Dům, který kapal krev - The House That Dripped Blood

Píseň Mountain Goats viz Tallahassee (album).
Nesmí být zaměňována s Dům, který kape krev na Alexe.

Dům, který kapal krev
Dům, který kapal krev.jpg
Originální plakát k uvedení do kin
Režie:Peter Duffell
ProdukovanýMilton Subotsky
Max Rosenberg
NapsánoRobert Bloch
Russ Jones
V hlavních rolíchChristopher Lee
Peter Cushing
Denholm Elliott
Ingrid Pitt
Nyree Dawn Porter
Jon Pertwee
Hudba odMichael šaty
KinematografieRay Parslow
Upraveno uživatelemPeter Tanner
Výroba
společnost
DistribuoványCinerama Releasing Corporation
Datum vydání
  • 21. února 1971 (1971-02-21) (SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ)
  • 2. dubna 1971 (1971-04-02) (USA)
Provozní doba
102 minut
ZeměSpojené království
JazykAngličtina
Rozpočet$500,000

Dům, který kapal krev je Brit z roku 1971 hrůza antologický film režie Peter Duffell a distribuuje Amicus Productions. To hvězdy Christopher Lee, Peter Cushing, Nyree Dawn Porter, Denholm Elliott, a Jon Pertwee. Film je souborem čtyř povídek, které byly všechny původně napsány a následně napsány Robert Bloch, propojený protagonistou asociace každého příběhu se stejnojmennou budovou.

Spiknutí

Rámec část 1

Plakát pro italskou verzi

Krátce po pronájmu starého venkovský dům, filmová hvězda Paul Henderson záhadně zmizel a inspektor Holloway (John Bennett ) z Scotland Yard je povolán vyšetřovat. Dotaz na místní policejní stanice „Hollowayovi je řečeno něco z historie domu.

Metoda vraždy (Zuřivost # 7, červenec 1962)

Charles Hillyer (Denholm Elliott ), a literární nádeník který se specializuje na hororové příběhy a jeho manželka Alice (Joanna Dunham ), přestěhujte se do domu. Charles začíná pracovat na románu zaměřeném na Dominika, vražedného, ​​psychopatického škrtiče; Charles se stane současně zamilovaný a narušený postavou. Charles brzy začne vidět Dominika (Tom Adams ), který ho začne pronásledovat a mučit.

Charles začíná navštěvovat psychologa Dr. Andrewse (Robert Lang ), který naznačuje, že Dominic je a rozdvojená osobnost vytvořený tím, že se dostal do Dominicina myšlení k napsání románu. Charlesovy vize Dominika jsou ještě výraznější. Vidí, jak Dominic uškrtil Alici, jen aby tvrdila, že ji Charles uškrtil. Na dalším setkání s Dr. Andrewsem Andrews naznačuje, že Dominic je výsledkem toho, že při psaní románu byly uvolněny temnější stránky Charlesovy osobnosti, i když Charles je skeptický. Najednou dorazí Dominic a uškrtí Dr. Andrewse, zatímco Charles s hrůzou sleduje.

V domě se Dominic přiblíží k Alici, jen aby odhalil, že je ve skutečnosti Richard, její milenec. Richard, herec, předstíral, že je Dominic, aby přiměl Charlese k šílenství, aby Alice a Richard mohli vzít peníze z jeho románu a utéct společně. Alice zavolá policii a zjistí, že jak Dr. Andrews, tak Charles byli uškrceni k smrti. Alice se ptá Richarda, proč je zabil, protože to nebylo součástí plánu, jen aby Richard odhalil, že nyní věří, že je Dominic. Richard / Dominic pak uškrtí Alice, zatímco se šíleně směje.

Rámec, část 2

Seržant Martin informuje Hollowaye, že Richard / Dominic byl později nalezen stojící nad Aliciným tělem a smál se. Říká, že věří, že to nebyl jen případ, kdy byla role Richarda / Dominika přivedena k šílenství, ale nějaký účinek samotného domu. Holloway to odmítá jako absurdní, a tak mu Martin vypráví další příběh dalšího nájemce, který bude dům obývat.

Panoptikum (Divné příběhy Sv. 33 # 1, leden 1939)

Bývalý burzovní makléř Philip Grayson (Peter Cushing ) se přestěhuje do domu. Ačkoli se zpočátku věnuje svým koníčkům, rychle se stává osamělým. Jednoho dne, když se potuloval po vleku, došlo k a muzeum voskových figurín. Grayson prozkoumá muzeum a najde sochu Salome který se podobá mrtvé ženě, do které byl zamilovaný. Majitel muzea (Wolfe Morris ) vysvětluje, že podobu sochy založil po své zesnulé manželce, která byla po vraždě svého nejlepšího přítele popravena. Zneklidněný Grayson slibuje, že se nikdy nevrátí.

