Tarquinio Merula - Tarquinio Merula

Tarquinio Merula

Tarquinio Merula (24. listopadu 1595 - 10. prosince 1665) byl italština hudební skladatel, varhaník, a houslista na počátku Barokní éra. Ačkoli je aktivní hlavně v Cremona, stylisticky byl členem Benátská škola. Byl jedním z nejprogresivnějších italských skladatelů na počátku 17. století, zejména při aplikaci nově vyvinutých technik na posvátná hudba.

Život

Narodil se v Busseto. Pravděpodobně absolvoval rané hudební vzdělání v Cremona, kde byl poprvé zaměstnán jako varhaník. V roce 1616 nastoupil jako varhaník v kostele sv. Marie Incoronaty v roce Lodi, kde zůstal až do roku 1621, kdy šel do Varšava, Polsko pracovat jako varhaník u soudu v Zikmund III Vasa.

V roce 1626 se vrátil do Cremoně a v roce 1627 se stal maestro di cappella v tamní katedrále, ale zůstal tam jen čtyři roky a přestěhoval se do Bergamo přijmout podobnou pozici v roce 1631. Alessandro Grandi, jeho předchůdce, zemřel v Italský mor z let 1629–31 (což ovlivnilo mnoho měst v severní Itálii, včetně Benátky ), a stál před impozantním úkolem přestavět tamní hudební instituci poté, co zemřelo mnoho jejích členů.

Bohužel se Merula dostal do potíží s některými ze svých studentů a byl obviněn z obscénnosti; rozhodl se vrátit do Cremoně, kde zůstal až do roku 1635. Zdá se, že během tohoto období svého života měl se svými zaměstnavateli řadu potíží, možná z vlastní výroby; poté, co bojoval se správci v Cremoně kvůli různým tématům, se vrátil do Bergama, kde tentokrát sloužil v jiném kostele, ale nebylo mu dovoleno používat žádné hudebníky ze svého bývalého zaměstnání. V roce 1646 se naposledy vrátil do Cremony, kde sloužil jako maestro di cappella v Laudi della Madonna až do své smrti v roce 1665.

Hudba a vliv

Merula byla klíčovou postavou raného vývoje několika forem, které měly dozrát později v barokní éře, jako například kantáta, árie, sonáty da chiesa a da kamera, variace na zemní basy a sinfonia.

V posvátné hudbě následoval Merula Monteverdi, a často používal techniky staršího skladatele; udělal však také několik nových věcí, například psaní moteta pro sólový hlas doprovázený strunami. Jeho publikace 1639, 1640 a 1652 zahrnují masy které jsou psány pomocí ostinato basy, včetně Ruggiero a Romanesca. Některá jeho hudba připomíná koncertní styl Giovanni Gabrieli a moderní smysl pro tonalita převažuje po celou dobu.

Sekulární hudba Merula zahrnuje sólo madrigaly s instrumentálním doprovodem, někdy využívající Monteverdian stile concitato tremolo efekt, a ve formálním designu předznamenávající pozdější barokní kantátu s jejím rozdělením na árii a recitativní. Napsal jeden opera, La finta savia, Vyrobeno v roce 1643 a na základě a libreto podle Giulio Strozzi. Mezi jeho instrumentální hudbu patří četné soubory canzonas, jehož průřezová struktura se dívá dopředu na sonátu da chiesa, a jeho tvorba pro smyčce - zejména pro housle - je výjimečně idiomatická a rovněž těší na vysoce rozvinuté písmo pozdního baroka.

Také napsal canzonettas, dialogy, klávesnice toccatas a capriccios, a Sonata cromatica, a mnoho dalších skladeb, které projevují zájem téměř o každý současný hudební trend v severní Itálii.

Kompletní vydání jeho prací vyšlo v roce 1974 v Brooklynu v New Yorku (T. Merula: Opere kompletní, vyd. A. Sutkowski). Kompilaci několika jeho sólových vokálních děl upravila v roce 2012 Phoebe Jevtovic a ukázky najdete na jejích oficiálních webových stránkách.

