Petr Pavlenko - Pyotr Pavlenko

Petr Pavlenko
Pavlenko (vpravo) s ostatními sovětskými spisovateli v roce 1950.
Pavlenko (vpravo) s ostatními sovětskými spisovateli v roce 1950.
narozený(1899-07-11)11. července 1899
Petrohrad, Rusko
Zemřel16. června 1951(1951-06-16) (ve věku 51)
Moskva, Sovětský svaz

Petr Andrejevič Pavlenko (ruština: Пётр Андре́евич Павленко), (narozen 11. července 1899 v Petrohradě; zemřel 16. června 1951 v Moskvě), byl sovětský spisovatel, scenárista a válečný zpravodaj. Stal se členem CPSU v roce 1920.

Životopis

Časný život

Pavlenko se narodil v Petrohradě, kde jeho otec pracoval jako administrativní pracovník. Pavlenko studoval na Baku Polytechnic v roce 1919/20. V roce 1920 zahájil politickou práci v Rudá armáda a pokračoval v této práci později v roce Zakavkazsko.

Kariéra

V letech 1924 až 1927 byl součástí sovětské obchodní delegace v Turecku. Pavlenko začal vydávat svá díla v roce 1928. Jeho první povídky a eseje, mezi nimi i sbírky Asijské příběhy (1929) a Istanbul a Turecko (1930) se zabýval nesovětským východem.[1]

Pavlenko cestuje po sovětském východě počátkem 30. let[2] vybavil ho materiálem k přehodnocení a překonání dědictví orientálního romantismu, literárního způsobu charakteristického pro skupinu spisovatelů Pereval (The Pass), se kterou byl spojován. Jeho nový přístup se odrazil v novele Poušť (1931) a kniha esejů Cesta do Turkmenistánu (1932). V románu Barikády (1932), který se zabýval Pařížská komuna z roku 1871 dosáhl realistické techniky, na které pracoval.

Pronásledování Osipa Mandelstama

Když byl v roce 1932 vytvořen Svaz spisovatelů SSSR, stal se Pavlenko členem jeho správní rady a očekávalo se, že se jménem režimu zúčastní policejní kontroly dalších spisovatelů. Byl povolán do NKVD ústředí v květnu 1934, aby bylo svědkem výslechu Osip Mandelstam, který byl zatčen poté, co ho policejní informátor slyšel recitovat nyní slavného Stalin Epigram. Když se Mandelstam zhroutil a pod stresem jeho výslechu začal mít křeče, Pavlenko ho vysmíval: „Mandelstame, nestydíš se za sebe!“.[3] Poté rozšířil po kruzích spisovatelů příběh, že Mandelstam byl během svého uvěznění směšná postava. Mandelstamova vdova, Nadežda, která si pamatovala Pavlenka jako „mnohem chytřejšího a mnohem děsivějšího“ než většina autorů, které znala, poznamenala o jeho chování: „Veřejné mínění bylo vždy podmíněno postavit se na stranu silných proti slabým, ale co udělal Pavlenko předčil všechno. “[4]

Pavlenko byl povolán NKVD znovu v květnu 1938, kdy byl podruhé zatčen Osip Mandelstam, aby zhodnotil své celoživotní dílo. Jeho písemné hodnocení bylo, že Mandelstamovy verše - s částečnou výjimkou jeho „Ódy na Stalina“ - byly „chladné a mrtvé“ a „páchly“ jako dílo Boris Pasternak. Srovnání s Pasternakem bylo zamýšleno jako urážka. V květnu 1937 navštívil Pavlenko doma Pasternaka, aby na něj vyvinul tlak, aby podepsal hromadný dopis tleskající popravě maršála Michail Tuchačevskij a další velitelé Rudé armády, ale Pasternak odmítl spolupracovat. Potomci se domnívají, že Mandelstam byl stejně jako Pasternak jedním z největších básníků dvacátého století.