Jeho přítel Neville Rogers (Joss Ackland ) dorazí do svého domova při cestování za prací. Grayson ho dychtivě zve, aby zůstal přes noc, a je zřejmé, že oba byli romantickými soupeři téže ženy; oba se však po její smrti smířili. Následujícího dne Grayson vezme Nevilla po městě a dva uvidí muzeum voskových figurín. Ačkoli se ho Grayson snaží přesvědčit, aby ne, Neville vstoupí do muzea voskových figurín a zahlédne sochu, která je tím posedlá. Neville se snaží opustit město, ale není schopen opustit sochu. Pobyt v místním motel, zavolá Graysona a informuje ho o své nesnázi. Když dorazí Grayson, zjistí, že Neville odešel do muzea voskových figurín. Grayson jde do muzea a zjistí, že Nevillova useknutá hlava byla přidána k výstavě. Majitel přijde a odhalí, že obvinil svou ženu z vraždy své přítelkyně, aby mohl její mrtvolu zakrýt voskem a nechat si ji navždy pro sebe. Muži ji však stále milují a někteří, jako Neville, jsou posedlí, což ho přivádí k vražednému vzteku. Majitel poté zavraždí sekeru Graysona a přidá hlavu k výstavě Salome.

Rámec, část 3

Holloway se ptá, jestli se Henderson nastěhoval jako další, a je mu řečeno, že před ním byl ještě jeden nájemce. Holloway se však nezdržuje, aby tento příběh slyšel, věří, že je celá věc absurdní, a místo toho se rozhodne poradit se s realitním agentem A.J. Topič (John Bryans ). Stoker říká Hollowayovi, že se „pokusil varovat“ před „tajemstvím“ domu, a ptá se Hollowaye, zda „už to uhodl“. Holloway to ignoruje, odmítá to také jako absurdní a místo toho se ho ptá, co se stalo nájemníkovi před Hendersonem. Stoker vysvětluje.

Sladkosti pro sladké (Divné příběhy Sv. 39 # 10, březen 1947)

Vdovec John Reid (Christopher Lee ) se stěhuje do domu spolu s jeho pyrofobní mladá dcera Jane (Chloe Franks ). John najímá bývalou učitelku Ann Norton (Nyree Dawn Porter ) doučovat Jane. Ann se postupně spojuje s Jane a pomáhá Jane překonat strach z ohně a učí ji číst, ale začíná mít podezření, že se John chová urážlivě: nedovolí jí hrát si s jinými dětmi nebo vlastnit hračky a snaží se udržujte ji izolovanou.

Norton konfrontuje Johna ohledně jeho rodičovství a ptá se, zda viní Jane ze smrti jeho manželky, na což John odpoví, že je rád, že jeho žena je mrtvá. Nortonovi se podaří přimět Johna, aby jí dovolil koupit Jane nějaké hračky; když John objeví mezi zakoupenými hračkami panenku, vytrhne ji od Jane a hodí ji do ohně. Jane začíná tajně číst knihy o čarodějnictví. Jednou v noci, během výpadku proudu, John zjistí, že některé svíčky chybí. John se o tom Jane rozzlobeně ptá a na Anninu hrůzu ji plácne. Jane tajně používá chybějící svíčky k vytvoření vosku Voodoo panenka, kterou používá, aby nechala Johna upoutaného na lůžko.

Odhalí Ann, že Janeina matka byla čarodějnice a že Jane také. Důvodem jeho rodičovských metod bylo zabránit Jane, aby někomu ublížila. Když Jane začne znovu zaútočit na Johna prostřednictvím panenky, dá pokyn Ann, aby našla panenku a vzala ji od Jane, aby jí zabránila zabít ho. Ann najde Jane stojící vedle hořícího krbu, který drží panenku; Ann se ji snaží přesvědčit, aby jí dala panenku, ale Jane ji hodí do ohně. Ann s hrůzou poslouchá, jak John hoří k smrti, zatímco se Jane hrozně usmívá.

