Norair Nurikyan - Norair Nurikyan

Medailový rekord
pánské vzpírání
Zastupování  Bulharsko
olympijské hry
Zlatá medaile - první místo 1972 Mnichov-60 kg
Zlatá medaile - první místo 1976 Montreal-56 kg
Mistrovství světa
Bronzová medaile - třetí místo 1971 Lima-60 kg
Zlatá medaile - první místo 1972 Mnichov-60 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1973 Havana-60 kg
Bronzová medaile - třetí místo 1974 Manila-60 kg
Zlatá medaile - první místo 1976 Montreal-56 kg
Mistrovství Evropy
Bronzová medaile - třetí místo 1969 Varšava -56 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1972 Constanţa -60 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1973 Madrid -60 kg
Bronzová medaile - třetí místo 1974 Verona -60 kg
Zlatá medaile - první místo 1976 Berlín -56 kg
Balkánské mistrovství
Zlatá medaile - první místo 1973 Atény -60 kg
Zlatá medaile - první místo 1974 Burgas -60 kg
Zlatá medaile - první místo 1975 Sombor -60 kg
Bulharské mistrovství
Zlatá medaile - první místo 1971 Sofia -60 kg
Zlatá medaile - první místo 1972 Sofia -60 kg
Zlatá medaile - první místo 1975 Yambol -60 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1967 Sofia -56 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1968 Sofia -56 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1970 Sofie -56 kg
Stříbrná medaile - druhé místo 1974 Vidin -60 kg
Bronzová medaile - třetí místo 1969 Sofie -56 kg

Norair Nurikyan (bulharský: Норайр Нурикян; Arménský: Նորայր Նուրիկյան, narozen 26. července 1948) je bývalý bulharský vzpěrač z Arménský klesání. Je dvojnásobným olympijským vítězem a získal titul Hrdina socialistické práce Bulharska a Řád bulharských titulů prvního stupně. V roce 1994 byl Nurikyan uveden do Mezinárodní federace vzpírání Síň slávy.[1]

Časný život

Norair se narodil v Sliven, Bulharsko na Arménský rodiče. Jeho otec byl pekař a byl fyzicky velmi silný. Norair věřil, že zdědil sílu svého otce. Jako většina Arménů ve Slivenu i Nurikyan chodil na housle. V letech 1958–1959 mu jeden z jeho učitelů, který si všiml jeho výrazného vzhledu, řekl: „Nebudete houslistou. Vyrobíte boxera.“[2]

Prvním sportem, kterého se Nurikyan zúčastnil, byl basketbal. Hrával s Boychem Branzovem, bulharským basketbalistou, který se stal klíčovým členem národního týmu. Nurikyan byl příliš krátký na to, aby uspěl v basketbalu. Ve svém volném čase se Norair a dva jeho přátelé rozhodli jít do vzpěračské haly, kde ho spatřil legendární trenér vzpírání Ivan Abadjiev. Abadjiev nabídl Nurikyanovi, aby s ním začal trénovat, protože měl pocit, že jeho talent lépe využijí vzpírání. Nurikyan se rozhodl jeho nabídku přijmout. Abadjiev mu poté slíbil, že za rok udělá velký pokrok. Přesně o rok později se Nurikyan stal mistrem sportu.[2]

Kariéra

Nurikyan nejprve musel jít do armády a později byl propuštěn. Poté šel na Vyšší sportovní školu, kde byl nyní Abadžev federálním trenérem Sofie. Nurikyan zpočátku nebyl nejlepší, ale díky tvrdé práci se brzy stal druhým ve své kategorii za bulharský národní tým vzpírání za Atanasem Kirovem, prvním Bulharem, který se stal mistrem Evropy. Připsal Abadjevovi, že v něj vždy věřil, jako důvod, proč se zlepšil.[2]

