Richard z Bordeaux - Richard of Bordeaux - Wikipedia

Pro další použití viz Richard II Anglie.
Richard z Bordeaux
Richard-program-cover.jpg
Programová obálka zobrazující Gielgud jako Richarda
NapsánoGordon Daviot
Datum premiéry1933
Místo mělo premiéruUmělecké divadlo
Původní jazykAngličtina
PředmětKrál Richard II. Se snaží udržet mír v Anglii
ŽánrObdobí
NastaveníStředověká Anglie

Richard z Bordeaux (1932) je hra „Gordona Daviota“, pseudonymu Elizabeth MacKintoshové, nejznámější pod jiným z jejích pseudonymů, Josephine Tey.[1]

Hra vypráví příběh Richard II Anglie romantickým způsobem s důrazem na vztah mezi Richardem a jeho první manželkou Queen Anny české. Tato hra byla velkým hitem v roce 1933 a hrála významnou roli při obracení jejího režiséra a vedoucího muže John Gielgud do hlavní hvězdy. Publikum shledalo osvěžující ztvárnění středověkých postav, které mluví jako moderní lidé.[2]

Postavy

(V pořadí podle jejich vzhledu)

  • Fair Page, Maudelyn
  • Tmavá stránka
  • Richard, anglický král
  • Anne, královna
  • Thomas z Woodstocku, vévoda z Gloucesteru
  • John of Gaunt, vévoda z Lancasteru
  • Sir Simon Burley
  • Edmund z Langley, vévoda z Yorku
  • Michael de la Pole, anglický kancléř
  • Richard, hrabě z Arundelu
  • Thomas Arundel, arcibiskup z Canterbury
  • Robert de Vere, hrabě z Oxfordu
  • Mary, hraběnka z Derby
  • Agnes Launcekron, královna čekající žena
  • Henry, hrabě z Derby
  • Thomas Mowbray, hrabě z Nottinghamu
  • Maudelyn, králova sekretářka
  • Sir John Montague
  • Edward, hrabě z Rutlandu
  • Čekající žena
  • Doktor
  • Muž na ulici
  • Druhý muž
  • Třetí muž
  • Žena se bochníky
  • Žena se zeleninou
  • První strana
  • Druhá stránka
  • Stránka lorda Derbyho

Rozvoj

Daviot napsal hru poté, co viděl John Gielgud hrát si Shakespeare je Richard II na Staré Vic divadlo, a předložil jej k výrobě. Gielgud měl k této hře výhrady, ale souhlasil, že to vyzkouší pro dva matiné vystoupení na Umělecké divadlo.

Gielgud konečně poznal potenciál této hry a nasměroval ji sám sebou jako Richarda Nové divadlo v únoru 1933. Před touto produkcí byl Gielgud považován za vysoce respektovaného klasického herce na základě jeho vystoupení v Old Vic, ale drtivý úspěch Richard z Bordeaux katapultoval ho do stavu superstar.[3] Hra trvala déle než rok West End (na svou dobu podstatný běh).

V té době byla hra přirovnávána k hře George Bernarda Shawa Svatá Joan, který byl také známý osvěžujícím moderním a bezstarostným jazykem, kterým byly středověké postavy zobrazeny mluvením.[3] Hra zobrazuje Richarda ve světle pacifismu, který převládal v té době, po masakru první světová válka. Richard je zobrazen jako jemný, rafinovaný jedinec v brutální militaristické kultuře, jejíž „boj za mír je v pořádku a zušlechťující“.[4] Vyobrazení Richarda se záměrně radikálně odchýlilo od Shakespearova zobrazení, kdy ho představoval jako sebe-dramatizujícího narcisa zaujatého jeho božským právem vládnout.[4]

Mnoho diváků se přišlo podívat na hru několikrát a výroba byla pozoruhodná tím, že byly vytvořeny a prodávány suvenýrové panenky zobrazující charakterové herce.[5]

Produkce

Hrál v britských provinciích mnohokrát, nejprve na původním turné s Gielgudem, poté s dalšími herci, na turné a v repertoáru. Robert Morley různě v něm hráli York a Gloucester. Michael Redgrave hrál Richarda v Liverpool Playhouse a John Clements na Intimní divadlo v Palmerově zelené.