Rámec, část 4

Holloway odmítá tento příběh jako dosud nejsmyslnější a požaduje, aby mu nájemce řekl o Hendersonovi. Stoker objasňuje, že varoval Hendersona, aby to nebral, protože nevěřil, že by to bylo „správné pro jeho osobnost“, ale uvádí, že se vzdal, jakmile na tom Henderson trval. Poté vypráví svůj poslední příběh.

Plášť (Neznámý Květen 1939)

Temperamentní veteránský hororový herec Paul Henderson (Jon Pertwee ) se přestěhuje do domu a hraje v upírském filmu, který se střílí poblíž. Henderson, velký fanoušek hororového žánru, se hněvá kvůli nedostatku realismu ve filmu, zejména kvůli plášti jeho upíra. Rozhodne se koupit přesnější plášť a za tímto účelem se zastaví v obchodě se starožitnostmi, který provozuje záhadný Theo von Hartmann (Geoffrey Bayldon ). Po vyslechnutí Hendersonových požadavků mu Von Hartmann nabídne černý plášť a Henderson jej koupí. Než odejde, von Hartmann mu řekne, aby použil plášť k zamýšlenému účelu.

Zatímco ve své makeup místnosti, Henderson zjistí, že když nosí plášť, nemá žádný odraz. Později téhož dne při natáčení scény, kde saje krev ze svého kostýmu a přítelkyně Carly (Ingrid Pitt ), Paul se začne skutečně pokoušet sát její krev i po skončení scény. Zděšená Carla požaduje, aby se od ní držel dál. O půlnoci, čarodějnické hodině, Paul znovu na zkoušku vloží plášť. Rostou mu tesáky a ke své hrůze začne létat.

Paul v novinách čte, že von Hartmannův obchod shořel a uvnitř byla nalezena von Hartmannova mrtvola; mrtvola byla identifikována jako stará několik let. Paul si uvědomuje, že von Hartmann byl upír a že dal Hendersonovi plášť, aby mohl předat své síly Hendersonovi a umožnit mu zemřít. Henderson se omlouvá Carle a zve ji k sobě domů. Vysvětlí jí svou nesnázi, ale ona je skeptická a požaduje, aby to dokázal tím, že si oblékne plášť. Henderson se zdráhá, protože je půlnoc, ale nakonec mu vyhovuje. Paulovi se ulevilo, když zjistil, že se nic neděje, ale rychle si uvědomí, že plášť byl vyměněn za rekvizitu. Carla si oblékla plášť a odhalila, že je ve skutečnosti upírem poslaným, aby z Hendersona udělala jiného upíra, protože většina upírů obdivuje jeho zobrazení upírů. Carla letí směrem k ječícímu Hendersonovi a začne z něj dělat upíra.

Rámec, část 5

Holloway odmítá uvěřit Stokerovi a jde do domu, přestože je téměř půlnoc a dům nemá elektřinu. Prozkoumává dům při svíčkách, nakonec se vloupá do uzamčeného sklepa, když najde a zabije Hendersona, nyní plně transformovaného upíra. On sám je poté zabit Carlou.

Následujícího rána Stoker vejde k domu a rozbije čtvrtá zeď mluvit s publikem - ptát se, zda rozumějí tajemství domu: že odráží osobnost toho, kdo v něm žije, a podle toho s ním zachází. Domnívá se, že by diváci možná byli vhodní, a „že se není čeho bát, za předpokladu, že jsou správným typem člověka“.

Obsazení (podle segmentu)

"Rámec"

„Metoda vraždy“

"Panoptikum"

"Sladkosti pro sladké"

„Plášť“

Výroba

Freddie Francis byl hledán na režisérskou židli, ale měl předchozí závazky k filmu v Hollywood, Kalifornie který nakonec propadl.[1]

Režisér Peter Duffell původně chtěl mít titul Smrt a Panna jak použil Franz Schubert je skladba stejného titulu ve filmu.[2] Producent Milton Subotsky trval na tom Dům, který kapal krev, řekl Duffellovi: „Jsme na trhu, musíme tento titul použít.“[3] Ve skutečném filmu se neobjeví ani jedna kapka krve.[4]

Když byl Peter Duffell zasnoubený s účastí herců Lee, Cushing a Pitt již producenti rozhodli. Všichni ostatní herci byli obsazeni Duffellem.

