopnost vytvořit okamžitý pocit pohody mezi sebou a politiky a muži u moci. Skóre hlav států ho přivítalo do jejich kruhu a na oplátku jim dal užitečné rady na základě svých cest po jejich územích. Během svého života se setkal s různými hlavami států: od Juana Perón (Argentinský prezident) obdržel v roce 1946 ocenění Zlatý kondor spolu s nabídkou argentinského občanství díky své statečnosti v Aconcaguě. Setkal se a stal se přítelem Jawaharlal Nehru (Indický předseda vlády) a jeho dcera Indira Gandhi (budoucí indický předseda vlády) a s Radhakrishnan (budoucí indický prezident). Bolívijský prezident Enrique Hertzog v roce 1948 ho poslal na výzkum do nezmapovaných oblastí Bolívie a v roce 1949 ho požádal, aby po druhé světové válce spravoval bolívijské území pro evropské uprchlíky a nabídl mu na to 100 000 hektarů. Tibor požádal o 4 miliony, ale bylo mu řečeno, že bude trvat půl roku, než to bolivijský parlament ratifikuje. Rozhodl se nečekat a odešel, než mohla ratifikace proběhnout. Také se setkal s Kingem Mahendra Nepálu, který poděkoval Tiborovi Sekeljovi za to, že tam vytvořil univerzitu pro první lidi, kde učil esperanto.

Vrchol jeho politické činnosti byl v roce 1985, kdy převzal UEA, aby se připravil druhé rozlišení z UNESCO na esperanto. Setkal se s řadou hlav států, ministrů a diplomatů během svých čtyř účastí na jednáních UNESCO v letech 1984 a 1985. Nakonec se mu podařilo přesvědčit jugoslávskou vládu, aby toto usnesení nabídla Shromáždění UNESCO v r. Sofie a zároveň přimět další esperantisty, aby pracovali na vládách Číny, Bulharska, Maďarska, Polska, San Marina a Kostariky s cílem podpořit rezoluci. Během příštích měsíců navštívil velvyslanectví sedmi z těchto zemí a nakonec se jim podařilo je přesvědčit, že by měli spolupracovat se svými vládami a přijmout rezoluci. V Sofii vyjednával mezi delegacemi mnoha zemí o hlasování o rezoluci, která byla nakonec přijata.

K tomu všemu můžeme také přidat několik měsíců, které strávil životem s indickým filozofem a politickým aktivistou Vinoba Bhave, nemluvě o mnoha, mnoha vedoucích menších regionů a měst a států po celém světě.

Polyglot

Sekelj se naučil 25 jazyků a nespočet dialektů, z nichž si na konci svého života ponechal devět: maďarský, srbský, německý, esperantský, italský, anglický, francouzský, španělský, portugalský. Z nich rozsáhle psal ve španělštině, esperantu a srbochorvatštině. Byl tlumočník na svých cestách a jako součást své práce pro PIF^[22] během přejímek, ujednání atd.

Naučil jsem se asi 25 jazyků. Mnoho z nich jsem zapomněl, protože jsem je přestal používat. Stále mohu používat asi 9 jazyků, a i když to nestačí na to, abych se dostal na celý svět, mohu navzdory tomu komunikovat téměř s kýmkoli.

— Rozhovor se Stipanem Milodanoviĉem^[23]

Esperantista

Poté, co se stal v roce 1930 esperantistou v Záhřebu, zůstal Sekelj po celý svůj život oddaný ideálům mezinárodního jazyka. Jeho příspěvky do jazyka jsou nesmírné: Sekelj založil deset esperantských asociací v Jižní Americe a Asii a esperantské společnosti v 50 městech po celém světě.^[24][25]

