Silvina Ocampo - Silvina Ocampo

Silvina Ocampo
Silvina-tomado-por-Bioy-Casares-en-Posadas-1959.jpg
Silvina Ocampo na fotografii pořízené jejím manželem, Adolfo Bioy Casares
narozený28. července 1903
Buenos Aires, Argentina
Zemřel14. prosince 1993(1993-12-14) (ve věku 90)
Argentina
OdpočívadloHřbitov La Recoleta, Buenos Aires
Národnostargentinský
obsazeníSpisovatel, básník

Silvina Ocampo Aguirre (28. července 1903 - 14. prosince 1993) byl argentinský spisovatel povídky, básník a umělec.[1] Ocampův přítel a spolupracovník Jorge Luis Borges nazval Ocampo „jedním z největších básníků ve španělském jazyce, ať už na této straně oceánu nebo na druhé straně“.[2]

Osobní život

Ocampo se narodil do bohaté rodiny v roce Buenos Aires, nejmladší ze šesti dcer Manuela Ocampa a Ramony Aguirre.[3] Doma ji vzdělávali učitelé a v Paříži. Ocampo byla sestrou Victoria Ocampo, zakladatel a redaktor prestižního argentinského časopisu Sur.[4]

V roce 1934 se Ocampo setkala se svým budoucím manželem, argentinským autorem Adolfo Bioy Casares.[3] Vzali se v roce 1940.[3]

V roce 1954 přijal Ocampo Martu, která se v tom roce narodila Bioy Casares a jedné z jeho milenek; Marta Bioy Ocampo zemřela při automobilové nehodě krátce po Ocampově vlastní smrti. Syn Bioy Casares od další milenky, Fabián Bioy, později vyhrál soudní spor o právo na panství Ocampo a Bioy Casares; Fabián Bioy zemřel v roce 2006.

Kariéra

Než se Ocampo pustil do psaní, studoval v Paříži malbu pod kubistou Fernand Léger a proto-surrealistický Giorgio de Chirico.[2]

Ocampo začala svou kariéru jako spisovatelka povídek v roce 1936.[4] Byla plodná a během jednoho čtyřicetiletého období produkovala více než 175 beletrií.[4]

Sestry Ocampo, kolem roku 1908
Silvina Ocampo, datum neznámé

Ocampo neopustila své umělecké vzdělání; produkovala ilustrace pro Borgesovu poezii a malovala celý život.[3] Borges vnímal souvislost mezi Ocampovým malířstvím a poezií a psal, že „stejně jako Rosetti a Blake, i Silvina přišla k poezii světelnými cestami kresby a malby a na jejích písemných stránkách přetrvává bezprostřednost a jistota vizuálního obrazu.“[2]

Ocampo získal mezi jinými literárními cenami argentinskou národní cenu za poezii v roce 1962.[3]

Literární práce

Ocampo vydala svou první knihu povídek Viaje olvidado v roce 1937, po kterém následovaly tři knihy poezie, Enumeración de la patria, Espacios métricos a Los sonetos del jardín.

Ocampo často spolupracoval s dalšími autory. Napsala Los que aman, odian („Ti, kteří milují, nenávidí“) s Bioy Casares v roce 1946 a s J. R. Wilcock vydala divadelní dílo Los Traidores v roce 1956. s Borges a Bioy Casares, Ocampo spoluautorem oslavovaných Antología de la literatura fantástica v roce 1940 a také Antología poética Argentina v roce 1941.

Nepublikovaná díla Ocampa jsou součástí Sbírka Silvina Ocampo na University of Notre Dame.

Motivy

Práce Ocampo má fantastické kvality, stejně jako její současný Borges.[4] Kritici poznamenávají, že psaní Ocampo se zvláště zaměřilo na transformace, jako např metamorfóza, zdvojnásobení, rozdělení a roztříštění já.[4]

Kritička Cynthia Duncan z University of Tennessee tvrdí, že fantastické prvky skrývaly latentní feministická témata:

[Ocampovy] ženské postavy, jako Cristina, nejsou radikální, otevřené feministky. Svého manžela zjevně nekritizují, ani se nebrání předvídatelným způsobem. Jdou svůj život potichu a poddajně, dokud nezasáhne fantazie, která rozruší tradiční pořádek, který jim byl vnucen. Je to možná právě tento aspekt práce Silviny Ocampo, díky kterému je čtenářům, mužským i ženským, nejvíce znepokojující.[4]

Další kritička, Patricia N. Klingenbergová, tvrdí, že „zuřící, destruktivní ženské postavy příběhů Ocampo by měly být vnímány jako součást jejího zájmu o pronásledování a pomstu žen, dětí a„ deviantů “v jejích dílech.“[5]

Ocampo údajně uvedla, že porotci argentinské národní ceny za beletrii v roce 1979 pro tuto cenu prohlásili její práci „demasiado crueles“ - velmi krutou.[4]

Dědictví

Vlastní zásluhy Ocampo jako spisovatelky byly zastíněny jejími asociacemi se sestrou Victoria Ocampo, její manžel Adolfo Bioy Casares a její přítel Jorge Luis Borges.[4] V posledních letech však byla Ocampova práce nově přeložena do angličtiny a přinesla větší povědomí o Ocampových úspěších jako spisovatele.