Jon Pertwee později tvrdil, že film měl „být komediální horor film a byl původně natáčen tímto způsobem. Podle Pertweeho během produkce „producent vstoupil, jednou se podíval na to, co děláme, a zbláznil se“ a trval na tom, že to má být horor a ne komedie. To znamenalo změnu tónu, ale materiál, který již byl natočen, zůstal, což vedlo k tomu, že se film ponořil do kvality a úprav, které odstranily komediální prvky ze sekvencí Pertwee.[5] Pertwee také připustil, že svou postavu, hororového herce Paula Hendersona, záměrně založil na své hvězdě a příteli Christopheru Lee. Během produkce si Lee uvědomil, že Pertwee zakládá svůj výkon na herci, ale nevěděl, že je založen na něm.[5] Scéna, kde Jonova postava mluví o oblíbených rolích, říká, že dává přednost Bela Lugosi Spíše Drákula než chlápek, který ho dnes hraje (což znamená Christopher Lee).

Kritický příjem

Roger Greenspun z The New York Times ve smíšené recenzi napsal, že o filmu měl „několik myslí“, přičemž první dva příběhy nazval „stejně matným vývojem, jaký mají myšlenku. Ale poslední dva příběhy, i když nutně příliš krátké a příliš schematické, vyvolávají určitý zájem a humor a dokonce i trochu charakterizace. “[4] Odrůda označil za „jeden z nejzábavnějších svého žánru, který se dostavil za několik let, a měl by prokázat silnou opozici vůči obecnému monopolu tohoto trhu Hammer Films ... i pro diváky, kteří obvykle ne sledují trh šokujících, je tento cenný. “[6] Kevin Thomas z Los Angeles Times napsal: „Bohatě atmosférické prostředí, tlumená barevná fotografie, vynikající herecké obsazení a kompetentní režie (Peter Duffell) jsou v souladu s Blochovým skvělým scénářem, který se zabývá spíše psychologickým terorem než spoléháním na typický vzorec krve a vnitřností.“[7] Tom Milne z Měsíční filmový bulletin nazval první dva příběhy „dostatečně zábavným způsobem“ a čtvrtý příběh „příjemným vtipem, který by byl mnohem zábavnější, kdyby ho hrála skutečná hororová hvězda jako Vincent Price „„ ale třetí příběh označil jako “ve zcela jiné lize ... je to hlavně kus nálady, který brilantně organizuje dětskou osamělost, otcovu nešťastnou krutost a dobře míněné nerozumění vychovatelky do strašidelného světa obrázek zla, které může pocházet z dobrých úmyslů. “[8]

Z novějších recenzí Allmovie Recenze filmu byla většinou pozitivní a nazvala jej „solidním příkladem antologie hrůzy Amicus“.[9] Halliwellův filmový průvodce popsal film jako „úhledně natočený a obecně příjemný i přes nízkou úroveň originality v psaní“.[10] Časový limit nazval příběhy „drsnou a připravenou, ale energickou zábavou Grand Guignol.“[11]

Pokladna

Film měl ve Velké Británii menší úspěch, ale v USA si vedl velmi dobře.[12]

Domácí média

FormátZvukTitulkyKrajPoměr stranStudioDatum vydání
DVD-Video, NTSCAngličtina:
Dolby Digital 2.0 Dual Mono		Angličtina,
španělština		Region 11.85:1Domácí zábava Lions Gate28. října 2003
DVD-Video, KAMARÁDAngličtina:
Dolby Digital 2.0 Dual Mono,
Dolby Digital 5.1 Surround,
DTS 5.1 Surround		žádnýRegion 21.85:1Zábava v Anchor Bay27. října 2003
DVD-Video, NTSCAngličtina:
Dolby Digital 2.0 Dual Mono		AngličtinaRegion 11.85:1Video o slepičím zubu26. února 2013
Modrý paprsek, 1080pAngličtina:
DTS-HD Master Audio Stereo		AngličtinaRegion A1.85:1Křičet! Továrna (Scream Factory)8. března 2018

Reference

  1. ^ Hallenbeck 2015, str. 93.
  2. ^ Hallenbeck 2015, str. 94.
  3. ^ Callaghan 2009.
  4. ^ A b Greenspun 1971.
  5. ^ A b Pertwee, Jon; Howe, David J. (1996). Já jsem doktor: Závěrečná monografie Jon Pertwee. London: Virgin Publishing. 42–43. ISBN  1-85227-621-5.
  6. ^ Odrůda 1971.
  7. ^ Thomas 1971.
  8. ^ Milne 1971.
  9. ^ Guarisco.
  10. ^ Halliwell 1981, str. 469.
  11. ^ „Dům, který kapal krev“. Časový limit.
  12. ^ Bryce 2000, str. 62-70.

Zdroje

externí odkazy