Již více než dvacet let byl Sekelj členem výboru UEA a sám zodpovídal za druhé usnesení, v němž UNESCO pozitivně oslovilo esperanto v roce 1985. Jedna třetina jeho knih byla původně napsána v esperantu. Napsal mnoho jasných a přesvědčivých článků pro různé esperantské noviny a časopisy a navrhl Geografia Revuo, E-Gazeto a Velo. Ale jeho intenzivní činnost ve jménu esperanta souvisela s jeho založením a vedením Mezinárodní institut pro úřednictví esperanta (IOE)^[10] která zavedla heslo „lepší praxe než kázání na 100 hodin“, které vyžaduje otevřenější aktivitu esperantistů. V tomto smyslu se zabýval zejména různorodým cestováním, organizováním autobusových karavanů, které cestovaly po celém světě, což mělo největší dopad na začátku Mezinárodní festival loutkového divadla (PIF) v Záhřebu a později v nadaci pro Internacia Kultura Servo (Mezinárodní kulturní služba). PIF stále existuje, v současné době po 44 letech a stále rozdává výroční cenu „Tibor Sekelj“ za nejhumanitárnější poselství. Jeho velmi intenzivní činnost ve jménu IOE měla silný dopad na klasický neutrální esperantský pohyb v praktické aplikaci, na jedné straně z hlediska kultury a cestovního ruchu a na druhé na pružnější koncepci nestrannosti, která následovala TEJO.

Jeho motto úspěchu: „Pro úspěch jsou zásadní tři věci: přesně definujte svůj cíl, neustále se k němu přibližujte a vytrvejte, dokud ho nedosáhnete.“

Učitel

Ovlivnil výuku esperanta a stál za zahájením prvního televizního kurzu v esperantu v Číně. V 80. letech psal učebnice.^[26] Autoři byli A. a T. Sekelj a Klas Aleksandar a Novak Koloman provedli ilustrace. Kurz existoval také ve formě fólií - vlastně filmů - lze promítat. Vedl mnoho kurzů mistra esperanta kamkoli cestoval a také se podílel na zdokonalování učebnice «Záhřebská metoda». Tibor Sekelj přednesl 7 000 až 8 000 projevů, nejčastěji s fotografiemi svých cest, napsal nespočet článků o esperantu v celostátním tisku a byl stokrát vyslechnut pro národní rádia, noviny a televizi. Vždy mluvil o esperantu.

Pohled na svět

Ať už byl kdekoli, ve svých přednáškách a aktivitách sdělil publiku svoji jednoduchou životní filozofii: člověk jako jednotlivec je tím nejcennějším v jeho vlastním prostředí, bez ohledu na původ nebo vzdělání. (To je nejjasněji vyjádřeno v jeho díle „Kumeŭaŭa“.) Člověk jako kulturní kapitál je produktem celého lidstva, protože v každodenním životě komunikujeme s produkty, které vynalezli různí lidé; ilustroval to jídelním stolem a vysvětlil, že každý kus nádobí vynalezli jiní lidé, každé z potravin, které byly vyvinuty a zasazeny různými lidmi, a nyní je do přípravy stolu zapojeno deset kultur. Proto byl každý člověk váženým člověkem a to, co dnes máme, je výsledkem úsilí všech národů, a proto patří všem.

Umělec

Kromě toho, že byl adelním spisovatelem, studoval Sekelj malbu a sochařství, zatímco byl ještě studentem v Záhřebu. Když poprvé přistál v Argentině, přežil portréty a později často ilustroval své vlastní knihy.

Spisovatel

Tibor je možná nejznámějším původním autorem esperanta v neesperantistickém světě, vzhledem k počtu jeho přeložených knih z esperanta. Nejúspěšnější jeho práce Kumewawa - syn džungle byl přeložen několikrát, zatímco jiné knihy obsahují dva až deset překladů. Psal v esperantu, španělštině a srbochorvatštině a vytvořil asi třicet děl cestopisů, románů, příběhů a poezie.