Ocampo je pohřben na Hřbitov La Recoleta v Buenos Aires.

Bibliografie

  • Viaje olvidado (příběhy), Buenos Aires, Sur, 1937. Přeloženo jako Zapomenutá cesta, City Lights, 2019.
  • Antología de la literatura fantástica Buenos Aires, Sudamericana, 1940; druhé vydání 1965, třetí vydání 1970, čtvrté vydání 1990.
  • Antología poética Argentina, Buenos Aires, Sudamericana, 1941.
  • Espacios métricos (poezie), Buenos Aires, Sur, 1942. Premio Municipal.
  • Enumeración de la patria (poezie), Buenos Aires, Sur, 1942.
  • Los sonetos del jardín (poezie), Buenos Aires, Sur, 1946.
  • Los que aman, odian, Buenos Aires, Emecé, 1946.
  • Autobiografía de Irene (příběhy), Buenos Aires, Sur, 1948. Znovu vydáno Oriónem, 1976.
  • Poemas de amor desesperado (poezie), Buenos Aires, Sudamericana, 1949.
  • Los nombres (poezie), Buenos Aires, Emecé, 1953. Premio Nacional de Poesía.
  • Pequeña antología, Buenos Aires, Editorial Ene, 1954.
  • Los traidores (divadelní dílo ve verši), Buenos Aires, Losange, 1956. Vydáno znovu Adou Kornovou, 1988.
  • El Pecado smrtelník (antologie relata), Buenos Aires, Eudeba, 1966.
  • Informujte del cielo y del infierno (antologie relata), prolog Edgardo Cozarinsky, Caracas, Monte Ávila, 1970.
  • La Furia (příběhy), Buenos Aires, Sur, 1959. Vydáno znovu Oriónem, 1976.
  • Las invitadas (příběhy), Buenos Aires, Losada, 1961. Znovu vydáno Oriónem, 1979.
  • Lo amargo por dulce (poezie), Buenos Aires, Emecé, 1962. Premio Nacional de Poesía.
  • Los días de la noche (příběhy), Buenos Aires, Sudamericana, 1970.
  • Amarillo celeste (poezie), Buenos Aires, Losada, 1972.
  • El cofre volante (dětské příběhy), Buenos Aires, Estrada, 1974.
  • El tobogán (dětské příběhy), Buenos Aires, Estrada, 1975.
  • El Caballo Alado (dětské příběhy), Buenos Aires, De la flor, 1976.
  • La Casa de Azúcar
  • La naranja maravillosa (dětské příběhy), Buenos Aires, Sudamericana, 1977.
  • Canto Escolar (dětské příběhy), Buenos Aires, Fraterna, 1979.
  • Árboles de Buenos Aires (poezie), Buenos Aires, Crea, 1979.
  • La continuación y otras páginas, Buenos Aires, Centro Editor de América Latina, 1981.
  • Encuentros con Silvina Ocampo, dialogy s Noemí Ulla, Buenos Aires, Editorial de Belgrano, 1982.
  • Páginas de Silvina Ocampo, výběry autorem, prolog Enrique Pezzoni, Buenos Aires, Editorial Celtia, 1984.
  • Breve Santoral (poezie), Buenos Aires, Ediciones de arte Gaglianone, 1985.
  • Y así sucesivamente (příběhy), Barcelona, ​​Tusquets, 1987.
  • Cornelia frente al espejo, Barcelona, ​​Tusquets, 1988. Premio del Club de los 13.
  • Las reglas del secreto (antologie), Fondo de Cultura Económica, 1991.
  • La promesa (novela), Buenos Aires, Lumen, 2011. Přeloženo jako Slib, City Lights, 2019.

Reference

  1. ^ Power, Chris (2. listopadu 2015). „Krátký průzkum povídky: n beso combineando ambos líquidos. Silvina Ocampo“. Opatrovník.
  2. ^ A b C Ocampo, Silvina (2015). Tak byly jejich tváře. Úvod Helen Oyeyemi; předmluva Jorge Luis Borges. NYRB Classics. ISBN  9781590177679.
  3. ^ A b C d E Hacht, Anne Marie, ed. (2009). „Silvina Ocampo“. Gale Kontextová encyklopedie světové literatury. 3. p. 1164. ISBN  978-1414431383.
  4. ^ A b C d E F G h Duncan, Cynthia (listopad 1991). „Double or Nothing? The fantastic Element in Silvina Ocampo's“ La casa de azúcar"". Chasqui. 20 (2): 64–72. doi:10.2307/29740378. JSTOR  29740378.
  5. ^ Klingenberg, Patricia N. (1988). „Šílený dvojník v příbězích Silviny Ocampo“. Latinskoamerická literární revue. 16 (32): 29–40. JSTOR  20119493.

externí odkazy