V roce 1969 Nurikyan dosáhl svého prvního mezinárodního úspěchu mimo Bulharsko, v tomto roce se stal třetím v evropském a pátým na světě. Brzy se stal druhým v evropském a třetím na světě v roce 1971. Během příprav v Bulharsku na Letní olympijské hry 1972, Nurikyan si v lednu 1972 zlomil kost na pravém zápěstí a nemohl trénovat. Abadžev poté dostal geniální nápad, aby s činkou jen dřepěl. Zatímco ostatní chytali, Nurikyan dřepěl, zatímco ostatní byli čistí a trhali, dřepěl. Dělal to tři měsíce, dokud se mu kost nezhojila. Během této doby se Nurikyanovy dřepy zlepšily z 200 kg na 230 kg.[2]

První den olympijských her v roce 1972 vzplanul autobus, který je vozil do haly. Podle osudu táhl další autobus a vzal tým včas na vážení. Kdyby to nezvládli, byli by diskvalifikováni.[2]

Následujícího dne byla zahájena soutěž v kategorii Nurikyan. Oblíbený byl sovětský gruzínský Dito Shanidze, kterého všichni považovali za jistého vítěze. Nurikyan a Shanidze vytvořili olympijský rekord vojenského tisku. Shanidze těsně porazil Nurikyana. Abadjiev řekl Norairovi, že ten se silnější myslí a povahou se stane olympijským šampionem. Aby Nurikyan získal zlatou olympijskou medaili, potřeboval zvednout 157,5 kg v čistém stavu, což by byl nový světový rekord. Nurikyan si přitáhl činku k hrudi a potom ji zvedl nad hlavu. K udržení rovnováhy mu trvalo tři kroky. Tři bílé lampy se rozsvítily a Nurikyan se stal zlatým olympijským medailistou a vytvořil celkový rekord divize na 402,5 kg. Nurikyan se stal prvním vzpěračem z Bulharska, který se stal olympijským medailistou ve vzpírání, olympijským šampionem ve vzpírání a olympijským šampionem v těžké atletice.[2]

Po olympijských hrách v roce 1972 se Nurikyan setkal se svou ženou a na chvíli trénink „šel do pozadí“. Začal získávat své „normální“ druhé a třetí místo na mistrovství Evropy a světa. V roce 1975 se Nurikyan vrátil do špičkové formy a byl připraven vyhrát. To bylo v tomto okamžiku, kdy Nurikyan a Abadjiev zkusili experiment. Snažili se soutěžit v nižší kategorii. Nurikyan nebyl schopen stanovit celkem na mistrovství světa v tomto roce a Abadjiev byl velmi kritizován.[2]

V roce 1976 se Nurikyan konečně přizpůsobil své nové kategorii a vyhrál mistrovství Evropy v této váhové kategorii. Na Letní olympijské hry 1976, Nurikyan neměl problém vyhrát svou druhou zlatou olympijskou medaili. Nurikyanovi jeho žena později řekla, že Abadjiev plakal. Nurikyan se stal prvním vzpěračem z Bulharska, který se dvakrát stal olympijským medailistou a olympijským šampionem.[2]

Nurikyan poté odešel do důchodu, aby mohl být více se svou rodinou. Brzy se stal trenérem, asistentem Abadjjeva v národním týmu. Později se sám stal hlavním trenérem.[2]

Osobní život

Nurikyan se setkal se svou ženou Merry někdy po olympijských hrách v roce 1972. Vzali se někdy později. Měli syna v roce 1974.[2]

Úspěchy ve vzpírání

  • Olympijský vítěz - 1972, 1976;
  • Mistr světa - 1972, 1976;
  • Stříbrný medailista z mistrovství světa - 1973;
  • Bronzový medailista z mistrovství světa - 1971, 1974;
  • Mistr Evropy - 1976;
  • Stříbrný medailista z mistrovství Evropy - 1972, 1973;
  • Bronzový medailista z mistrovství Evropy - 1969, 1974;
  • Během své kariéry vytvořil čtyři světové rekordy.

Reference

  1. ^ „Síň slávy vzpírání“. www.iwf.net. Citováno 25. ledna 2013.
  2. ^ A b C d E F G h i j „Malý velký muž ze Sevlieva“. www.chidlovski.net. Citováno 25. ledna 2013.

externí odkazy