Hra přes Atlantik Broadway v roce 1934 s Dennis King jako Richard, ale bez Gielgud v roli, hra se ucházela o pouhých 38 představení.

Hra byla provedena v televizi v roce 1938 s Andrewem Osbornem jako Richardem a původní královnou Annou, Gwen Ffrangcon-Davies. Po válce hrál Osborn opět roli na malé obrazovce, nyní s Joyce Heron jako královna. Peter Cushing hrál v roce 1955 v jiné televizní verzi BBC, která přežila a byla uvedena na Národní filmové divadlo.

Pro rádio BBC, Griffith Jones hrál mladého krále v roce 1946. Pravděpodobně proto, že jeho značka pacifismu ze 30. let byla zdiskreditována jako uklidnění, je hra zřídka oživena. Nicméně, Laurence Payne po válce hrál krále ve starém divadle v Guildfordu Kenneth Williams byl John Maudelyn. Sám Gielgud opakoval svou scénickou roli u mikrofonu v letech 1941 a 1952. Některá z těchto vysílání lze slyšet na komerčně vydaném záznamu Gielgudova zvukového díla. Martin Jarvis byl dobře přijat jako Richard v rozhlasové produkci 1974. Gielgud napsal Jarvisovi blahopřání k jeho výkonu.

Promítaný film

Gielgud se pokusil o jedno ze svých tehdy vzácných filmových vystoupení v roli ve 30. letech a spojil se s ním Alexander Korda vyrobit, ale projekt propadl. Napsal Douglas Fairbanks Jr. v naději, že ho na projektu zaujme, a navrhl Lillian Gish pro roli Richardovy manželky Anny.[6] Později se pokusil přesvědčit Dirk Bogarde hrát roli ve filmu v 60. letech, ale bezvýsledně.[6]

V jiné literatuře

V románu Josephine Tey Dcera času, což je o pověsti krále Richard III, vypravěč říká detektivního hrdiny Alana Granta, že ačkoli nebyl žádný odborník na středověké dějiny, „viděl v mládí Richard z Bordeaux; čtyřikrát to viděl “.[7]

Detektivní román Nicoly Upsonové Expert na vraždu, jejíž název je citátem ze hry, byl vydán v roce 2008. Propletá whodunnitskou zápletku kolem původní produkce West Endu Richard z Bordeaux. Příběh zahrnuje Josephine Tey a Upsonova detektiva D.I. Archie Penrose, vyšetřující vraždu jednoho z mladých fanoušků Tey. Gielgud je zobrazen pod jménem „John Terry“.[5] Román byl na pokračování v rádiu BBC ve stejném roce, kdy vyšlo, v hlavní roli s Meg Fraserovou jako Josephine Tey.

Reference

  1. ^ „Josephine Tey velmi soukromá osoba“. Josephinetey.net. Citováno 2012-08-27.
  2. ^ Sheridan Morley, John Gielgud: Autorizovaná biografie, Simon and Schuster, 2010, s. 115.
  3. ^ A b Martial Rose, Forever Juliet: The Life and Letters of Gwen Ffrancon-Davies, 1891-1992, Larks Press, 2003, s. 76.
  4. ^ A b Niloufer Harben, Přehrává se anglická historie dvacátého století: Od Shawa po Bonda, Rowman & Littlefield, 1988, s. 103-4.
  5. ^ A b Lawson, Mark, „Hra je ta věc“, Opatrovník, Sobota 29. března 2008.
  6. ^ A b Mangan, Richard (ed), Gielgud, John, Sir John Gielgud: Život v dopisech, Arcade Publishing, 2004, s. 32, 203.
  7. ^ Tey, Josephine. Dcera času. Simon & Schuster, 1995, str. 47.

externí odkazy