Riccoldo da Monte di Croce - Riccoldo da Monte di Croce

Riccoldo da Monte di Croce a Papež Mikuláš IV

Riccoldo da Monte di Croce (Florencie; C. 1243–1320) nebo Ricold z Monte Croce[1] (latinský: Ricoldus de Monte Crucis) byl Ital Dominikán mnich, spisovatel cestování, misionář a křesťan obhájce. Nejznámější je jeho polemická práce o středověkém islámu a popis jeho misijních cest do Bagdádu.

Život

Riccoldo se narodil v Florencie a jeho příjmení pocházelo z malého hradu těsně nad ním Pontassieve. Protože je někdy označován jako „Pennini“, jeho otec se pravděpodobně jmenoval Pennino.[Citace je zapotřebí ] Po studiích na různých významných evropských školách se roku 1267 stal dominikánem a vstoupil do domu Santa Maria Novella. Byl profesorem v několika klášterech Toskánsko, včetně sv. Kateřiny v Pisa (1272–99). S papežským pověřením kázat odešel Akr (Antiochia Ptolemais) v roce 1286 nebo 1287 a uskutečnil pouť do Svatá země (1288) a poté mnoho let cestoval jako misionář do západní Asie. Dorazil dovnitř Mossul v roce 1289, vybavený a Papežský býk. Nepodařilo se mu přesvědčit Nestorian Christian starosta města konvertovat ke katolicismu.[2] Byl misionářem u soudu Mongol Il-Khan pravítko Arghun, o kterém napsal, že je „člověkem, který je dán těm nejhorším zločinům, ale za to vše je přítelem křesťanů“.[3]

Stěhovat do Bagdád, Riccoldo vstoupil do konfliktu s místními nestoriánskými křesťany a kázal proti nim svým vlastním katedrála. Mongolské úřady mu nicméně dovolily postavit si vlastní kostel s tím, že má zákaz kázat na veřejnosti. Riccoldo přinesl věc nestoriánskému patriarchovi Mar Yaballaha, který s ním souhlasil, že nauka o Nestorius, jmenovitě Kristova dualita (čímž se dosáhne teoretické fúze Latinský kostel a církev na východě) byla kacířská. Mar Yaballaha se však od svých následovníků distancoval.[2]

Vrátil se do Florencie před 1302 a byl vybrán do vysokých úřadů v jeho pořadí. Zemřel ve Florencii dne 31. října 1320.

Funguje

Cestování

Jeho Kniha cest (latinský: Liber Peregrinacionis) nebo Itinerář (Itinerarius), psaný kolem 1288–91, byl zamýšlen jako průvodce pro misionáře a je popisem orientálních zemí, které navštívil.

V roce 1288 nebo 1289 začal vést záznamy o svých zkušenostech v Levant; tento záznam pravděpodobně zredukoval do finální podoby knihy v Bagdád. Zadávání Sýrie v Acre přešel Galilee do Tiberské moře; odtud se vrací na Acre, zdá se, že odcestoval po pobřeží do Jaffa, a tak až Jeruzalém. Po návštěvě Jordan River a Mrtvé moře odešel Palestina u pobřežní silnice, šel po svých krocích do Acre a prošel kolem Tripolis a Tortosa do Cilicia. Z přístavu Cilician Lajazzo (nyní Yumurtalik v krocan ) začal na velké silnici do Tabriz na severu Persie. Překračování Býk cestoval dál Sivas z Kappadokie na Erzerum, sousedství Ararat a Tabriz. V Tabriz a poblíž kázal několik měsíců, poté pokračoval do Bagdádu přes Mosul a Tikrit. V Bagdádu pobýval několik let.

Jako cestovatel a pozorovatel jsou jeho zásluhy nápadné. Jeho zpráva o Tataři a jeho náčrt islámského náboženství a chování je obzvláště pozoruhodný. Navzdory silným předsudkům vykazuje pozoruhodnou šíři pohledu a ocenění zásluh v systémech odlišných od jeho vlastních.

Na podzim akru

Jeho Dopisy o pádu akru (latinský: Epistolæ de Perditione Acconis) je pět písmen ve formě nářku nad pád Acre (psáno asi 1292, publikováno v Paříži, 1884).

A tak se stalo, že jsem byl v Bagdádu, „mezi zajatci u řeky Chebar“ [Ezek. 1: 1], Tigris. Tato zahrada rozkoší, ve které jsem se ocitla, mě uchvátila, protože byla jako ráj v množství stromů, úrodnosti a mnoha plodech. Tato zahrada byla napájena řekami ráje a obyvatelé kolem ní stavěli pozlacené domy. Přesto jsem byl z masakru a zajetí křesťanského lidu zarmoucen. Plakal jsem nad ztrátou Akra, viděl jsem Saracény radostné a prosperující, křesťané mrzutí a zděšení: malé děti, mladé dívky, staří lidé, kňučení, hrozilo, že budou vedeni jako zajatci a otroci do nejvzdálenějších zemí Východu, mezi barbarské národy.

