Starý římský symbol - Old Roman Symbol

The Starý římský symbol (Latinský: vetus symbolum romanum), nebo Old Roman Creed, je starší a kratší verze Apoštolské vyznání.[1] Bylo založeno na 2. století Pravidlo víry a vyšetřovací prohlášení o víře pro přijímající Křest (3. století nebo dříve),[1] které podle 4. století byl všude tripartitní ve struktuře, následující Matouš 28:19 ("křtít je jménem Otec a Syn a Svatý Duch "[2]), který je součástí Velké provize.

Podle církevního historika John Norman Davidson Kelly, Otcové z 2. století Tertulián a Irenej citují to ve svých dílech.[3]

Většina starověkých svědků

Podle Oxfordského slovníku křesťanské církve je prvním textem, který to potvrzuje, dopis Papež Julius I. v 340 nebo 341 a nedávno se tvrdilo, že se to vyvinulo v kontextu Arian kontroverze.[1] Bettenson a Maunder k tomu dále komentují, že Marcellus byl vyhoštěn ze své diecéze prostřednictvím ariánského vlivu, a tak strávil dva roky v Římě, a nakonec opustil své vyznání u Julia, římského biskupa.

Navíc c. 400, Rufinus, kněz z Aquileie, zanechal ve své latinské verzi Commentarius in Symbolum Apostolorum (P.L. xxi. 335B). Věřil, že to bude římské vyznání jako „pravidlo víry“, které napsali apoštolové v Jeruzalémě.[4] Přibližně zároveň Nicetas z Remesiana napsal Vysvětlení symbolů (P.L. Lii. 865-874B) na základě starorímského symbolu, ale zahrnující také společenství svatých.

Ačkoli se jméno „Apoštolské vyznání“ objevuje v dopise svatého Ambrose (C. 390), to, co je nyní známé jako Apoštolské vyznání, je poprvé citováno v jeho současné podobě na počátku 8. století. Vyvinula se ze starorímského symbolu a zdá se, že má hispánsko-galský původ, a byla přijata v Římě po nějaké době Karel Veliký prosazoval to po celé své panství.[5]

Latinskoamerická a řecká verze

Latinský text Tyrannius Rufinus:

Credo in deum patrem omnipotentem;
et in Christum Iesum filium eius unicum, dominum nostrum,
qui natus est de Spiritu sancto ex Maria virgine,
qui sub Pontio Pilato crucifixus est et sepultus,
tertia die resurrexit a mortuis,
stoupat v caelos,
sedet ad dexteram patris, unde venturus est iudicare vivos et mortuos;
et in Spiritum sanctum,
sanctam ecclesiam,
remissionem peccatorum,
carnis resurrectionem.

Řecký text Marcellus z Ancyry:

Πιστεύω οὖν εἰς θεòν πατέρα παντοκράτορα ·
καὶ εἰς Χριστὸν Ἰησοῦν, τὸν υἱὸν αὐτοῦ τὸν μονογενῆ, τὸν κύριον ἡμῶν,
τὸν γεννηθέντα ἐκ πνεύματος ἁγίου καὶ Μαρίας τῆς παρθένου,
τὸν ἐπὶ Ποντίου Πιλάτου σταυρωθέντα καὶ ταφέντα
καὶ τῇ τρίτῃ ἡμέρα ἀναστάντα ἐκ τῶν νεκρῶν,
ἀναβάντα εἰς τοὺς οὐρανούς
καὶ καθήμενον ἐν δεξιᾳ τοῦ πατρός, ὅθεν ἔρχεται κρίνειν ζῶντας καὶ νεκρούς ·
καὶ εἰς τò ἅγιον πνεῦμα,
ἁγίαν ἐκκλησίαν,
ἄφεσιν ἁμαρτιῶν,
σαρκὸς ἀνάστασιν,
ἰώωὴν αἰώνιον.[6]

Rozdíly mezi latinským a řeckým textem

Latinská (Rufinus) a řecká (Marcellus) verze jsou věrná, doslovná, doslovně vzájemné překlady. Jediným vynikajícím rozdílem je závěrečná klauzule v řeckém textu, ἰώωὴν αἰώνιον („věčný život“), který nemá v latinském textu obdobu. Tato doložka je obsažena v Apoštolské vyznání.

Latinská verze Nicetas z Remesiana také docela pečlivě sleduje verzi Rufinus (obvykle doslovně), ale zahrnuje také vitamíny eternamjako Marcellus a communionem sanctorum, vynechán dalšími dvěma.

anglický překlad

Věřím v Boha Otce všemohoucího;
a v Kristu Ježíši, jeho jediném Synu, našem Pánu,
Kdo se narodil z Ducha svatého a Panny Marie,
Kdo pod Pilát Pontský byl ukřižován a pohřben
třetího dne vstal z mrtvých,
vystoupil do nebe,
sedí po pravici Otce,
odkud přijde soudit živé a mrtvé;
a v Duchu svatém,
svatá církev,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla
(věčný život).[7]

Viz také

Reference

  1. ^ A b C Cross, FL, vyd. (2005), „Old Roman Creed“, Oxfordský slovník křesťanské církve, New York: Oxford University Press.
  2. ^ Cross, FL, vyd. (2005), „vyznání“, Oxfordský slovník křesťanské církve, New York: Oxford University Press.
  3. ^ Kelly 1972, str. 100-30.
  4. ^ Bettenson, Henry; Maunder, Chris (1999), Dokumenty křesťanské církve (3. vyd.), New York: Oxford University Press, s. 25–26.
  5. ^ Cross, FL, vyd. (2005), „Apoštolské vyznání“, Oxfordský slovník křesťanské církve, New York: Oxford University Press.
  6. ^ Kelly 1972, str. 103.
  7. ^ Kelly 1972, str. 102.

Bibliografie

externí odkazy