Nejúspěšnější z jeho knih je «Kumewawa - syn džungle» (původně napsaný v esperantu) přeložený do 22 jazyků. V roce 1983 japonské ministerstvo školství vyhlásilo v roce 1983 jedno ze 4 nejlepších literatury pro mladistvé vydané v Japonsku. Výsledkem bylo, že vyšlo v japonštině ve 300 000 kopiích, což je pravděpodobně největší tisk z dokumentu založeného na esperantu. Celkově bylo po celém světě vytištěno více než milion kopií Kumewawy.

Bouře nad Aconcaguou byla kniha přitažlivá napříč generacemi a do všech částí světa. Jeho příběhy získaly ceny Belartaj Konkursoj ^[27] a jeho poezie, i když je řídká, je považována za cennou a stojí za to ji studovat.

Funguje

The works of Tibor Sekelj, novels and recordings of his travels, contain interesting ethnographic observations. He also wrote guides and essays on Esperanto, the international language. The majority of his books were originally written in Esperanto, but were translated into many national languages. Tibor Sekelj is undoubtedly the most often translated Esperanto author.

Descriptions of travels

• Tempestad sobre el Aconcagua, novel about his expedition in the Argentinian massif of the Aconcagua, originally written in Spanish, Buenos Aires: Ediciones Peuser, 1944, 274 pages.
  • Oluja na Aconcagui i godinu dana kasnije, Serbo-Croatian translation by Ivo Večeřina, Záhřeb 1955, 183 pages.
  • Burka na Aconcagui, Czech-Slovakian translation by Eduard V. Tvarožek, Martin: Osveta, 1958, 149 pages.
  • Tempesto super Akonkagvo, translation in Esperanto by Enio Hugo Garrote, Bělehrad: Serbio Esperanto-Ligo, 1959, 227 pages.
• Por tierras de Indios, about the experiences of the author under the Indians in Brazílie, originally written in Spanish, 1946.
  • Durch Brasiliens Urwälder zu wilden Indianerstämmen, German translation by Rodolfo Simon, Curych: Orell Füssli, 1950, 210 pages.
  • Pralesmi Brazílie, tchec translation by Matilda V. Husárová, Martin: Osveta, 1956, 161 pages.
  • V dezeli Indijancev po brazilskih rekah gozdovih, Slovenian translation by Peter Kovacic, Maribor: Zalozba obzorja Maribor, 1966, 252 pages.
  • Tra lando de indianoj, translation in Esperanto by Ernesto Sonnenfeld, Malmö: Eldona Societo Esperanto, 1970, 186 pages.
• Excursión a los indios del Araguaia (Brasil), about the Indians Karajá and Javaé in Brazil, in Spanish, 1948.
• Nepalo malfermas la pordon, originally written in Esperanto, La Laguna: Régulo, 1959, 212 pages.
  • Nepla otvara vrata, Serbian translation by Antonije Sekelj, Belgrad 1959, 212 pages.
  • Window on Nepal, Anglický překlad Marjorie Boulton, Londýn: Robert Hale, 1959, 190 pages.
  • Nepal odpira vrata, Slovenian translation by Boris Grabnar, Lublaň: Mladinska knjiga, 1960, 212 pages.
• Ĝambo rafiki. La karavano de amikeco tra Afriko, originally written in Esperanto, Pise: Edistudio, 1991, 173 pages, ISBN  88-7036-041-5.
  • Djambo rafiki. Pot karavane prijateljstva po Afriki, Slovenian translation by Tita Skerlj-Sojar, Lublaň: Mladinska knjiga, 1965, 184 pages.
• Ridu per Esperanto, Záhřeb 1973, 55 pages.
• Premiitaj kaj aliaj noveloj, seven short novels, originally written in Esperanto, Záhřeb: Internacia Kultura Servo, 1974, 52 pages.
• Kumeŭaŭa, la filo de la ĝangalo, children's book about the life of Indians in Brazil, originally written in Esperanto.
  • 1. vydání Antverpy 1979.
  • 2. vydání Rotterdam: UEA, 1994, 94 pages.
  • Kumeuaua djungels son, Swedish translation by Leif Nordenstorm, Boden 1987, 68 pages.
  • Kumevava, az őserdő fia, Hungarian translation by István Ertl, Budapest, 1988.
  • Kumevava, syn ĝunhliv, Ukrainian translation by Nadija Hordijenko Andrianova, Kyjev, Veselka, 1989.
  • Kumevava, sin prašume, Serbian translation, 2003.
  • Kumewawa – Iben il-Ġungla, Maltese translation by Karmel Mallia, Rabat, 2010
• Mondo de travivaĵoj, autobiography and adventures throughout five continents. Pise: Edistudio, 1-a eldono 1981, 2-a eldono 1990, 284 pages, ISBN  88-7036-012-1.
• Neĝhomo, story about the life during an ascension Vídeň: Pro Esperanto 1988, 20 pages.
• Kolektanto de ĉielarkoj, novels and poems, originally written in Esperanto, Pise: Edistudio, 1992, 117 pages, ISBN  88-7036-052-0.
• Temuĝino, la filo de la stepo, novel for the young, translated from Serbian by Tereza Kapista, Belgrade 1993, 68 pages, ISBN  86-901073-4-7.