Práce s Eisensteinem

V roce 1937, kdy byl uznávaný filmový režisér Sergej Eisenstein byl pod trvalým útokem hlavy sovětského filmového průmyslu, Boris Shumyatsky, Pavlenko odvážně promluvil na konferenci kameramanů v Eisensteinově obraně. Shumyatsky byl propuštěn a zastřelen krátce nato a Eisensteinovi bylo povoleno pokračovat ve filmové tvorbě, přičemž jeho scénáristou byl Pavlenko. Hrozba nacistického Německa rostla. Obrana vlasti byla ústředním tématem Pavlenkova nejnovějšího románu, Na východě (knihy 1–2, 1936–37; filmový název Na Dálném východě, 1937, ve spolupráci se S. Radzinským). Jeho spolupráce s Eisensteinem přinesla to, co mnozí kritici považují za nejlepší film, který vyšel ze SSSR ve 30. letech. Toto bylo Alexander Něvský (1938; Státní cena SSSR, 1941).,[5] který popsal porážku germánských rytířů knížectvím Novgorod v roce 1242.

Pavlenko také spolupracoval s Eisensteinem na navrhovaném sledu tří filmů o Velký ferganský kanál, ale tento projekt nebyl nikdy dokončen.[6] Zdá se, že jejich partnerství neskončilo dobře. Pavlenko nebyl pozván, aby pracoval na Eisensteinově posledním projektu, který je třídílný Ivan Hrozný, a napsal nepřátelskou recenzi pro Pravda Ivana Grozného (v angličtině znám jako Ivan Hrozný, část první ) v době, kdy byl poprvé představen, v lednu 1945. Důkaz galerie o jeho recenzi byl připraven, ale nebyl zveřejněn, protože Pravda 'Redaktoři byli varováni, že se Stalinovi film líbil.[7]Pavlenko také napsal filmový scénář pro Jakov Sverdlov (1940; ve spolupráci s B. M. Levinem).[1]

Pozdější kariéra

Pavlenko byl během války válečným zpravodajem Sovětsko-finská válka z let 1939–40 a 2. světová válka. Román Štěstí (1947; Státní cena SSSR) byl inspirován jeho zkušenostmi při obnově ekonomiky Krymu. Hrdina, komunista Voropaev, je zobrazen komplexně a do hloubky. Ve spolupráci s Michail Chiaureli, Pavlenko napsal scénáře k filmům Přísaha (1946; Státní cena SSSR, 1947) a Pád Berlína (1949; Státní cena SSSR, 1950). Napsal také tři knihy esejů, Americké dojmy (1949), Mladé Německo a Italské dojmy (oba 1951). Novela Stepní sluneční světlo (1949) je jasný a grafický ve svém jazyce a dobře definovaný ve svém cíli. Pavlenkův román Dělníci světa (částečně publikováno v roce 1952) byla nedokončená.[1]

Pozdější život

Pavlenko byl zástupcem třetího svolání Nejvyšší sovět SSSR. Získal Leninův řád, další dva řády a několik medailí. Zemřel v roce 1951 v Moskvě a byl pohřben v Novodevichy hřbitov.[1]

Ocenění[8]

Poznámky

Překlady do angličtiny

  • Červená letadla létají na východ, Routledge & Sons, 1938.
  • Štěstí, Vydavatelství cizích jazyků, Moskva, 1950.
  • Stepní sluneční světloVydavatelství cizích jazyků, Moskva, 1953.
  • Hlas na cestě: NovelettesVydavatelství cizích jazyků, Moskva, 1954.
  • Ztracený syn, z Taková jednoduchá věc a další sovětské příběhy, Nakladatelství pro cizí jazyky, Moskva. z archivu.org
  • Štěstí, shrnul román ze stránky SovLit.net

Reference

  1. ^ A b C d Velká sovětská encyklopedie, 3. vydání (1970-1979)
  2. ^ Ruský Dálný východ: Historie, John J. Stephan, Stanford University Press, 1994.
  3. ^ McSmith, Andy (2015). Fear and the Muse Kept Watch, The Russian Master - from Akhmatova and Pasternak to Shostakovich and Eisenstein - Under Stalin. New York: New Press. p. 109. ISBN  978-1-59558-056-6.
  4. ^ Mandelstam, Nadežda (1971). Naděje proti naději, monografie. Londýn: přeložili z ruštiny Max Hayward Collins & Harvill. 233, 84–85.
  5. ^ Eisenstein, Kino a historie, James Goodwin, University of Illinois, 1993.
  6. ^ Siegelbaum, Lewis. „Velký ferganský kanál“. Citováno 23. února 2018.
  7. ^ McSmith, Andy. Fear and the Muse Keep Watch. p. 238.
  8. ^ Podle článku Pavlenko na Ru.wikipedia