Nova Vodolaha - Nova Vodolaha
Nova Vodolaha Нова Водолага | |
---|---|
Osada městského typu | |
![]() ![]() Nova Vodolaha | |
Souřadnice: 49 ° 43'09 "N 35 ° 52'34 ″ východní délky / 49,71917 ° N 35,87611 ° ESouřadnice: 49 ° 43'09 "N 35 ° 52'34 ″ východní délky / 49,71917 ° N 35,87611 ° E | |
Země | Ukrajina |
Oblast | Charkovská oblast |
Raion | Nova Vodolaha Raion |
Populace (2020) | |
• Celkem | 10,734 |
Časové pásmo | UTC + 2 (EET) |
• Léto (DST ) | UTC + 3 (EEST) |
Nova Vodolaha (ukrajinština: Нова Водолага, ruština: Новая Водолага) je osídlení městského typu v Charkovská oblast, Ukrajina. Slouží jako správní centrum města Nova Vodolaha Raion. Populace: 10,734 (2020 odhad)[1]
Nova Vodolaha se nachází na břehu řeky Olkhovatka, krátkého pravého přítoku řeky Řeka Mzha v povodí řeky Donety.
Dějiny
Začalo to jako vesnice ve Valkách uyezd z Charkovský guvernér z Ruská říše.
Od prosince 1931 zde vycházejí místní noviny[2]. Osada městského typu[3] od října 1938.
V době druhá světová válka od října 1941 do září 1943 byla pod německou okupací.
V lednu 1989 to bylo 14 979 lidí[4]. V lednu 2013 to bylo 13 583 lidí[5].
Ekonomika
Přeprava
Nova Vodolaha je na Dálnice M29 který spojuje Charkov a Dněpr. Severně od osady Dálnice M18 odbočuje na východ do Charkova.
Železniční stanice Vodolaha, který se nachází zde[3]je na železnici spojující Charkov (přes Merefa ) a Dněpr (přes Krasnohrad ).
Reference
- ^ „Чисельність наявного населення України (skutečná populace Ukrajiny)“ (PDF) (v ukrajinštině). Státní statistická služba Ukrajiny. Citováno 30. září 2020.
- ^ № 3159. Ленинец // Летопись периодических и продолжающихся изданий СССР 1986 - 1990. Часть 2. Газеты. М., «Книжная палата», 1994. стр.413
- ^ A b Новая Водолага // Большая Советская Энциклопедия. / под ред. А. М. Прохорова. 3-е изд. том 18. М., «Советская энциклопедия», 1974.
- ^ Всесоюзная перепись населения 1989 г. Численность городского населения союзных республик, их территориальных единиц, городских поселон
- ^ Чисельність наявного населення України на 1 січня 2013 року. Державна служба статистики України. Київ, 2013. стор.99