Books about Esperanto

• La importancia del idioma internacional en la educacion para un mundo mejor, Mexiko: Meksika Esperanto-Federacio, 1953, 13 pages.
• The international language Esperanto, common language for Africa, common language for the world, translated from Esperanto to English by John Christopher Wells, Rotterdam: UEA, 1962, 11 pages.
• Le problème linguistique au sein du mouvement des pays non alignés et la possibilité de le resoudre, Rotterdam: UEA, 1981, 16 pages (= Esperanto-dokumentoj 10).
  • La lingva problemo de la Movado de Nealiancitaj Landoj – kaj gia ebla solvo, Rotterdam: UEA, 1981, 12 pages (= Esperanto-dokumentoj 13).

Manuals of Esperanto

• La trovita feliĉo, novel for children, Buenos Aires: Progreso, 1945.
• with Antonije Sekelj: Kurso de Esperanto, laŭ aŭdvida struktura metodo, 1960, 48 pages.
• with Antonije Sekelj: Dopisni tečaj Esperanta, Belgrad: Serba Esperanto-Ligo, 1960, 63 pages.

Works of ethnography

During his travels in South America, Africa, Asia and Oceania he collected important ethnographic information which he gave to the Ethnographic Museum of Zagreb.

His principal ethnographic work is:

• Elpafu la sagon, el la buŝa poezio de la mondo (Pull out the arrow, about oral poetry of the world ), Roterdamo: UEA, 1983, 187 paĝoj, ISBN  92-9017-025-5 (= Serio Oriento-Okcidento 18),

where he presents translations of recordings he made during his travels.

Slovník

Tibor Sekelj collaborated on a dictionary in 20 languages about muzeologie, Dictionarium Museologicum, appearing in 1986. — ISBN  963-571-174-3

Poznámky a odkazy

Zdroje

• Tibor Sekelj, after Zamenhof the most important esperantist in the non-esperantist world, Zlatko Tišljar, Esperanto-Organ (UEA Rotterdam) June 2011, 104th year, nro 1248 (6), pages 124–125
• Tibor Sekelj, after Zamenhof the most important esperantist in the non-esperantist world, Zlatko Tišljar for the Pantheon of www.edukado.net
• Interviews appearing in MATICA and OKO in 1987
• based on automatic translation from eo:Tibor Sekelj s vikitradukilo / Apertium

externí odkazy

• Additional information about Tibor Sekelj (v esperantu)
• Books of and about Tibor Sekelj v Collections for Constructed Languages and Esperantomuzeum (de), (v angličtině)
• Palm Tree Falls At Midnight (A short story by Tibor Sekelj, in Serbian language)
• Faces: The world traveler that returned, Spomenka Štimec, 27/11/2011
• Kumewawa: Iben il-Gungla/Kumewawa: Son of the Jungle by Tibor Sekelj, translated into Maltese by Karmenu Mallia.