Najednou jsem v tomto smutku, který se dostal do neobvyklého úžasu, začal jsem ohromený přemýšlet o Božím soudu nad vládou světa, zejména nad Saracény a křesťany. Co by mohlo být příčinou takového masakru a takové degradace křesťanského lidu? Tolik světského blahobytu pro zrádné Saracény? Jelikož jsem nemohl jednoduše žasnout, ani jsem nenašel řešení tohoto problému, rozhodl jsem se napsat Bohu a jeho nebeskému soudu, vyjádřit příčinu mého úžasu, otevřít svou touhu modlitbou, aby mě Bůh mohl potvrdit v pravdě a upřímnosti Víry, že rychle ukončil zákon, nebo spíš dokonalost Saracénů, a více než cokoli jiného, ​​co osvobodil křesťanské zajatce z rukou nepřátel.

Epistolae V de perditione Acconis (1291), citováno v Tolan 2002, str. xiii

Apologetické spisy proti islámu a judaismu

Bibliothèque nationale de France MS ar. 384, arabský rukopis Koránu, který četl Riccoldo, když psal svou knihu Contra legem Saracenorum, s Riccoldovými anotacemi v latině

Během svého pobytu v Bagdádu studoval Riccoldo Korán a další díla islámský teologie pro kontroverzní účely s argumentem Nestorianští křesťané a psaní. V letech 1300–1301 se Riccoldo znovu objevil ve Florencii. Kolem roku 1300 ve Florencii napsal Proti zákonům Saracénů[je zapotřebí objasnění ] (latinský: Contra Legem Sarracenorum) a Na[je zapotřebí objasnění ] východní závody (Ad Nationes Orientales).

Riccoldovým nejznámějším dílem tohoto druhu byla jeho kniha Proti zákonům Saracénů, napsaný v Bagdádu,[je zapotřebí objasnění ] který byl v předchozích stoletích mezi křesťany velmi oblíbený jako polemický zdroj proti islámu a byl často upravován (poprvé publikován v Seville, 1500, pod názvem Confutatio Alcorani nebo „Vyvrácení Koránu“). Tato práce byla přeložena do Němec podle Martin Luther v roce 1542 jako Verlegung des Alcoran. K dispozici jsou překlady do angličtiny od Thomase C. Pfotenhauera (Islám v kelímku: Může obstát v testu?, Lutheran News, Inc., 2002) a Londini Ensis pod názvem „Vyvrácení Koránu“ (Createspace 2010).

Velká část obsahu této práce pochází z těchto částí Kniha cest věnovaný muslimským vírám a souvisejícím tématům. Jedním z hlavních zdrojů Riccolda, který je rozsáhle citován v jeho vlastní práci, je anonymní Liber Denudationis siue Ostensionis aut Patefaciens.[4] Navzdory nepřátelství Riccolda vůči islámu jeho práce ukazuje specifické znalosti Koránu a překonává jednu důležitou předsudkovou chybu společnou pro jiné středověké kritika islámu: pohled na Mohameda jako představitel a Kristologické kacířství.[5]

The Christianæ Fidei Confessio facta Sarracenis (vytištěno v Basilej, 1543) je přičítán Riccoldovi a byl pravděpodobně napsán přibližně ve stejné době jako výše uvedená díla. Další díla jsou: Proti omylům Židů (Contra Errores Judaeorum); Proti[je zapotřebí objasnění ] východní závody (Libellus contra Nationes Orientales; MSS. ve Florencii a Paříži); Proti Saracénům a Koránu (Contra Sarracenos et Alcoranum; SLEČNA. v Paříži); a O různých náboženstvích (De Variis Religionibus; SLEČNA. v Turíně). Pravděpodobně poslední tři práce byly napsány po jeho návratu do Evropy; poslední má název podobný poslední kapitole Cestování (De Variis Religionibus Terre Sancte). O Riccoldovi je také známo, že napsal dvě teologická díla - obranu doktrín z Tomáš Akvinský (ve spolupráci s Janem z Pistoie, asi 1285) a komentář k Libri Sententiarum (před rokem 1288). Riccoldo zahájil latinský překlad Korán asi 1290, ale není známo, zda byla tato práce dokončena.

Poznámky

  1. ^ "Čína", Encyclopaedia Britannica, Sv. V (9. vydání), 1878.
  2. ^ A b Roux, s. 411
  3. ^ Jackson, s. 176
  4. ^ Burman 1994, s. 215–216
  5. ^ Giuseppe Rizzardi, „Il Contra legel Saracenorum di Riccoldo di Montecroce: Dipendenza ed originalità nei confronti di san Tommaso, " Teologia 9 (1984), str. 59–68

Reference

  • George-Tvrtkovic, Rita. Křesťanský poutník ve středověkém Iráku: Setkání Riccolda da Montecroce s islámem. Turnhout, Brepols Press (2012).
  • Burman, Thomas E. (1994). Náboženská polemika a intelektuální historie Mozarabů, c. 1050–1200, Leiden: Brill.
  • Jackson, Peter, Mongolové a Západ, Pearson Education Ltd, ISBN  0-582-36896-0
  • Roux, Jean-Paul, Histoire de l'Empire mongolský, Fayard, ISBN  2-213-03164-9
  • Tolan, John V. (2002). Saracéni: Islám ve středověké evropské představivosti, New York: Columbia University Press.
  • Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Herbermann, Charles, ed. (1913). "Ricaldo da Monte di Croce ". Katolická encyklopedie. New York: Robert Appleton Company.
  • Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Chisholm, Hugh, ed. (1911). "Ricold z Monte Croce ". Encyklopedie Britannica. 23 (11. vydání). Cambridge University Press. p. 316.

externí odkazy