Funguje

  • Il primo libro delle canzoni a 4 (Canzoni a quattro voci per sonare con ogni sorti de strumenti musicali), 12 canzonas pro 4 nástroje, op. 1 (1615):
I. La Ghirardella
II. La Lusignuola
III. La Pellegrina
IV. La Merula
V. La Chremesca
VI. La Ciria
VII. La Marcha
VIII. La Livia
IX. La Monteverde
X. L’Orbina
XI. La Piva
XII. La Loda
  • Il primo libro de madrigaletti, 3 hlasy a Continuo, op. 4 (1624)
  • Il primo libro de madrigali concertati, 4 až 8 hlasů a Continuo, op. 5 (1624)
  • Il primo libro de motetti e sonate concertati, 2 až 5 hlasů, op. 6 (1624)
  • Satiro e Corisca dialogo musicale, 2 hlasy s kontinuem, op. 7 (1626)
  • Libro secondo de concerti spirituali con alcune sonate, 2 až 5 hlasů, op. 8 (1628)
  • Il secondo libro delle canzoni da suonare, 12 canzon pro 3 nástroje (2 housle a basa) s kontinuem, op. 9 (cca 1631)
  • Madrigali et altre musiche koncertují 1–5, libro secondo, 1 až 5 hlasů, op. 10 (1633)
  • Pegaso salmi, moteta, suonate, libro terzo, 2 až 5 hlasů, op. 11 (cca 1637)
  • Canzoni overo Sonate coordinate per chiesa e camera, 2 nebo 3 nástroje, kniha 3, op. 12 (1637):
I. La Gallina
II. La Pedrina
III. La Caravaggia
IV. La Treccha
V. La Polachina
VI. La Loda
VII. La Pochetina
VIII. La Bellina
IX. La Ghisa
X. La Cattarina
XI. La Bianca
XII. La Ruggiera
XIII. La Maruta
XIV. La Merula
XV. L’Arisia
XVI. La Dada
XVII. La Pighetta
XVIII. Ruggiero
XIX. Ballo detto Eccardo
XX. Chiaccona
XXI. L’Ara
XXII. La Strada
XXIII. Ballo detto Gennaro
XXIV. Ballo detto Pollicio
  • Curtio precipitato et altri capricii, libro secondo, sólový hlas, op. 13 (1638)
  • Canzonette a 3 a 4, neexistující, op. 14? (před 1649)
  • Concerto messi, salmi concertati, 2–8 hlasů a nástrojů, op. 15 (1639)
  • Arpa Davidica salmi, et messe, 4 hlasy, op. 16 (1640)
  • Il Quarto Libro delle canzoni da suonare, 2 až 3 nástroje, op. 17 (1651):
    • A doi Violini (b. C.)
I. L’Ariberta
II. La Canossa
III. La Bulgarina
IV. L’Appiana
V. La Ferrara
VI. La Illica
VII. La Rossa
VIII. La Speltina
IX. La Calzolara
    • A 2. Violino, & Basso (violone, nar.)
X. La Bolla
XI. La Miradoro
XII. La Scarinza
XIII. La Noce
XIV. La Cappellina
XV. La Tinta
XVI. La Berlasina
XVII. La Monteverde
    • A 3. Doi Violini, & Violone (b. C.)
XVIII. La Cavagliera
XIX. La Pusterla
XX. La Loda
XXI. L’Anselma
XXII. La Lugarina
XXIII. La Lanzona
XXIV. La Valcharenga
XXV. La Brena
XXVI. Sonata Prima La Sartoria
XXVII. Sonata Seconda
XXVIII. Sonata Terza
XXIX. Sinfonie di tutti gli tuoni (8)
  • Il terzo libro delle salmi et messa concertati, 3 nebo 4 hlasy, op. 18 (1652)

Odkazy a další čtení

  • Článek "Tarquinio Merula" v The New Grove Dictionary of Music and Musicians, Stanley Sadie (ed), 20 vols, London: Vydavatelé Macmillan Ltd., 1980, ISBN  1-56159-174-2
  • Stephen Bonta: „Tarquinio Merula“, Grove Music Online vyd. L. Macy (zpřístupněno 9. ledna 2005), Grove Music Online
  • Manfred Bukofzer, Hudba v barokní éře. New York, W.W. Norton & Co., 1947. ISBN  0-393-09745-5
  • Eleanor Selfridge-Field, Benátská instrumentální hudba, od Gabrieliho po Vivaldiho. New York, Dover Publications, 1994. ISBN  0-486-28151-5
  • Simone Manfredini, Per una biografia di Tarquinio Merula, musicista cremonese del Seicento„Bollettino Storico Cremonese“, n.s. 9 (2002), 85–106.
  • Joachim Steinheuer, Chamäleon und Salamander, Kassel-Basel-London-New York-Prag 1999. ISBN  3-761-81428-3
  • Adam Sutkowski, Tarquinio Merula: Opere kompletní. 4 sv. Brooklyn (N.Y.), 1974–78.
  • Maurizio Padoan, Tarquinio Merula nelle fonti documentarie, v Contributi alla musica lombarda del Seicento, Bologna Milano, A.M.I.S., 1972, str. 57–157.

externí odkazy